III. ÚS 3585/13
III.ÚS 3585/13 ze dne 9. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele: Duy Truong Vu, t. č. ve Vazební věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 14, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2013 č. j. 11 To 134/2013-5350 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2013 č. j. 4 T 1/2013-5249, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 26. listopadu 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavní právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli a dalším obžalovaným je vedeno trestní řízení pro pokračující zvlášť závažný zločin neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu ustanovení § 283 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jako soudu nalézacího, ze dne 9. září 2013 byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal, a proto městský soud v neveřejném zasedání dne 11. října 2013 rozhodl napadeným usnesením o ponechání stěžovatele ve vazbě, neboť nadále trvají důvodné obavy podporující ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zesílené navíc již nepravomocně uloženými tresty. Následně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") po veřejném zasedání zamítl stěžovatelovu stížnost proti posledně uvedenému rozhodnutí městského soudu. Stížnostní soud dospěl k závěru, že konáním veřejného zasedání zhojil případné pochybení městského soudu, jenž nekonal vazební zasedání, přičemž však potvrdil jeho závěry stran důvodnosti trvající vazby jako správné.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel spatřuje porušení výše uvedených ústavně zaručených práv ve skutečnosti, že městský soud nekonal vazební zasedání, přestože nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho výjimečné nekonání, neboť vyrozumění o plánovaném rozhodování o vazbě nebylo doručeno stěžovatelovu právnímu zástupci, ale pouze stěžovateli, tedy právnímu laikovi se slabou znalostí češtiny, nechápajícího dobře právní dopad takového vyrozumění. Městský soud tak postupoval v rozporu se zákonem i závěry judikatury Nejvyššího soudu, a jak vyplývá ze závěrů judikatury Ústavního soudu, nemůže konání veřejného zasedání před stížnostním soudem tento nedostatek napravit. Z toho důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Jádro stěžovatelovy argumentace tvoří námitka zásahu do práva na obhajobu v důsledku pochybení městského soudu, spočívajícím v nezaslání vyrozumění o plánovaném rozhodování o stěžovatelově ponechání ve vazbě jeho advokátovi a následné nekonání veřejného zasedání. Ústavní soud k této námitce konstatuje, že v popsaném postupu neshledal v tomto konkrétním případě (viz popis okolností případu sub 2) reálný zásah do stěžovatelových základních práv a svobod takové intenzity, že by jej bylo možno hodnotit v měřítcích důvodnosti, a nikoli z hlediska opodstatněnosti. Jednotlivé procesní instituty trestního řízení nelze v řízení před obecnými soudy, tím méně pak v řízení před Ústavním soudem, chápat ryze formalisticky, ale je třeba především sledovat jejich účel a propojení s ostatními instituty. I přes zásadu zákonnosti trestního řízení proto nemusí každé porušení zákona představovat reálný zásah do základních práv a svobod. Zde stojí Ústavní soud na stanovisku, že ne každé pochybení, kupř. orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva, je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, tedy představovat důvod intervence Ústavního soudu. I kdyby tedy Ústavní soud uznal, že postupem městského soudu došlo k porušení stěžovatelem uvedených ustanovení trestního řádu, nemohl by jakožto orgán efektivní ochrany ústavnosti zasáhnout, pokud by toto pochybení představovalo toliko formální zásah, a nikoliv reálné porušení základních práv a svobod, které se ve svém důsledku negativně projeví v osobní sféře stěžovatele, tedy tzv. zásah v materiálním smyslu, jak byl vymezen judikaturou Ústavního soudu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)]. K reálnému zásahu do stěžovatelových ústavních práv však v tomto projednávaném případě, s ohledem na okolnosti případu, nemohlo dle Ústavního soudu dojít.

7. Nedoručení předmětného vyrozumění o vazebním rozhodování do rukou stěžovatelova advokáta mělo sice, zejména pro cizího státního příslušníka, za následek určité formální oslabení stěžovatelovy možnosti hájit efektivně své zájmy. Toto pochybení však bylo dle Ústavního soudu zcela zhojeno konáním veřejného zasedání v řízení před vrchním soudem. Ústavní soud zde vychází z ustanovení čl. 4 Ústavy České republiky, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou obecných soudů. Byla-li tato ochrana poskytnuta stížnostním soudem, není s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti nezbytný zásah Ústavního soudu, který by se mohl omezit jen na konstatování skutečnosti, že náprava byla zjednána.

8. Navíc ani z ústavní stížnosti není zcela zjevné, v čem stěžovatel spatřuje v postupu městského soudu, s ohledem na svou konkrétní situaci, reálný zásah do svých ústavních práv a k jaké nápravě a posílení ochrany stěžovatelovy osobní svobody by mohlo po kasační intervenci Ústavního soudu reálně dojít. V tom se stěžovatelova námitka jeví jako ryze formalistická, neboť s výjimkou možnosti získání odškodnění za dobu mezi rozhodnutím městského soudu a veřejným zasedáním konaným u vrchního soudu nelze reálně předpokládat jakékoliv zlepšení stěžovatelova postavení, přičemž ani pro rozhodnutí o přiznání zmíněného odškodnění nejsou dle Ústavního soudu splněny podmínky (viz níže sub 9).

9. Ústavní soud se dále neztotožňuje s názorem stěžovatele, že stížnostní soud nemůže cestou konání veřejného zasedání napravit popsané pochybení soudu prvostupňového, již s ohledem na úkol takového soudu ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky (viz výše). Z ústavní stížnosti není zřejmé, z jakých důvodů stěžovatel opírá svůj názor o závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1129/13 ze dne 22. 5. 2013, na který v odůvodnění ústavní stížnosti poukazuje. Dle názoru Ústavního soudu je ve vztahu k ochraně osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny základních práv a svobod zcela vyhovující výklad procesní úpravy, dle nějž jsou procesní pochybení prvostupňového soudu, oslabující tuto ochranu, napravena bezodkladným postupem soudu vyššího stupně. K tomu v projednávaném případě došlo a případný zásah městského soudu do stěžovatelova práva na obhajobu byl tak vrchním soudem "neutralizován". V tomto ohledu je pak namístě rovněž připomenout ustálený závěr rozhodovací činnosti Ústavního soudu, dle nějž tento posuzuje spravedlnost (ústavnost) soudního řízení jako celku a zásah do základních práv tak musí vyplývat z neposkytnutí ochrany základním právům všemi jednajícími soudy či jinými orgány veřejné moci. Z racionálního hlediska byl navíc i tak tento případný zásah značně zmírněn vyjádřením samotného stěžovatele, jež ve veřejném zasedání u vrchního soudu ohledně vyrozumění o vazebním rozhodování uvedl, že "věděl, co podepisuje" (viz str. 2 napadeného usnesení vrchního soudu). Navíc ani při tomto veřejném zasedání neuvedl žádné relevantní skutečnosti podporující jeho propuštění na svobodu. I z toho důvodu tak dle Ústavního soudu zcela případně nepřistoupil vrchní soud ke zrušení či změně rozhodnutí městského soudu pro nezákonnost [srov. ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů] a jeho tvrzené pochybení sám napravil. Ústavní soud tedy neshledal, že by ve stěžovatelově případě mohlo dojít k reálnému neoprávněnému zásahu do jeho základních práv a svobod.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.