III. ÚS 3658/11
III.ÚS 3658/11 ze dne 31. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. T. S., zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem AK se sídlem Slezská 36, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. února 2009 č. j. 33 Cm 324/2001-71, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2010 č. j. 3 Cmo 242/2009-115 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011 č. j. 30 Cdo 4253/2010-137, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. prosince 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. února 2009 č. j. 33 Cm 324/2001-71, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2010 č. j. 3 Cmo 242/2009-115, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011 č. j. 30 Cdo 4253/2010-137, a to pro porušení čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. února 2009 č. j. 33 Cm 324/2001-71 výrokem I zastavil řízení o uložení povinnosti "ukončit výrobu, prodej a nabízení aseptických vaků čtvercového tvaru s umístěním vypouštěcího uzávěru v jeho rohu vyrobených z potravinářské fólie a jejich dávání do oběhu"; výrokem II zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč a výrokem III soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 26. dubna 2010 č. j. 3 Cmo 242/2009-115 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil pouze výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že tvrzený zásah do práva z užitného vzoru č. 8863 s názvem "Aseptický obal na tekutiny", zapsaný u Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "ÚPV") dne 26. dubna 1999, žalovaná nezpůsobila, a to s ohledem na rozhodnutí ÚPV ze dne 19. prosince 2002 č. j. 45707/2002, kterým bylo na návrh žalované rozhodnuto, že výrobek žalované "Neaseptický obal na vazké rozpínavé hmoty" nespadá do rozsahu užitného vzoru žalobce č. 8863. Tvrzení žalobce, doložená nově vypracovaným znaleckým posudkem, že žalovaná v určovacím řízení před ÚPV namísto žalobcem označeného výrobku předložila svůj užitný vzor č. 11551, považoval odvolací soud za procesní novotu a uzavřel, že nevyužil-li žalobce v určovacím řízení z jakéhokoliv důvodu opravných prostředků (rozkladu), musel počítat s důsledky, které pravomocné rozhodnutí ÚPV bude mít.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. srpna 2011 č. j. 30 Cdo 4253/2010-137 jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že v dané věci žalobce žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným, v podaném dovolání nevymezil. Důvody, pro něž žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, se soustředí na vady dokazování, kterými jsou zatížena rozhodnutí soudů obou stupňů, čímž dovolatel de facto polemizuje se skutkovými zjištěními, která po provedeném řízení učinil soudu prvního stupně a z nichž při meritorním rozhodování vycházel také odvolací soud.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho právo na svobodné podnikání podle čl. 26 Listiny zakládá obecným soudům "povinnost poskytnout ochranu podnikatelské činnosti, pokud je do ní zasaženo způsobem, který se příčí elementárním pravidlům férovosti a dobrým mravům soutěže". Stěžovatel tvrdil a v řízení prokazoval, že do jeho průmyslového práva bylo takto zasaženo, přesto soudy obou stupňů převzaly - bez řádného ověření - výsledek jiného řízení, výrok správního rozhodnutí ÚPV, jež se ovšem tvrzeného zásahu do práv stěžovatele netýkalo. Stěžovatel nebyl řádně poučen o tom, že soud považuje jeho tvrzení za nedostatečná a okruh navržených důkazů za nepostačující (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), a nebyl mu ani předestřen názor, že soud bez dalšího z výsledku tohoto správního řízení vyjde. Stěžovatel tak nemohl reagovat tomu odpovídajícími návrhy a doplněním dokazování. Stěžovatel dále namítá vady řízení a neúplnost skutkových zjištění soudů.

Stěžovatel dále nesouhlasí s posouzením v dovolání vytýkaných námitek Nejvyšším soudem jako výlučně námitek skutkových. Vyloučením možnosti dovolání Nejvyšší soud nepřípustně zúžil právo na přístup k dovolacímu soudu a tím porušil základní právo stěžovatele na přístup k soudu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či prvek přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy považovaly jeho tvrzení za nedostatečná a okruh důkazů za nepostačující, aniž by stěžovatele o této skutečnosti poučily; stěžovatel však nekonkretizuje, z čeho tento svůj závěr dovozují, neboť v odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy tento závěr neučinily. Stěžovatel dále namítá, že soudy obou stupňů bez řádného ověření převzaly výsledek jiného řízení, tj. výrok správního rozhodnutí před ÚPV.

V souzené věci vyšly soudy především z rozhodnutí ÚPV ze dne 19. prosince 2002 č. j. 45707/2002, kterým bylo na základě návrhů a podkladů žalované rozhodnuto, že výrobky žalované nespadají do užitného vzoru žalobce č. 8863, toto rozhodnutí nabylo dne 31. ledna 2003 právní moci, přičemž rozklad podán nebyl. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud zopakoval důkaz rozhodnutím ÚPV. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že v rámci řízení o určení před ÚPV byl žalobce informován o žádosti o určení podané žalovanou, tato mu byla zaslána i s přílohami, a měl tedy možnost (které využil) vyjádřit své stanovisko k žádosti žalované. Stejně tak mu bylo zasláno i rozhodnutí ÚPV ze dne 19. prosince 2002, a pokud s tímto rozhodnutím nesouhlasil, měl možnost toto napadnout opravným prostředkem (rozkladem), o čemž byl ÚPV poučen. Pokud tak neučinil, ať již z jakýchkoli důvodů, musel počítat s důsledky, které pravomocné určovací rozhodnutí ÚPV bude mít. S ohledem na uvedené obecné soudy shodně uzavřely, že žalovaný výrobou a distribucí svého výrobku práva žalobce k užitnému vzoru neporušil. Uvedenému závěru nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

V ústavní stížnosti napadá stěžovatel rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011 č. j. 30 Cdo 4253/2010-137, kterým bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnuto. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu.

V předmětné věci přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v dané věci žalobce žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, v podaném dovolání nevymezil.

Ve vztahu k napadenému usnesení, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, se Ústavní soud zabýval ústavní stížností z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není důvod pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.