III. ÚS 3572/12
III.ÚS 3572/12 ze dne 23. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele 1. Ing. Karla Polaty a 2. Marcely Polatové, oba zastoupeni Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 32, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012 č. j. 39 Co 49/2012-291 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 6. 2011 č. j. 10 C 42/2004-265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydané v jejich občanskoprávní věci.

Stěžovatelé se žalobou ze dne 4. 2. 2004 domáhali po žalovaných nájemcích 1. Martinu Ždimerovi a 2. Věře Ždimerové, zaplacení částky 26 700 Kč za období od 20. 3. 2003 do 1. 2. 2004 (kterou považují za nepřiměřený hospodářský prospěch), představující rozdíl mezi žalovanými placeným regulovaným nájemným a nájemným ekonomickým (obvyklým). Tato žaloba byla i po zrušovacím nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2525/07 ze dne 2. 3. 2009 shora uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 6. 2011 č. j. 10 C 42/2004-265, potvrzeným ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012 č. j. 39 Co 49/2012-291, (opětovně) zamítnuta.

(Stěžovatelé v průběhu řízení, na základě poučení soudu, že za dobu předcházející podání žaloby mají nárok domáhat se proti státu plnění z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva, navrhli vstup České republiky - Ministerstva financí do řízení na straně žalovaného. Řízení proti České republice, následně vyloučené k samostatnému projednání, vyústilo rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 10. 2011 č. j. 10 C 394/2010-142 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012 č. j. 25 Co 150/2012-172, a ústavní stížnost proti nim Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 3685/12 ze dne 14. 3. 2013 podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.)

V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na to, že Ústavní soud se přihlásil k závazku "poskytnout skutečnou a efektivní ochranu práv pronajímatelů" v nálezech "sice často rozporných, ale tímto jednotícím účelem vedených". Dovozují, že by tomuto závazku nemohl dostát, pokud by stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 vydaným více než dva roky po 1. 1. 2007 měla být změněna judikatura tak, že nároků se lze domáhat jen do budoucna, jestliže by taková změna právního názoru současně měla znamenat nemožnost domáhat se svých práv u pronajímatelů, kteří je uplatňovali v dobré víře na základě do té doby jim známé jeho judikatury, natožpak, stejně tak jako v dané věci, kdy jejich dosavadní postup v řízení byl podpořen v ní vydaným nálezem (sp. zn. IV. ÚS 2525/07 ze dne 2. 3. 2009). Podle stěžovatelů takový výklad již není jen sofistikovaně odůvodněnou, ale "do nebe volající" a z hlediska postulátů právního státu neobhajitelnou nespravedlností.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že identifikuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení oprávnění posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně; v této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud i zde vychází z toho, že není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k výkonu "dohledu" nad jejich rozhodovací činností, a do tohoto prostoru je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, resp. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu)].

Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený akt orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci ve vztahu k oponentuře odvíjející se z otázky časového vymezení nároku uplatněného žalobou.

Obsahovým těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s tím, že obecné soudy v jejich věci neaplikovaly závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu nálezem sp. zn. IV. ÚS 2525/07 ze dne 2. 3. 2009.

Stěžovatelé však nezpochybňují, že rozhodnutí obecných soudů napadená nyní projednávanou ústavní stížností odpovídají stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, jehož výrok I. zní: Obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

V souladu s ustanovením § 23, věty druhé, zákona o Ústavním soudu je rozhodující senát Ústavního soudu tímto stanoviskem vázán.

Stojí za zaznamenání, že Ústavní soud v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 45/13 ze dne 10. 12. 2013 v odst. 26. -28. konstatoval následující:

Je ustálenou judikaturou Ústavního soudu, že změna judikatury sama o sobě není porušením principu předvídatelnosti práva a nemůže být důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. Je povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak. [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345), bod 18 a nález sp. zn. IV. ÚS 738/09 ze dne 11. 9. 2009 (N 201/54 SbNU 497), bod 22].

Obdobně se k dané problematice staví i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který vývoj judikatury nepovažuje sám o sobě v rozporu s evropskou Úmluvou na ochranu lidských práv a základních svobod. Naopak nemožnost zachovat evolutivní výklad práva by ohrozila jeho reformu a zdokonalování (viz rozsudek ESLP Atanasovski proti Makedonii, 14. 1. 2010, č. 36815/03, § 38 a rozhodnutí Harrach proti České republice, 28. 6. 2011, č. 40974/09). ESLP však vyžaduje, aby změna judikatury byla náležitě odůvodněna. Při posuzování rozsahu potřebného odůvodnění je třeba brát v potaz existenci předchozí ustálené soudní praxe.

Je také ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podpořenou právní doktrínou, že pokud dojde ústavně souladným způsobem ke změně judikatury, lze zásadně tento nový právní názor aplikovat též na řízení již běžící, tedy do jisté míry retrospektivně (blížeji viz Bobek, M., Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013, str. 161). Zejména v oblasti soukromého práva by jiný postup (tedy v tomto případě větší ochrana stěžovatelky) mohl zasáhnout do práv druhé strany sporu. K čisté prospektivitě změny, kdy se tato na projednávaný případ nevztáhne, lze výjimečně přistoupit, pokud by aplikace nového právního názoru byla pro stěžovatele nepřiměřeně tvrdá [viz nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)].

V nyní projednávané věci navíc nejde o změnu konstantní judikatury, nýbrž o důsledky sjednocení dotud nesourodé rozhodovací praxe; rovněž stěžovatelé připouští, že se jednalo o "často rozporné" nálezy, což nepostrádá vliv na relevanci jejich argumentace co do případné "dobré víry" v judikaturou formulované závěry (připomenout zde lze též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. 12. 2013, odst. 20 - 29).

Řečenému koresponduje, že soud prvního stupně za použití ustanovení § 150 o. s. ř. proti stěžovatelům nepřiznal vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení, což odůvodnil právě poukazem na neustálené legislativní a judikatorní poměry.

Se zřetelem k tomu, a na základě toho, co bylo předznačeno shora, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.