III. ÚS 3593/16
III.ÚS 3593/16 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Rajtra, zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2016 č. j. 22 Cdo 1960/2016-474, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2015 č. j. 28 Co 605/2012-436 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. června 2012 č. j. 12 C 2/2012-233, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, 1) Remigiusze Górskeho a 2) Martiny Górske a 3) Františka Kohoutka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny a právo na informace o činnosti státních orgánů a orgánů územní samosprávy dle čl. 17 odst. 5 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se podává, že podstatou sporu je snaha stěžovatele zajistit napojení jeho pozemků na pozemní komunikaci. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy vystupoval jako vlastník pozemků p. č. X1 na listu vlastnictví (dále jen "LV") č. XY a p. č. X2 na LV č. YZ v katastrálním území T., které byly odděleny pozemkem p. č. X3, zapsaném na LV č. XZ v katastrálním území T. (dále také "předmětný pozemek") ve vlastnictví vedlejších účastníků řízení 1) a 2). Pouze pozemek p. č. X2 (na němž je umístěn dům č. p. XX) byl napojen na místní veřejnou komunikaci na pozemku ve vlastnictví obce. Ve své žalobě stěžovatel tvrdil, že vedlejší účastníci řízení 1) a 2) mu znemožnili průchod přes jejich (předmětný) pozemek p. č. X3.

3. Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. 1. 2013 č. j. 12 C 2/2012-297 ve znění opravných usnesení ze dne 8. 3. 2013 č. j. 12 C 2/2012-305 a ze dne 2. 4. 2013 č. j. 12 C 2/2012-308, zamítl žalobu na určení, že vedlejší účastník řízení 3) je vlastníkem předmětného pozemku (výrok I). Dále okresní soud zamítl žalobu, aby byla vedlejším účastníkům řízení 1) a 2) uložena povinnost společně a nerozdílně se zdržet všech zásahů do stavu předmětného pozemku (výrok II). Okresní soud také zamítl žalobu, aby byla vedlejším účastníkům řízení 1) a 2) uložena povinnost společně a nerozdílně zasypat vybagrovaný předmětný pozemek zeminou do úrovně okolního terénu a zpevnit jeho povrch válcováním tak, aby byl umožněn průjezd motorových vozidel (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV, V a výrok doplňujícího usnesení). Stěžovatel napadl odvoláním všechny výroky rozsudku okresního soudu s výjimkou výroku I.

