III. ÚS 3612/12
III.ÚS 3612/12 ze dne 11. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti GRATO spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 51/39, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. července 2012 č. j. 133 EC 802/2010-25, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 3 odst. 1 bodu 1., 2., 3. a 4. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů a dále na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. září 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení té části výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. července 2012 č. j. 133 EC 802/2010-25, kterou soud rozhodl o nákladech řízení, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení právních předpisů.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. července 2012 č. j. 133 EC 802/2010-25 byla žalovanému Z. U. uložena povinnost zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") částku 1 008,- Kč s příslušenstvím a dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 300,- Kč. Své rozhodnutí o nákladech řízení okresní soud odůvodnil s odkazem na účelnost vynaložení těchto nákladů ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že okresní soud nesprávně posoudil otázku náhrady nákladů řízení.

Stěžovatelka poukazuje na to, že okresní soud pod účelně vynaložené náklady podřadil pouze náklady uplatněné dřívějšími žalobami proti žalovanému v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě, ve kterých byly žalobkyni přiznány částečné náklady řízení včetně nákladů za právní zastoupení. Náklady řízení, uplatněné stěžovatelkou žalobou pozdější, shledal okresní soud jako neúčelné z důvodu, že stěžovatelka nevymáhala pohledávky za žalovaným současně.

Stěžovatelka však uvádí, že nebylo v jejích možnostech žalovat pohledávky najednou, neboť při správě 10 000 pohledávek vůči černým pasažérům, které vznikají a jsou žalovány postupně, nelze rozumně očekávat, že stěžovatelka bude vyčkávat, zda některé osobě vzniklo více pohledávek.

Stěžovatelka namítá, že měla plný úspěch ve věci, a proto důvodně v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. očekávala, že při vcelku jasné právní kvalifikaci předmětné věci jí bude v případě úspěchu ve sporu přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu, neboť v důsledku uplatňování svého nároku soudní cestou byla nucena vyhledat právní pomoc v zájmu zajištění odborné péče při hájení svých práv.

Skutečnost, že stěžovatelce v jiném řízení proti stejnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů řízení, nemůže podle stěžovatelky být tou okolností, která by odůvodňovala nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce, jelikož při vymáhání těchto pohledávek vynaložila pouze náklady, které byly pro vymáhání příslušné pohledávky nezbytné a jistě účelné, neboť nebylo ve stěžovatelčiných možnostech vyčkávat, zdali se při postupném vzniku pohledávek za žalovanými neobjeví u jednoho žalovaného pohledávek více.

Stěžovatelka namítá, že okresní soud své rozhodnutí o nákladech řízení neodůvodnil, neodkázal na žádné zákonné ustanovení a nepostupoval ani dle svého diskrečního oprávnění na snížení nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 150 či § 151 odst. 2 o. s. ř. Tento postup soudu, který není podepřen právním řádem, je svévolný. Dle názoru stěžovatelky není na soudu, aby hodnotil, zda vynaložení nákladů na právní pomoc advokáta bylo pro žalobkyni účelné či nikoli.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále poukazuje na vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 64/2012 Sb., která novelizuje vyhlášku č. 484/2000 Sb.

Stěžovatelka je toho názoru, že tím, že jí okresní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení v celém rozsahu, porušil její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti části výroku soudu o nákladech řízení a namítá, že okresní soud na stěžovatelčin případ nesprávně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a své rozhodnutí řádně neodůvodnil.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů. Interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy je úlohou obecných soudů. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v článku 6 odst. 1 Úmluvy.

Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.

Při vztáhnutí výše uvedených obecných principů na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k závěru, že postup nalézacího soudu, vedoucí k vydání napadeného náhradově nákladového výroku, nelze označit za svévolný či nepřiměřený.

Okresní soud v Ostravě se danou věcí dostatečně zabýval. Rozvedl důvody - zejména poukazem na předmět činnosti stěžovatelky a tedy na její možnosti žalovat více pohledávek vůči témuž žalovanému - a dospěl k závěru, že v projednávané věci žalobkyní vynaložené náklady na právní zastoupení advokátem nebyly ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. potřebné k účelnému uplatňování práva. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. Své rozhodnutí okresní soud řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil.

Stěžovatelka tvrdí porušení základního práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy.

Tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na soudní ochranu (v jejím případě z hlediska práva na soud, resp. práva na přístup k soudu) dle čl. 36 Listiny a práva na právní pomoc dle čl. 37 Listiny Ústavní soud shledal prima facie zjevně neopodstatněnými. Již ze samotné skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti je rozsudek nalézacího soudu, tj. rozhodnutí ve věci, jímž bylo navíc stěžovatelce zcela vyhověno, nutno dovodit, že soudní ochrana jí nebyla odepřena a k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny nemohlo dojít; v řízení vedoucím k vydání napadeného rozhodnutí byla stěžovatelka zastoupena advokátem, a proto také nemůže důvodně ani tvrdit, že bylo porušeno její právo na právní pomoc (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11).

K tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud připomíná, že tento článek sám o sobě subjektivní základní práva nezakládá, neboť obsahuje společně s článkem 95 Ústavy především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 285/02, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11).

Ústavní soud ověřil, že Okresní soud v Ostravě rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů. Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona, jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.