III. ÚS 357/11
III.ÚS 357/11 ze dne 20. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. G., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2006 č. j. 1 T 28/99-917, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2007 č. j. 3 To 44/2007-1022 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 6 Tdo 1133/2010-80, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná článkem 8 odst. 2, článkem 36 odst. 1, článkem 39 a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále mělo dojít k porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (spolu s dalšími obviněnými) uznán v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2006 vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a). c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák."). Za uvedený trestný čin byl stěžovateli krajským soudem uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl podle § 54 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 40.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců. Odvolání stěžovatele proti výše citovanému rozsudku shledal Vrchní soud v Praze důvodným pouze ohledně výroku o peněžitém trestu, který rozsudkem ze dne 16. 11. 2007 z důvodů dle § 258 odst. 1 písm. e) tr. řádu zrušil; jinak bylo odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítnuto. Proti rozsudku soudu druhého stupně stěžovatel podal ještě dovolání, které opíral o dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání stěžovatele však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 26. 10. 2010 jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

Dle skutkových zjištění obecných soudů se stěžovatel jako spolupachatel spolu s dalšími osobami účastnil trestné činnosti, jež spočívala (zkráceně řečeno) v tom, že tato skupina osob v letech 1991 až 1992 opakovaně na různých místech tehdejšího Československa po vzájemné dohodě v různých skupinách nakupovala pro firmy, které někteří z nich vlastnili, od různých dodavatelů a výrobců tuzemský rum bez daně z obratu, deklarovaný na daňových dokladech jako zboží určené pro vývoz do zahraničí, což ve svém účetnictví dokladovali prodejem zboží firmám, které však neexistovaly, a sami zboží prodávali různým odběratelům v tuzemsku. Stěžovatel vystupoval celkem v šesti případech takových obchodů, jimiž po předchozí dohodě s jinými pachateli nejprve uskutečnil převod řádově desítek tisíc lahví rumu na družstvo UNIVERSUM, jehož byl stěžovatel v té době předsedou a posléze toto zboží převedl na neexistující firmu BONNY, s. r. o. Nitra, přičemž následně spolu s dalšími osobami uvedený alkohol prodal na různých místech na Slovensku; tímto jednáním stěžovatel ve spolupachatelství s dalšími osobami zkrátil daň z obratu o částku 4 350 720,- Kč.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel polemizoval se skutkovými závěry obecných soudů. Vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy dostatečně nepřihlížely k důkazům o jeho nevině a některé důkazy zcela opominuly. Především opětovně zdůraznil, že nebyl posledním subjektem, kterému by vznikla povinnost daň z obratu odvést. Stěžovatel prý byl přesvědčen, že družstvo UNIVERSUM není subjektem daně a zároveň netušil, že společnost BONNY Nitra, s. r. o. je toliko fiktivní. Stěžovatel sám byl údajně uveden o rozhodných skutečnostech v omyl ze strany osob A. O. a I. Z. (P.), které jménem společnosti BONNY jednaly. V řízení před obecnými soudy nebyla tato část obhajoby stěžovatele prý nikdy vyvrácena. České soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že O. a Z. jsou na Slovensku trestně stíháni pro tutéž trestnou činnost, zatímco stěžovatel před slovenskými orgány vystupuje toliko jako svědek. Nalézací soud bez náležitého odůvodnění odmítl vyslechnout bývalého slovenského policistu K., jehož výpověď mohla mít z hlediska viny stěžovatele zásadní význam. Stěžovatel dále poukázal na extrémní délku trestního stíhání, neboť řízení bylo zahájeno v roce 1992 a rozsudek soudu prvého stupně byl ve vztahu ke stěžovateli vyhlášen po bezmála 14 letech. Stěžovatel je nad to přesvědčen, že vzhledem ke změně situace a vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost ve smyslu § 65 tr. zák. Za významný tu považuje zejména fakt, že v mezidobí došlo k rozpadu Československa. Dle názoru stěžovatele mělo být trestní stíhání v České republice zastaveno.

