III. ÚS 3554/11
III.ÚS 3554/11 ze dne 15. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud ČR rozhodl dne 15. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360/47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 č. j. 3 Tdo 1121/2011-23, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. 9 To 142/2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 2011 sp. zn. 3 T 170/2010, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Návrhem doručeným dne 29. 11. 2011 se J. P. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 3 T 170/2010 a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti:

Dne 28. 2. 2011 nalézací soud uznal obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou a půl roku. Obviněnému bylo dále uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu trestným činem způsobenou a zaplatil na náhradu škody poškozené VZP ČR se sídlem v Praze 1 částku 3 636,- Kč; poškozený Zbyněk Švec byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Po skutkové stránce mělo trestné jednání spočívat (stručně řečeno) v tom, že obviněný dne 30. 10. 2009 fyzicky napadl poškozeného Zbyňka Švece a způsobil mu různá zranění, mj. zlomeninu kosti na noze, jejichž léčení si vyžádalo pracovní neschopnost od 30. 10. 2009 do 18. 1. 2010.

Dne 27. 4. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněnému proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 28. 2. 2011 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Dne 31. 8. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 4. 2011 odmítl.

III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2 až 4 a čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel zrekapituloval průběh řízení v jeho trestní věci a vyjádřil názor, že závěry obecných soudů aprobované dovolacím soudem byly v extrémním rozporu s výsledky dokazování. Zopakoval svoji obhajobu uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, poukázal na skutkové okolnosti a uzavřel, že skutky, pro které byl odsouzen, nenaplňovaly skutkovou podstatu trestného činu, v důsledku čehož byl odsouzen za jednání, které nevykazovalo zákonné znaky trestného činu, čímž došlo i k porušení jeho základních práv.

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené v části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy, zejména nesprávným právním posouzením jeho trestní věci, v důsledku čehož bylo porušeno i základní právo na osobní svobodu zaručené v čl. 8 Listiny resp. čl. 5 Úmluvy.

Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].

Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo.

K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho trestní věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal, a to ani ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolacího soudu.

K tvrzení stěžovatele o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů Ústavní soud uvádí, že zpravidla neakceptuje tvrzení o vadách řízení před nalézacím soudem (např. při dokazování), neboť nedostatky v tomto směru mohou být napraveny v průběhu odvolacího řízení. V jiných případech je uvedený extrémní rozpor důvodem k výjimečnému zásahu dovolacího soudu do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 612/2007 dostupné na http://www.nsoud.cz/), v případě ústavní stížnosti pak důvodem zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí obecných soudů, pokud se zjištěný rozpor projevil porušením některého ze základních práv či svobod (zpravidla základního práva na spravedlivý proces). Takový rozpor v projednávaném případě však Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud se neztotožnil s výše uvedeným a v ústavní stížnosti podrobněji nekonkretizovaným tvrzením stěžovatele o neústavním zásahu do jeho osobní svobody. Ze shromážděných podkladů naopak plyne, že stěžovatel byl zbaven svobody v souladu se zákonem po odsouzení příslušným soudem [čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy; čl. 8 odst. 2 Listiny].

Ústavní soud je toho názoru, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti byly v podstatě opakováním námitek již stěžovatelem uplatněných v řízení před obecnými soudy (což ostatně stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvedl), a že odvolací i dovolací soud se s nimi ústavně konformním způsobem bezezbytku vyrovnaly, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí.

Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací a dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.

Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.