III. ÚS 364/05
III.ÚS 364/05 ze dne 2. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. P. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2005 č. j. 32 Odo 1142/2004-203 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 2004 č. j. 8 Co 128/2004-186, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:.

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že těmito rozsudky bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že v roce 1991 uzavřela Ostravská stavební společnost, spol. s r. o. jako nabyvatel, se Státním podnikem bytového hospodářství Moravská Ostrava a Přívoz, v likvidaci (v dřívějším řízení a dále jen "žalovaný") jako převodcem tři hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví, jejichž předmětem byly nemovitosti v těchto smlouvách specifikované, v celkové sjednané částce 445 000,- Kč. Tato částka byla zaplacena stěžovatelem odepsáním z jeho účtu dne 29. 5. 1991.

Předmětné smlouvy byly v rámci konkursního řízení posouzeny jako neplatné, neboť byly uzavřeny v té době s neexistujícím subjektem. Stěžovatel zdůrazňuje, že se neúčastnil řízení o neplatnost smluv z toho důvodu, že za Ostravskou stavební společnost, spol. s r. o., v níž byl jedním ze dvou jednatelů, jednal správce konkurzní podstaty. Žalovaný odmítl vrátit zaplacenou kupní cenu z důvodu promlčení nároku stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení. Vznesenou námitku obecné soudy akceptovaly a stěžovatelem podanou žalobu zamítly, což stěžovatel považuje jak za porušení svého práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, tak i za porušení svého práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny).

V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá vlastní, od obecných soudů odlišný výklad důsledků vznesené námitky promlčení a počátku běhu promlčecí doby v případě vydání bezdůvodného obohacení.

Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2005 č. j. 32 Odo 1142/2004-203 a z obsahu ústavní stížnosti vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu:

Stěžovatel se domáhal po žalovaném vydání neoprávněného majetkového prospěchu ve výše uvedené výši jako plnění, k němuž došlo tím způsobem, že stěžovatel žalobci ze svého účtu dne 29. 5. 1991 uhradil sjednanou cenu nemovitostí, které byly předmětem hospodářských smluv o převodu jejich vlastnictví uzavřených mezi Ostravskou stavební společností, spol. s r.o. (dále jen "stavební společnost") jako kupujícím a žalovaným jako prodávajícím. Předmětné smlouvy byly v konkurzním řízení vedeném na majetek stavební společnosti posouzeny jako neplatné z toho důvodu, že stěžovatel založil spolu s další fyzickou osobou společenskou smlouvou, uzavřenou dne 25. 2. 1991, stavební společnost, která však byla do obchodního rejstříku zapsána až dne 10. 4. 1991. Vzhledem k tomu, že předmětné hospodářské smlouvy byly uzavřeny v průběhu února až března 1991, tedy před vznikem stavební společnosti, byly neplatné.

Ve věci samé rozhodovaly obecné soudy opakovaně poté, co Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 14. 1. 2004 č. j. 32 Odo 653/203-175 na základě dovolání žalovaného napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že nesouhlasil s právním závěrem vysloveným ve zrušeném rozhodnutí, že "právo dlužníka vznést námitku promlčení není vázáno na určité stadium soudního řízení, ale lze ji uplatnit kdykoli v průběhu řízení až do právní moci rozhodnutí ve věci".

Odvolací soud v dalším řízení konstatoval, že v projednávané věci stěžovatel plnil na účet žalovaného vlastním jménem, takže žalovaný plněním bez právního důvodu získal neoprávněný majetkový prospěch podle ustanovení § 452 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 1991). Protože mezi stěžovatelem jako fyzickou osobou a žalovaným nedošlo k plnění na základě závazku, nýbrž bylo plněno bez právního důvodu, nešlo o vztah synallagmatický, a nejsou tedy splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku. Odvolací soud se zabýval námitkou promlčení nároku stěžovatele vznesenou žalovaným v odvolacím řízení a s ohledem na objektivní tříletou a subjektivní dvouletou promlčecí dobu ve vztahu k době uplatnění nároku stěžovatelem dospěl k závěru, že "námitka promlčení nároku je důvodná", neboť objektivní tříletá promlčecí doba začala plynout od okamžiku, kdy stěžovatel plnil žalovanému, tj. od 29. 5. 1991, a protože stěžovatel uplatnil právo na vydání bezdůvodného obohacení až žalobou podanou dne 23. 9. 1999, je nezbytný závěr, že žalobní nárok stěžovatele je promlčen. Z tohoto důvodu proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu v plném rozsahu zamítl.

Dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 26. 4. 2005, napadeném ústavní stížností, uvedl, že dovolání je sice ve věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ale není důvodné.