4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil v nákladových výrocích rozsudek okresního soudu ve spojení s doplňujícím usnesením a ve znění opravných usnesení (výrok I a II). Ve výrocích II a III potvrdil rozsudek okresního soudu ve spojení s doplňujícím usnesením a ve znění opravných usnesení (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV až VI). Krajský soud si povšimnul, že na žádost stěžovatele deklaroval Městský úřad v Kolíně, že předmětný pozemek je veřejně přístupnou účelovou komunikací, což rozhodnutím ze dne 10. 6. 2015 potvrdil Krajský úřad Středočeského kraje. Krajský soud vysvětlil, že nemá důvod se zabývat platností kupní smlouvy uzavřené mezi vedlejšími účastníky řízení, neboť vedlejší účastníci řízení 1) a 2) jsou zapsáni jako vlastníci předmětného pozemku v katastru nemovitostí a žaloba o určení, že jeho vlastníkem je vedlejší účastník 3), byla okresním soudem pravomocně zamítnuta. Krajský soud dále dospěl k závěru, že překážka v podobě hromady zeminy na této veřejně přístupné účelové komunikaci do stěžovatelova vlastnického práva nijak nezasahuje. Protože mu nehrozí vážná újma, není důvod postupovat podle § 2903 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), a ukládat opatření k odvrácení újmy. Stěžovatel se může obrátit na příslušný silniční správní orgán dle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, dochází-li k bránění ve využívání komunikace. Protože však stěžovatel netvrdil výlučně zájem veřejnoprávní, ale i zájem soukromoprávní, nebylo namístě pro nedostatek pravomoci řízení zastavit a věc postoupit silničnímu správnímu orgánu.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Shledal, že krajský soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť dosavadní judikatura k negatorní žalobě (dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), kterou stěžovatel v této věci uplatnil, je v zásadě nadále aplikovatelná (tj. i na negatorní žalobu podle § 1042 o. z.). Potvrdil závěr, že k ochraně obecného užívání veřejné přístupové účelové komunikace není dána pravomoc civilních soudů, tudíž nelze uvažovat o aplikaci negatorní žaloby, jejíž použití je podmíněno pravomocí soudu. Relevantní ochrana je zajištěna prostřednictvím správního řízení, vedeného příslušným silničním správním úřadem. Nejvyšší soud rovněž aproboval závěr krajského soudu, že stěžovateli nehrozí žádná vážná újma, a tudíž není důvod ukládat vedlejším účastníkům řízení 1) a 2) povinnost k učinění opatření k jejímu odvrácení podle § 2903 odst. 2 o. z.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel předeslal, že po celé odvolací řízení setrvával na svém stanovisku, že vedlejší účastník 3) je vlastníkem předmětného pozemku, neboť nebyly naplněny zákonné podmínky pro vzdání se předkupního práva obcí T. Absence tohoto jednání obce měla za následek absolutní neplatnost právního úkonu, kterým vedlejší účastník 3) převedl vlastnické právo vedlejším účastníkům 1) a 2). Jakkoli je pravdou, že obec T vydala následně jakési prohlášení o tom, že o předmětný pozemek zájem nemá, podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, mělo o vzdání se práva rozhodnout zastupitelstvo, k čemuž nedošlo. Krajský soud se měl touto otázkou podle názoru stěžovatele dle § 212 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zabývat, přestože stěžovatel nepodal odvolání, jímž by napadal výrok I rozsudku okresního soudu. Stěžovatel se proto dovolává svého práva na informace podle čl. 17 odst. 5 Listiny. K tomu zároveň dodává, že když krajský soud pouze stručně konstatoval, že otázka platnosti či neplatnosti kupní smlouvy k předmětnému pozemku mezi vedlejším účastníkem 3) na jedné straně a vedlejšími účastníky 1) a 2) na straně druhé není nutnou předběžnou otázkou pro odvolací řízení, aniž by vysvětlil proč, považuje napadený rozsudek krajského soudu v této části za nepřezkoumatelný.

7. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v tom, že jím podané dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Nesouhlasí s hodnocením, že se měl obrátit v otázce účelové komunikace na předmětném pozemku na správní orgán. Vůči správním orgánům totiž pozbyl důvěry, proto chtěl využít negatorní žaloby. Připomíná, že přístupem k jeho pozemku p. č. X3 se obecné soudy vůbec nezabývaly. Protože se k němu nedá dostat jinak, než přes předmětný pozemek vedlejších účastníků 1) a 2), resp. 3), stěžovateli je šikanózně odepřeno právo na ochranu vlastnického práva. Chování vedlejších účastníků 1) a 2) má také dopad na jeho právo na soukromý a rodinný život.

8. Právní hodnocení obecných soudů je podle stěžovatele výkladem příliš zužujícím ustanovení § 1042 o. z., nesprávný je i názor, že veřejnoprávní ochrana v tomto případě vylučuje ochranu soukromoprávní. Jestliže někdo zasahuje do veřejné cesty, a z těchto zásahů hrozí vlastníkovi sousedního pozemku škoda, pak se lze jistě domáhat odstranění těchto zásahů i soukromoprávní cestou. Za nesprávný považuje stěžovatel rovněž závěr obecných soudů, že mu jako vlastníkovi sousedních pozemků nehrozí škoda, když poukazuje na nutnost zcela přeorganizovat poměry na pozemcích ve svém vlastnictví. Přímo hrozící a již vznikající škoda zakládá proto právo stěžovatele na preventivní opatření k odvrácení hrozící škody.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že proti napadeným soudním rozhodnutím byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána tato soudní rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

