III. ÚS 36/05
III.ÚS 36/05 ze dne 25. 5. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. L., právně zastoupeného JUDr. Dagmar Zadákovou, advokátkou AK se sídlem Strašnická 783/1, 102 22 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 159/2002-26, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 1. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 159/2002-26, a to pro porušení čl. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, a dále čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 159/2002-26, byla podle ust. § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") odmítnuta žaloba žalobce Ing. J. L. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"), podaná proti žalovanému Ministerstvu obrany ČR ve věci jeho rozhodnutí ze dne 27. 9. 2002, č. j. 421/3-203/2002-7542. Uvedeným rozhodnutím žalované ministerstvo zamítlo odvolání Ing. J. L. a potvrdilo rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha ze dne 19. 8. 2002, č. j. 730902/1632/205/2, kterým bylo Ing. J. L. podle ust. § 142 odst. 1, § 138 odst. 2 a § 143 zák. č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, přiznáno odbytné ve výši 163 660,- Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 159/2002-26, Nejvyšší správní soud poukázal na to, že žalobu ve správním soudnictví je třeba podat v zákonem stanovené lhůtě (ust. § 72 s. ř. s.) a pouze v této lhůtě může žalobce rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body (ust. § 71 odst. 2 s. ř. s.), přičemž zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout (ust. § 72 odst. 4 s. ř. s.). Soud je při přezkoumávání správního rozhodnutí vázán rozsahem napadení, jak je žalobce ve své žalobě vymezí a (nejde-li o rozhodnutí nicotné, kdy je nicotnost oprávněn deklarovat i bez návrhu) přezkoumá jen ty výroky rozhodnutí, které byly žalobou napadeny, a jen v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 2 s. ř. s.). Nejinak tomu bylo i podle právní úpravy účinné v době, kdy opravný prostředek (žaloba) byl podán (ust. § 250 odst. 1 ve spojení s ust. § 250l odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002). Bylo tedy na žalobci, aby v zákonné třicetidenní lhůtě pro podání žaloby (opravného prostředku) žalobou vymezil, které výroky rozhodnutí a z jakých skutkových a právních důvodů mají být přezkoumány. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce převzal napadené rozhodnutí dne 4. 10. 2002, lhůta k vymezení rozsahu a mezí soudního přezkumu tak uplynula dnem 4. 11. 2002. Žalobce dne 1. 11. 2002 podal opravný prostředek (žalobu), aniž by v něm uvedl, které výroky rozhodnutí a z jakých důvodů napadá. Podání tak trpělo vadami, které bránily možnosti o takovém návrhu jednat a rozhodnout, neboť z něj nevyplývalo, co má soud přezkoumat a čeho se žalobce domáhá. I když se jednalo o vadu návrhu, kterou bylo možno odstranit jeho doplněním, nepřicházelo již podle Nejvyššího správního soudu v úvahu zhojit tento nedostatek výzvou soudu k jeho doplnění, neboť žaloba (opravný prostředek) byla soudu doručena prostřednictvím žalovaného dne 15. 11. 2002, kdy již lhůta, ve které bylo možno rozsah a meze přezkumu stanovit, uplynula, a jejím uplynutím se tato stala vadou neodstranitelnou. Na této skutečnosti proto nemohlo nic změnit podání žalobce datované dnem 18. 11. 2002, jímž žalobce svou původní žalobu doplnil, a v němž důvody napadení specifikoval. Nejvyšší správní soud proto žalobu podle ust. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jako žalobce se cítil být dotčen na svých právech tím, že správní orgány aplikovaly v jeho případě novou právní úpravu dle zák. č. 254/2002 Sb., která nabyla účinnosti dnem 28. 6. 2002, která pro navrhovatele méně výhodným způsobem při stanovení odbytného vychází z průměrného hrubého platu vypočteného z platů za poslední kalendářní rok před zánikem služebního poměru.