II.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k projednávanému návrhu. Vyjádření byla stručná; obecné soudy ve svých vyjádřeních zdůraznily, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, které byly vyvráceny v původním řízení. Vrchní soud ve svém vyjádření připustil, že od trestné činnosti stěžovatele již uplynula dlouhá doba, ale i to vzaly obecné soudy v úvahu při ukládání trestu.

Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků proti napadeným rozhodnutím neobsahovala novou skutkovou či právní argumentaci, považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice.

Za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 28/99.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy [čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).

Stěžovatel v rozporu s výše uvedenými zásadami v projednávané ústavní stížnosti spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. Ústavní soud však na základě spisového materiálu nezjistil, že by obecné soudy v trestní věci stěžovatele porušily některou z ústavněprávních zásad týkajících se dokazování, případně, že by porušily právo stěžovatele na obhajobu. Skutková zjištění obecných soudů lze považovat za dostatečná pro rozhodnutí o vině ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, a to i přesto, že jsou založena na řetězci převážně nepřímých důkazů. Zároveň je třeba konstatovat, že námitky obhajoby, uplatněné v opravných prostředcích, které jsou opakovány i v ústavní stížnosti, do značné míry zkreslují skutkové závěry nalézacího soudu. Tomuto soudu stěžovatel vytýká neprovedení, případně dezinterpretaci dílčích důkazů, avšak zároveň sám ve své skutkové argumentaci zcela odhlíží od množství jiných důkazů usvědčujících.

Především je třeba odmítnout námitku, že by se nalézací soud náležitě nezabýval otázkou zavinění stěžovatele. Krajský soud vycházel z množství svědeckých výpovědí, z nichž vyplynulo, že stěžovatel byl nejen přítomen při jednotlivých prodejích rumu maloobchodníkům a do restaurací v různých obcích na Slovensku, ale sám se na těchto prodejích aktivně podílel, určoval, kam se náklady rumu povezou, kde se budou skládat, nabízel rum, dohadoval jeho cenu, snižoval ji, inkasoval peníze atd. Za této situace se jako krajně nevěrohodné jeví veškeré tvrzení stěžovatele o tom, že nevěděl, že převod rumu na neexistující společnost BONNY Nitra byl ryze formální a že prodává rum, z nějž měla být odvedena daň z obratu. Naopak, tvrzení stěžovatele jen zapadají do typického modu operandi v podobných případech, kdy má být řetězením převodů mezi skutečnými i fiktivními podnikatelskými subjekty jednak znesnadněn důkaz zavinění konkrétních fyzických osob, jednak mají být "zmateny" orgány finančního dohledu. K naposled uvedenému ostatně došlo i v projednávané věci, v níž finanční úřady zprvu opakovaně jednotlivým subjektům daň z obratu doměřily, aby v zápětí svá rozhodnutí zrušily. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je podstatné, že v uvedeném kontextu se další důkazní návrhy, zejména výslechy osob nacházejících se na Slovensku či dožádání slovenských orgánů, jeví jako irelevantní, a tudíž jejich neprovedení nelze považovat za zásah do základních práv stěžovatele ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Podobně účelové a irelevantní jsou i námitky stěžovatele o tom, že by neměl být stíhán v důsledku rozpadu ČSFR, jak ostatně obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečně vysvětlily.

Větší míru opodstatněnosti je třeba přiznat té části námitek stěžovatele, jež se týká velmi dlouhé doby trestního stíhání. Stěžovatel zde příhodně poukazuje na to, že jen od okamžiku zahájení trestního stíhání do pravomocného skončení věci rozhodnutím odvolacího soudu uplynula doba výrazně překračující promlčecí lhůtu stanovenou na trestný čin dle § 148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění platném a účinném ke dni spáchání skutku. Obecné soudy nicméně tento nesporný zásah do práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě v návaznosti na ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva dostatečně zohlednily uložením velmi mírného, spíše symbolického trestu ve srovnání s vysokou společenskou nebezpečností trestného činu a výší způsobené škody. V podrobnostech právní argumentace ohledně délky řízení a výše uloženého trestu lze odkázat na přiléhavá odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze a na judikaturu tam citovanou.

Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.