9. Stěžovatel vedle soudních rozhodnutí brojí i proti postupu obce T. (sub 6), která se měla blíže nespecifikovaným rozhodnutím (stěžovatel hovoří o "jakémsi prohlášení") vzdát předkupního práva k předmětnému pozemku, aniž o tom informovala zastupitelstvo obce, jak to vyžaduje § 85 písm. f) obecního zřízení. Stěžovatel se v této souvislosti dovolává práva na informace o činnosti státních orgánů a orgánů územní samosprávy dle čl. 17 odst. 5 Listiny, neboť by pak byl o vzdání se obcí předkupního práva informován ze zápisu z jednání zastupitelstva. Ústavní stížnost je v tomto bodě nutno odmítnout jako návrh nepřípustný minimálně proto, že stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

11. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v tom, že se obecné soudy nezabývaly neplatností kupní smlouvy k předmětnému pozemku mezi vedlejšími účastníky řízení, v tom, že pominuly absenci přístupu k pozemku p. č. X3, že ho odkázaly na veřejnoprávní ochranu a že úzce interpretovaly použití negatorní žaloby.

12. Nesouhlasil-li stěžovatel s výrokem okresního soudu v otázce určení, kdo je vlastníkem předmětného pozemku (viz sub 3), měl možnost se vůči němu odvolat, což neučinil. Závěru, že není v této otázce aktivně legitimován a nemá na věci naléhavý právní zájem, nelze z pohledu Ústavního soudu nic vytknout, stejně tak jako závěru krajského soudu, že posouzení platnosti kupní smlouvy není předběžnou otázkou k předmětu odvolacího řízení.

13. Není pravdou, že by obecné soudy zcela pominuly skutečnost, že k pozemku p. č. X3 se nelze dostat jinak než přes předmětný pozemek. Ústavní soud připomíná, že právní postavení stěžovatele bylo v průběhu řízení významně posíleno tím, že předmětný pozemek byl deklarován jako veřejně přístupná účelová komunikace. V této souvislosti krajský soud stěžovatele odkázal na opravné prostředky nabízené správním právem, což aproboval i Nejvyšší soud na základě své ustálené judikatury. Tento právní názor přijal také Nejvyšší správní soud (rozsudek ze dne 15. 11. 2007 č. j. 6 Ans 2/2007-128) i Ústavní soud (usnesení ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. II. ÚS 427/2000, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

14. Touto argumentací Nejvyšší soud zároveň zdůraznil rozdíl v soukromoprávních a veřejnoprávních prostředcích právní ochrany při užívání cizího pozemku za účelem cesty. Stěžovatelovo tvrzení, že ztratil důvěru ve správní orgány, není důvodem, aby civilní soudy měnily svou ustálenou praxi. Nehledě na to, že stěžovatel vždy může dát průchod své nespokojenosti s rozhodováním správních orgánů žalobou v řízení před správními soudy.

15. I kdyby Ústavní soud připustil, že postupem vedlejších účastníků řízení 1) a 2), kteří mají stěžovateli bránit v přístupu k jeho nemovitým věcem, je omezeno jeho vlastnické právo a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, stěžovatel má možnost se bránit veřejnoprávní cestou. Pouze kdyby se i tyto prostředky nápravy, zmiňované obecnými soudy, ukázaly jako bezvýchodné, mohl by se namítaným zásahem do těchto základních práv Ústavní soud blíže zabývat. Stěžovatel však nijak neúspěšnost této cesty nedokládá, ani ji nenastoupil. Tento závěr dopadá i na otázku uložení vhodného a přiměřeného opatření k odvrácení hrozící újmy podle § 2903 odst. 2 o. z.

16. Lze shrnout, že okresní soud, krajský soud ani Nejvyšší soud se při svém rozhodování nedopustily kvalifikované vady při výkladu tzv. podústavního práva, která by mohla být způsobilá v rovině práva ústavního porušit základní práva stěžovatele.

17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti napadeným rozhodnutím obecných soudů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti postupu obce T. jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.