V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud odmítl opravný prostředek stěžovatele, aniž by pro takové rozhodnutí byly dány zákonné důvody, a v důsledku toho neprojednal podstatu věci. Dle názoru stěžovatele poučení správního orgánu neobsahovalo konkrétní, a tedy řádné poučení o náležitostech opravného prostředku, a šlo tak o poučení po procesní stránce neúplné, a tedy vadné. Za této situace, uvádí stěžovatel, měl Nejvyšší správní soud reflektovat postup dle ust. § 250m odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu v té době platného, který stanoví lhůtu k podání opravného prostředku 6 měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Přesto se navrhovatel domnívá, že opravný prostředek byl podán v třicetidenní lhůtě u orgánu, který rozhodnutí vydal, a že z obsahu tohoto opravného prostředku ze dne 1. 11. 2002, jež podal k poštovní přepravě dne 4. 11. 2002 - i přes uvedení, že se jedná o tzv. blanketní opravný prostředek v zájmu zachování zákonné lhůty (s tím, že bude odůvodněn po poradě s právním zástupcem do čtrnácti dnů od jeho podání - bylo zřejmé, že dané rozhodnutí správního orgánu je napadeno v celém rozsahu, a žalobní body, resp. vylíčení rozhodujících důvodů, v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, bylo učiněno zprostředkovaně, a to obsahem listin obsažených ve správním spise, neboť v tomto podání stěžovatel odkazuje na své odvolání proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha, jež tyto důvody obsahuje a zůstávají ve stejných mezích, které doplněním ze dne 18. 11. 2002 navrhovatel i bez výzvy soudu pouze upřesnil a shrnul do tohoto podání. Závěrem poukázal stěžovatel na právní názory Ústavního soudu obsažené v rozhodnutí tohoto soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 406/99.

II.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 15. 3. 2005 k podané ústavní stížnosti uvedl, že v předmětné věci nebyl důvod posoudit poučení dané žalovaným žalobci v předmětném rozhodnutí jako poučení vadné. Žalovaný žalobce poučil o tom, že proti jeho rozhodnutí je možno podat návrh na jeho přezkoumání soudem, poučil jej i o tom, v jaké lhůtě je třeba návrh podat a komu má být podán. Žádný právní předpis, uvedl dále Nejvyšší správní soud, neukládá žalovanému povinnost, aby poučoval i o tom, jaké náležitosti má takový případný návrh mít, popřípadě o dalších podmínkách řízení před soudem, a lze mít za to, že žalovaný dostál své poučovací povinnosti. Naopak lze podle Nejvyššího správního soudu po žalobci spravedlivě žádat, aby pokud se rozhodne domáhat se přezkoumání rozhodnutí návrhem u soudu, se seznámil s tím, jaké náležitosti má takový návrh mít, popř. využil právní služby advokáta. Nejvyšší správní soud dále ve svém vyjádření odkázal na text podání žalobce ze dne 1. 11. 2002 (č. l. 2 soudního spisu). Z něho podle soudu jednoznačně vyplývá, že žalobce v něm v prvním odstavci pouze identifikuje rozhodnutí, které opravným prostředkem napadá, ve druhém odstavci pak uvádí, že v zájmu zachování lhůty podává v zákonné lhůtě blanketní návrh opravného prostředku k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím žalovaného, který odůvodní po poradě s právním zástupcem do čtrnácti dnů od podání tohoto návrhu. Podle názoru soudu nelze z obsahu tohoto návrhu dovodit nic o skutkových a právních důvodech, pro něž žalobce zpochybňuje zákonnost rozhodnutí žalovaného. Nelze tak podle Nejvyššího správního soudu dovozovat ani zprostředkovaně, jak tvrdí stěžovatel, neboť v opravném prostředku ze dne 1. 11. 2002 ani na obsah svého odvolání neodkázal. Nejvyšší správní soud uvedl dále své předsvědčení, že stěžovatelova věc se podstatně odlišuje od věci, kterou Ústavní soud projednával pod sp. zn. IV. ÚS 406/99. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že stěžovatelova žaloba (opravný prostředek) byla blanketní a neobsahovala údaj o tom, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá a neobsahovala žádné skutkové ani právní důvody, v nichž je spatřována nezákonnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto dovodil, že jeho rozhodnutí je v souladu s výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu, a že svým rozhodnutím neporušil čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 2 Listiny a navrhl, aby Ústavní soud podanou Ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

K posouzení podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 A 159/2002, jakož i spis, vedený u Ministerstva obrany ČR pod sp. zn. 421/3-203/2002-7542. Ze spisového materiálu Ústavní soud ověřil, že závěry Nejvyššího správního soudu obsažené v ústavní stížností napadeném rozhodnutí jsou správné a učiněné v souladu se zákonem, a nevybočují tudíž ani z mezí ústavnosti. Ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč byl nucen podaný opravný prostředek odmítnout. S dalšími námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se pak Nejvyšší správní soud dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti. Na obsah obou písemností Ústavní soud pro stručnost odkazuje.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2005

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.