Podle obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dovolací soud námitky stěžovatele podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a dále se zabýval námitkami stěžovatele směřujícími jak proti odvolacím soudem posouzenému počátku běhu promlčecí doby na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, tak i argumenty stěžovatele proti přípustnosti námitky promlčení vznesené žalovaným. V této souvislosti s odkazem na ustanovení § 452 a § 107 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12 1991) konstatoval, že souhlasí s názorem odvolacího soudu v tom, že k neoprávněnému majetkovému prospěchu žalovaného došlo již v důsledku zaplacení sjednané kupní ceny za předmětné nemovitosti, tedy plněním bez právního důvodu a nikoli plněním z neplatného právního důvodu, jak se domnívá stěžovatel. V projednávané věci se nejednalo ani o plnění za jiného, neboť stěžovatel neměl povinnost plnit, protože zde nebyl žádný právní titul, který by zakládal jeho povinnost hradit sjednanou cenu převáděných nemovitostí. Proto se od doby odepsání z účtu stěžovatele a připsání na účet žalovaného odvíjí objektivní tříletá promlčecí doba (ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2 občanského zákoníku) k uplatnění nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu proti žalovanému.

V otázce přípustnosti námitky promlčení dovolací soud zdůraznil, že ve věci nelze aplikovat ustanovení § 107 odst. 3 ve vztahu k ustanovení § 457 občanského zákoníku z toho důvodu, že mezi účastníky řízení synallagmatický (tedy vzájemný) vztah nevznikl, neboť stěžovateli nebylo poskytnuto žádné protiplnění; stěžovatel tedy není povinen žalovanému cokoli vydat. Protože tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení uplynula ještě před podáním žaloby v roce 1999, bylo zamítnutí žaloby stěžovatele podle názoru dovolacího soudu správné.
Ústavní stížnost posoudil Ústavní soud z hlediska její opodstatněnosti, přičemž podle judikatury Ústavního soudu se opodstatněností v řízení před Ústavním soudem rozumí skutečnost, zda rozhodnutí, která byla ústavní stížností napadena, porušila základní práva a svobody stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.

Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. K porušení základních práv a svobod v oblasti jednoduchého práva by mohlo dojít v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus, viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. č. 17, str. 235).

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel spatřuje porušení svého vlastnického práva a práva na přístup k soudu v údajně nesprávném právním názoru soudů o důvodnosti námitky promlčení stěžovatelova nároku na vydání bezdůvodného obohacení a v chybném určení počátku běhu promlčecí doby v projednávané věci.

Z výše uvedené rekapitulace průběhu pravomocně skončeného sporu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se věcí náležitým způsobem zabývaly a své úvahy, na jejichž základě dospěly k právnímu závěru o promlčení nároku stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení, také dostatečně a přesvědčivě odůvodnily. Za tohoto stavu se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů při výkladu a aplikaci běžného práva; to by mohl učinit pouze tehdy, pokud by shledal extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními či dokonce libovůli při interpretaci zákonných ustanovení. Takové zjištění by znamenalo porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a tedy i důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. Nic takového však v projednávané věci zjištěno nebylo.

Nejprve je třeba připomenout, že ačkoli se stěžovatel snaží tvrdit, že předmětné smlouvy o převodu nemovitostí byly právním vztahem de facto i de iure trojstranným, nelze takové argumentaci přisvědčit. Stěžovatel plnil sám vlastním jménem a ze svého účtu, ačkoli k takovému plnění neměl právní důvod; na základě jeho plnění se mu však nedostalo žádného protiplnění. Nešlo tedy, jak ostatně zdůraznil i dovolací soud, o synallagmatický vztah, tedy vztah vzájemně podmíněný, v němž za poskytnuté plnění dostane účastník právního vztahu (smlouvy) dohodnuté protiplnění, takže v případě např. odstoupení od smlouvy nebo určení neplatnosti smlouvy jsou účastníci povinni si přijatá plnění vrátit.

Ztotožnit se s názorem stěžovatele nelze ani v případě jeho tvrzení, že v projednávané věci jde o plnění z neplatného právního důvodu. V projednávané věci stěžovatel nezpochybnil závěr o neplatnosti již výše uvedených smluv o převodu nemovitostí a stejně tak nezpochybnil své tvrzení, že předmětnou částku zaplatil vlastním jménem ze svého účtu, z čehož vyplývá, že jde o situaci, v níž stěžovatel již od počátku neměl právní důvod k plnění, a pokud plnil žalovanému, činil tak bez právního důvodu.

V otázce běhu tříleté objektivní promlčecí doby je vždy nezbytné zjistit, kdy ke vzniku bezdůvodného obohacení skutečně došlo. Že se tak stalo dne 29. 5. 1991, soudy zjistily bez jakýchkoli pochybností. Vzhledem k tomu, že současná právní teorie vychází v otázce běhu objektivní promlčecí doby z principu, že se jedná, pokud jde o její běh, o dobu nepřekročitelnou, není při posouzení důvodnosti námitky promlčení právně významné tvrzení stěžovatele o údajně zachované subjektivní promlčecí době ve vztahu k jím u příslušného soudu uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud ve vztahu k napadeným rozsudkům nezjistil žádné porušení stěžovatelova práva vlastnit majetek (ve smyslu čl. 11 Listiny) ani jeho práva podle čl. 36 Listiny.

Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2006

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.