III. ÚS 355/16
III.ÚS 355/16 ze dne 27. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ilony Pavlíkové, zastoupené Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem, sídlem 30. dubna 3128/2A, Ostrava 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. září 2015 č. j. 9 Co 768/2015-65 a proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 7. dubna 2015 č. j. 44 EXE 643/2015-24, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a 1) Miroslava Pavlíka a 2) společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín - Děčín IV - Podmokly, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 44 EXE 643/2015.

3. Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 9. 2015 č. j. 768/2015-65 bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 7. 4. 2015 č. j. 44 EXE 643/2015-24, kterým okresní soud zamítl návrh stěžovatelky jako manželky povinného (dále též "manželka povinného"), který je vedlejším účastníkem 1) v řízení před Ústavním soudem (dále též "povinný") na odklad exekuce prováděné soudním exekutorem Mgr. Janem Svobodou, Exekutorský úřad Olomouc, podle pověření vydaného okresním soudem dne 19. 1. 2015 č. j. 44 EXE 643/2015-12.

4. Okresní soud neshledal stěžovatelkou tvrzené důvody pro odklad exekuce podle § 266 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť jí tvrzené důvody pro zastavení exekuce nesplňovaly takový stupeň pravděpodobnosti, aby návrhu na odklad exekuce mohlo být vyhověno.

5. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že u stěžovatelkou tvrzeného důvodu pro zastavení exekuce v podobě nedoručení exekučního titulu (rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2014 č. j. 36 Cm 171/2010-42) povinnému nepředložila stěžovatelka soudu žádné důkazy, které by dostatečně a relevantně zpochybnily doručení uvedeného exekučního titulu povinnému. Z obsahu návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce tak podle soudu nelze důvodně očekávat, že by vedená exekuce měla být zastavena pro nedoručení exekučního titulu povinnému. Pro úplnost krajský soud uvedl, že tvrzení manželky povinného vztahující se k řádnému nedoručení předvolání k ústnímu jednání nalézacího soudu ve věci, v níž byl vydán exekuční titul, již v rámci exekučního řízení nemají jakýkoli právní význam, neboť do exekučního řízení se ani případné vady nalézacího řízení nepřenášejí. Obdobně právně bez významu pro rozhodnutí o podaných návrzích na zastavení a na odklad exekuce považoval krajský soud také poukaz stěžovatelky na jí předloženou smlouvu o zúžení společného jmění manželů (povinného a stěžovatelky). Tato smlouva o zúžení společného jmění manželů ze dne 16. 4. 2002 totiž v prvé řadě vyčlenila mimo rámec společného jmění manželů - povinného a stěžovatelky z dluhů jen ty, které vznikly a existovaly již ke dni podpisu této smlouvy. Vymáhaná pohledávka oprávněné (vedlejší účastnice 2) (jako dluh povinného) však dle obsahu exekučního titulu vznikla až v období let 2005-2008, a tedy až po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 16. 4. 2002, a proto se na ni smlouva o zúžení společného jmění manželů svým obsahem vůbec nijak nevztahuje. Stěžovatelka navíc nijak ani netvrdila (tím méně pak prokázala), že by byl obsah této smlouvy o zúžení společného jmění manželů v době vzniku vymáhaného závazku oprávněné znám. I z tohoto důvodu tak poukazovaná smlouva o zúžení rozsahu společného jmění manželů podle krajského soudu nemohla vůči oprávněné ve smyslu § 143a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vyvolat žádné účinky. Krajský soud dále uvedl, že podle § 262a odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2015 ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu a s přihlédnutím k § 731 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, lze vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu nejen pro pohledávky patřící do společného jmění manželů, nýbrž i pro pohledávku povinného vzniklou za trvání společného jmění manželů. S ohledem na skutečnost, že tvrzení stěžovatelky o existenci skutečností, pro něž lze očekávat zastavení exekuce, nebyla spolu s návrhem na odklad exekuce, resp. až do vydání rozhodnutí krajského soudu prokázána, nebylo možno učinit ani předběžný odůvodněný závěr, respektive nebylo možno důvodně očekávat, že by exekuce prováděná podle exekučního příkazu pověřeného soudního exekutora Mgr. Jana Svobody ze dne 19. 2. 2015 č. j. 164 EX 154/15-48 přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného u peněžního ústavu měla být z jakýchkoli důvodů zastavena. Jelikož tedy nelze v současném stádiu exekučního řízení důvodně usuzovat, že by exekuce měla být na podkladě stěžovatelkou uplatněných tvrzení byť i jen částečně (a tedy ani v části prováděné přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného u peněžního ústavu) zastavena, neshledal krajský soud, že by byl dán způsobilý důvod pro povolení odkladu či částečného odkladu exekuce dle § 266 odst. 2 o. s. ř., resp. § 54 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.

II. Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že exekuční titul, kterým je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2014 č. j. 34 Cm 171/2010-42, se doposud nestal pravomocným a vykonatelným, neboť nebyl vedlejšímu účastníkovi 1) doručen a zároveň bylo řízení, v němž byl tento rozsudek vydán, zatíženo závažnými procesními vadami, když toto řízení nemělo pro nedostatek podmínek řízení vůbec proběhnout. Pro vady v doručování a svou hospitalizaci v nemocnici se vedlejší účastník 1) bez své viny nedozvěděl o termínu jednání nalézacího soudu, v rámci něhož byl vyhlášen nyní vykonávaný rozsudek pro zmeškání. Zásilka s tímto rozsudkem byla pak při jejím doručování vedlejšímu účastníkovi 1) poštou vrácena soudu ještě před uplynutím úložní doby s tím, že adresát nebyl v místě doručování zastižen a nebylo zde možno zanechat výzvu k vyzvednutí písemnosti. Vedlejší účastník 1) tak uvedený rozsudek dosud nepřevzal a ani převzít nemohl, když o jeho existenci se nedozvěděl. Dále stěžovatelka poukázala na to, že dne 16. 4. 2002 uzavřeli s vedlejším účastníkem 1) formou notářského zápisu dohodu o zúžení rozsahu jejich společného jmění manželů, podle níž všechna aktiva, pasiva, závazky a dluhy z podnikatelské činnosti povinného, vzniklé a existující ke dni sepisu dohody, budou výlučným vlastnictvím povinného. Popsaná dohoda o zúžení rozsahu společného jmění manželů zakládá důvod nepřípustnosti exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky jako manželky povinného u peněžního ústavu podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domáhala zastavení exekuce prováděné podle exekučního příkazu soudního exekutora Mgr. Jana Svobody ze dne 19. 2. 2015 č. j. 164 EX 154/15-48 přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného u peněžního ústavu. Současně stěžovatelka navrhovala odklad exekuce dle § 54 odst. 1 exekučního řádu a § 266 odst. 2 o. s. ř., jelikož lze očekávat zastavení exekuce. Dále stěžovatelka uvedla, že povinný podal proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2015 č. j. 36 Cm 166/2010-52 a ze dne 15. 4. 2015 č. j. 36 Cm 171/2010-57 odvolání.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti napadeným rozhodnutím obecných soudů a namítá, že exekuční řízení mělo být odloženo, popřípadě zastaveno. 11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). 12. V předmětné věci krajský soud dovodil, že v současném stádiu exekučního řízení nelze důvodně usuzovat, že by exekuce měla být na podkladě stěžovatelkou uplatněných tvrzení byť i jen částečně (a tedy ani v části prováděné přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného u peněžního ústavu) zastavena, a není tak dán způsobilý důvod pro povolení odkladu či částečného odkladu exekuce dle § 266 odst. 2 o. s. ř., resp. § 54 odst. 6 exekučního řádu.

13. V ústavní stížnosti stěžovatelka uplatňuje v podstatě tytéž námitky, které byly předmětem jejího odvolání. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky uplatněnými v jejím odvolání a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč nemohl vyhovět stěžovatelčině návrhu na odklad exekuce.

14. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že pro své tvrzení o nedoručení exekučního titulu povinnému stěžovatelka nepředložila soudu žádné důkazy, které by dostatečně a relevantně zpochybnily doručení uvedeného exekučního titulu povinnému (doručovaného povinnému dne 27. 11. 2014), přičemž samotná lékařská zpráva o hospitalizaci povinného v období od 23. 7. 2014 do 6. 8. 2014 dokládá pouze to, že povinný byl v uvedeném období hospitalizován v nemocnici a že ve dnech 10. 7. 2014, 11. 8. 2014, 13. 8. 2014 a 18. 8. 2014 se podrobil lékařským vyšetřením. Z obsahu návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce tak nelze důvodně očekávat, že by vedená exekuce měla být zastavena pro nedoručení exekučního titulu povinnému.

15. Ústavní soud přisvědčuje krajskému soudu i v tom, že tvrzení stěžovatelky vztahující se k řádnému nedoručení předvolání k ústnímu jednání nalézacího soudu ve věci, v níž byl vydán exekuční titul, již v rámci exekučního řízení nemají jakýkoli právní význam. Rovněž právně bez významu pro rozhodnutí o podaných návrzích na zastavení a na odklad exekuce je poukaz stěžovatelky na jí předloženou smlouvu o zúžení společného jmění manželů (povinného a stěžovatelky); důvody tohoto svého závěru krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil.

16. Vzhledem k tomu, že tvrzení stěžovatelky o existenci skutečností, pro které lze očekávat zastavení exekuce, nebyla spolu s návrhem na odklad exekuce, resp. až do vydání rozhodnutí krajského soudu, nijak prokázána, nebylo možno učinit ani předběžný odůvodněný závěr, respektive nebylo možno důvodně očekávat, že by exekuce prováděná podle exekučního příkazu pověřeného soudního exekutora Mgr. Jana Svobody ze dne 19. 2. 2015 č. j. 164 EX 154/15-48 přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného u peněžního ústavu měla být zastavena. Závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

17. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy nejsou nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.