III. ÚS 3577/13
III.ÚS 3577/13 ze dne 22. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci stěžovatele Petra Víta, právně zastoupeného JUDr. Miloslavem Novákem, advokátem se sídlem AK v Teplicích, J. Suka 2504, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. srpna 2013 sp. zn. 110 C 147/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 25. listopadu 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku soudu. V petitu Ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, kterým by zrušil napadené rozhodnutí.

Stěžovatel tvrdil, že soud prvního stupně jako orgán veřejné moci v řízení, v němž měl postavení žalovaného, porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), též došlo k porušení principu právního státu dle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Napadeným rozsudkem byla stěžovateli dle jeho názoru nespravedlivě uložena povinnost uhradit žalobci 7 087 Kč s přísl. (smluvní pokutu, poplatek za prošetření neoprávněného odběru vody, úroky z prodlení a náhrada nákladů řízení), aniž by byl řádně zjištěn skutkový stav. Řízení před soudem mu neposkytlo záruky spravedlivého procesu a nezajistilo účinné právo na přístup k soudu, neboť v řízení bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč a proto dle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. nemohl podat odvolání.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud dal ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících zákonem stanovenou částku (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), nevybočuje jednostupňové soudnictví z ústavních mezí a i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, publ. in Sb. n. u., sv. 22 str. 387, sp. zn. III. ÚS 404/04, Sb. n. u., sv. 3, str. 421 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02, III. ÚS 298/02, III. ÚS 2097/08 a II. ÚS 2538/09 a další, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné, přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelů brojících proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.

Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10 000 Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěrem soudu prvního stupně, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí jeho rozsudek běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů. Ústavní soud pokládá za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

Obecný soud po provedeném dokazování a právním hodnocení věci dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Bylo prokázáno, že stěžovatel uzavřel s žalobcem smlouvu o dodávce vody a odvádění odpadních vod, kde se zavázal mimo jiné chránit vodoměr před poškozením a neoprávněným odběrem atd. Obecný soud zjistil řádně skutkový stav, z něhož vyplynulo, že bylo manipulováno s vodoměrem, kde chyběly dvě plomby. Byla provedena fotodokumentace, přeplombován vodoměr, sepsán montážní list, který podepsala svědkyně (pí. Nováková provozovatelka obchodu v domě). Stěžovateli byla vystavena faktura na částku 7 087 Kč splatná dne 27. 1. 2012, ale stěžovatel ji řádně neuhradil, proto se žalobce obrátil na soud. Soud žalobě vyhověl a stěžovateli uložil zaplatit částku 7 087 Kč (smluvní pokuta 5 000 Kč, náhrada nákladů na prošetření neoprávněného odběru včetně DPH) a náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

S přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí soudu je plně v souladu se zákonem, kdy řádně a ústavně konformním způsobem své rozhodnutí odůvodnil (§ 157 o. s. ř.), a ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze napadenému rozhodnutí nic vytknout. Právo na spravedlivý proces je v zásadě garance spravedlivého soudního řízení zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá. Stěžovatel měl dostatečnou možnost uplatnit svoje procesní práva, kolizi napadeného rozhodnutí s odkazovaným právem na spravedlivý proces Ústavní soud neshledává.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.