III. ÚS 359/05
III.ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005

U 22/38 SbNU 579
Předpoklady ingerence Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v oblasti důkazního řízení

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Usnesení

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila - ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 ve věci ústavní stížnosti Z. S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2005 č. j. 2 To 14/2005-579 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2004 č. j. 6 T 119/2004-516, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestním činem loupeže.
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

I.

Formálně bezvadným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 10. července 2005, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Těmito rozhodnutími byl pro blíže popsané jednání uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, a to ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 trestního zákona, pročež byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Stěžovatel má za to, že v jeho trestní věci byl "špatně" zjištěn skutkový stav. Domnívá se, že některé navržené důkazy nebyly v rozporu s principem rovnosti provedeny, důkazy provedené byly nesprávně hodnoceny a některé trpěly vadami, přičemž v konečném důsledku nebyla dle jeho názoru respektována zásada in dubio pro reo. Ve svých stížnostních bodech stěžovatel konkrétně namítal procesní vady rekognice in natura provedené dne 10. října 2000 se svědkem R. B., nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí tohoto svědka, jakož i poškozeného D. S. a svědkyně I. T., neprovedení navrženého důkazu výslechem J. T., údajné věcné vady znaleckého posudku z oboru ekonomika, ceny a odhady motorových vozidel, dále odborného vyjádření ze dne 22. února 2002 stran "řetězu", který měl být stržen z krku poškozeného, vady vyšetřovacího pokusu provedeného dne 11. března 2002, a konečně z pohledu procesní čistoty řízení i to, že při jeho posledním slově mu byly ze strany soudu kladeny otázky a následně vytýkáno v rámci odůvodnění rozhodnutí, že po celou dobu řízení nevypovídal. Na okraj stěžovatel rovněž poukázal na průtahy v řízení, které, jak uvedl, jím nebyly způsobeny. Ze všech těchto důvodů se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
II.

K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 119/2004. Porušení procesních práv v rovině práva jednoduchého, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv, přitom neshledal.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.

Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.

V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. IV. ÚS 582/01, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. I. ÚS 413/02, sp. zn. IV. ÚS 219/03 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 49; svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 57; svazek 6, nález č. 131; svazek 25, nález č. 19; svazek 22, nález č. 63; svazek 26, nález č. 52; svazek 31, nález č. 130; svazek 29, nález č. 4; svazek 32, nález č. 25 - a další)].

Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 569/03, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. II. ÚS 418/03 - Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 26; svazek 33, nález č. 87; svazek 33, nález č. 91; svazek 37, nález č. 125).

Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000 - Sbírka rozhodnutí, svazek 14, nález č. 74; svazek 19, nález č. 134; svazek 24, nález č. 167; svazek 26, nález č. 69 - a další).

Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. II. ÚS 539/02, sp. zn. I. ÚS 585/04 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 31, nález č. 130; svazek 37, nález č. 131; svazek 38, nález č. 143 - a další).

V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. III. ÚS 501/04, sp. zn. II. ÚS 418/03 - Sbírka rozhodnutí, svazek 32, usn. č. 1; svazek 33, nález č. 91; svazek 35, nález č. 172; svazek 36, nález č. 42; svazek 37, nález č. 125).

Vycházejíc z uvedených základních východisek, je nutno dodat, že každý proces je přirozeně třeba i v uvažovaných specifických souvislostech týkajících se zjišťování skutkového stavu pojímat jako celek (in globo). Tudíž je nezbytné zvažovat i míru relevance některého z popsaných pochybení, pokud se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci. Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí procesní nedostatek realizace důkazního řízení vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (obdobně kupř. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 583/99, sp. zn. IV. ÚS 259/2000, sp. zn. III. ÚS 639/02, sp. zn. III. ÚS 474/04, ve Sbírce rozhodnutí nezveřejněna); tj. zvažováno z pohledu, zda napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu navzdory tomu řádně obstát, nejde-li o případy hraniční či jednoznačně takové, v nichž by, s přihlédnutím k určitému důkazu (bez řádného odůvodnění neprovedenému nebo provedenému, leč v rámci myšlenkových konstrukcí upínajících se ke stabilizaci skutkového děje jakkoliv nezohledněnému) či při odhlédnutí od určitého důkazu (vykazujícího zásadní procesní vady) muselo dojít ze strany Ústavního soudu k již nepřípustnému "přehodnocení" celé důkazní situace a takto toliko obecným soudům příslušejícímu relevantnímu hodnocení míry důkazní síly určitého neprovedeného či provedeného důkazu, z povahy věci zejména stěžejního, ve vztahu k vyvození (obecnými soudy) přijatého skutkového základu věci.

