III. ÚS 3625/12
III.ÚS 3625/12 ze dne 11. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Bytového družstva Šlikova 9, družstvo se sídlem Šlikova 1119/9, 169 00 Praha 6, IČ 251 05 655, zastoupené JUDr. Petrem Veselým, advokátem společnosti Holubová - advokáti s. r. o. se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, 186 00 Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2012 č. j. 7 Cmo 406/2011-61 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2011 č. j. 81 Cm 169/2010-43, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem, došlým Ústavnímu soudu dne 21. 9. 2012, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 20 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

Napadeným rozhodnutím stěžovatelka vytýká nerespektování závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 118/2000 (N 2/21 SbNU 5) a Stanov stěžovatelky [konkrétně čl. VII odst. 1 písm. i) a odst. 4]. I když stěžovatelka připouští, že závěry obou obecných soudů vycházejí z platné judikatury Nejvyššího soudu ČR v otázce přechodu členských práv a povinností na stát v případě, že mu dědictví připadlo na základě odúmrti, argumentuje rozdílem mezi institutem dědění a odúmrti, jako jednou z forem univerzální sukcese.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Městský soud v Praze ve věci navrhovatele České republiky - Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových proti stěžovatelce rozhodl tak, že žalobce je členem družstva stěžovatelky a nájemcem družstevního bytu č. 5 na adrese Šlikova 1119/9, 169 00 Praha 6, neboť rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 26 D 246/2007-56 mu připadlo celé dědictví po zemřelém členu družstva R. W., včetně členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu.

Vrchní soud v Praze předmětné usnesení Městského soudu v Praze potvrdil.
III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Nejprve považuje Ústavní soud za nutné znovu připomenout, že ve své již ustálené judikatuře mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutné vycházet z teze, podle níž Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze ho proto považovat za další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Z hlediska námitek stěžovatelky v projednávané věci jde především o otázku výkladu jednoduchého práva, což v zásadě spadá do působnosti obecných soudů. Ústavní soud k otázce interpretace a aplikace norem jednoduchého práva uvádí, že by byl v takovém případě oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by nesprávná interpretace a aplikace norem jednoduchého práva dosáhla v konkrétní věci ústavně právní relevance. Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu jde zejména o případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01, publikovaný ve Sb. n. u., sv. 25, str. 287), případy konkurence interpretačních alternativ, kdy dochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, rovněž dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, k žádnému z takových případů v projednávané věci nedošlo.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právním názorem obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu ČR, který je obsažen v řadě jeho rozhodnutí (např. rozsudek NS ČR ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 31 Cdo 316/2008, případně usnesení ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 4498/2008), přičemž v nich je zastáván názor shodný se stěžovatelkou, že "přechod majetku zůstavitele na stát odúmrtí se odlišuje od nabytí majetku, který stát získává jako dědic (na základě závěti); je-li stát dědicem, je jeho právní postavení vždy shodné s jinými osobami, které dědí majetek zůstavitele...". Tento názor však nic nemění na tom, že "zůstavitelovo členství v družstvu a nájem družstevního bytu přechází nejen na dědice, ale na každého, komu podle výsledku dědického řízení připadl členský podíl v družstvu". Jinak řečeno, právní postavení státu v případě odúmrti je stejné jako právní postavení dědice, tj. též stát nabývá práva a povinnosti související s členstvím v družstvu a nájmem družstevního bytu.

Těmto závěrům z hlediska přezkumu ze strany Ústavního soudu nelze nic vytknout. Ke shodnému závěru ostatně dospěl Ústavní soud již dříve; v usnesení ze dne 10. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 715/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde ve skutkově a právně obdobné situaci v souvislosti s poukazem na závěry, uvedené v nálezu sp. zn. II. ÚS 118/2000, konstatoval, že odkaz na citovaný nález je již nepřípadný, neboť tento nález vycházel z jiné tehdy platné právní úpravy předmětné věci.

Ohledně dalších námitek týkajících se především Stanov stěžovatelky, lze zcela odkázat jako na správné, dostatečné, jasné a srozumitelné odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje.

Ústavní soud v projednávané věci neshledal důvod pro kasační zásah.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.