V naznačeném rozsahu ústavněprávně relevantní pochybení v rozhodování obecných soudů, jak již bylo zmíněno, nebyla shledána. Jejich rozhodnutí jsou řádně, logickým, racionálně obhajitelným způsobem a v dostatečném rozsahu odůvodněna (zejména i ve vztahu ke stěžovatelem vytýkanému hodnocení svědeckých výpovědí svědků R. B., D. S. a I. T., jakož i ohledně neprovedení důkazu výslechem J. T. a vypořádání se s tvrzenými vadami znaleckého posudku z oboru ekonomika, ceny a odhady motorových vozidel), přičemž závěry, ke kterým dospěly, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy České republiky. V tom rámci toliko rekognice in natura provedená 20. října 2000 svědkem R. B. vykazuje i přes tehdejší absenci explicitní právní úpravy vady její důkazní sílu značně snižující (č. l. 434, 435), což ovšem nalézací soud náležitě vzal v úvahu. Vycházel především z toho, že stěžovatel byl (mimo jiné) ztotožněn na základě dne 20. srpna 2001 řádně provedené rekognice poškozeným D. S. (č. l. 163 a násl.), který se rovněž v průběhu svých svědeckých výpovědí vyjadřoval, že jej dobře zná. Nadto již při své výpovědi učiněné dne 13. října 1999 uvedl, že jej zná "po dobu asi jednoho roku, možná o půl roku déle" (č. l. 39).

Naprosto korektním způsobem potom nalézací soud konstatoval nedostatky ohledně vyšetřovacího pokusu učiněného dne 11. března 2002 a odborného vyjádření znalkyně z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady drahých kovů a kamenů, když k devalvaci těchto důkazů taktéž řádně přihlédl (č. l. 535). Irelevantnost uvedeného odborného vyjádření ve vztahu ke stěžovateli konečně plyne i z toho, že odcizení předmětného řetízku (dalším spolupachatelem) bylo posouzeno jako exces ze společné dohody spolupachatelů, a tudíž hodnoceno v souladu se zásadou in dubio pro reo stran trestní odpovědnosti ve prospěch stěžovatele (č. l. 520, 538, 542).

Nezbývá tak než shrnout, že obecné soudy obou stupňů, se zřetelem k tomu, že nemusejí zcela podrobně reagovat na každý argument obžalovaného, se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, přičemž nebylo možno přisvědčit ani jeho výtce [vycházejíc z toho, že dle spisového materiálu nevyužil oprávnění plynoucí z § 180 odst. 4 ve spojení s § 55 odst. 1 písm. f) trestního řádu, když opak v ústavní stížnosti ani netvrdí], že mu byly kladeny při jeho posledním slově otázky (č. l. 458 a násl., resp. č. l. 475). Pokud mimo jiné v rámci rozhodovacích důvodů konstatovaly, že nevypovídal, tak toliko při vyjádření svých úvah o tom, z jakých důkazů vycházely při činění skutkových závěrů, a to při plném respektování jeho práva nevypovídat (č. l. 534). Řádně přihlédly rovněž ke stěžovatelem nezaviněným průtahům v přípravném řízení, a to při stanovení výměry trestu odnětí svobody výrazněji v dolní polovině trestní sazby [č. l. 541, 542 spisu obecného soudu, srov. i nález ve věci sp. zn. I. ÚS 554/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 36, nález č. 67)].

Vzhledem k řečenému byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.