III. ÚS 3547/12
III.ÚS 3547/12 ze dne 12. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Diag Human SE, se sídlem Landstrasse 33, Vaduz, 9490, Lichtenštejnské knížectví, zastoupené JUDr. Ivou Duchoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Bělohorská 35, proti opatřením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2011 sp. zn. 1 Nt 833/2011 a ze dne 10. 12. 2011 sp. zn. 1 Nt 881/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená opatření Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že ústavní stížností napadenými opatřeními Obvodní soud pro Prahu 2 s poukazem na ustanovení § 8 odst. 4 a 5 tr. řádu zprostil povinnosti mlčenlivosti konkretizované osoby, které byly stěžovatelkou a Českou republikou jmenovány rozhodci (resp. zvoleny rozhodci již ustanovenými) v rámci sporu, který mezi nimi probíhá. V pořadí prvním opatřením byl též vysloven souhlas s ohledáním rozhodčího spisu sp. zn. Rsp 06/2003.

V ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybňuje důvodnost trestního řízení zahájeného záznamem policejního orgánu (Útvar odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR) ze dne 18. 8. 2011 č. j. OKFK-202/TČ-2010-200204 a dovozuje, že je "udržováno při životě jen v šikanózní intenci"; ve stanovisku, které přičítá prof. JUDr. Květoslavu Růžičkovi, CSc., se výslovně uvádí, že jeho funkce rozhodce již zanikla, což je samo o sobě důvodem, proč nemůže doložku právní moci na rozhodčím nálezu vyznačit. Nejvyšší státní zastupitelství též podle stěžovatelky nepřípustně zaměňuje zásady řízení nalézacího a vykonávacího a má též za to, že v souvislosti se sporem s Českou republikou čelí soustavným řízením trestním, exekutivním a zpravodajským šikanám, jakož i překvapivým a svévolným rozhodnutím soudním, včetně "hledání ochotného věcně nepříslušného soudce", jakož i "bezprecedentní" snaze "obsadit celý přezkumný senát" osobami vybranými protistranou; přitom nápravu nezajistil ani Ústavní soud v návaznosti na její ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. II. ÚS 2985/11 a IV. ÚS 3648/11 (stěžovatelka zde připomíná, že proti svévolné kriminalizaci procesní protistrany státu v občanském soudním řízení o majetkových nárocích Františka Oldřicha Kinského se oproti tomu vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 789/06 a Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 9. 2. 2012 ve věci Kinský v. Česká republika, stížnost č. 42856/06).

K ústavní stížností napadeným opatřením stěžovatelka uvádí, že trestní řízení se odvíjí z vyvráceného podezření ohledně zfalšování podpisu prof. Květoslava Růžičky na listině datované dnem 18. 3. 2011, a jeho skutečným účelem je "zahájit šetření a doufat, že teprve přinese skutkové důvody ke skutečnému podezření"; právě v tomto kontextu je podle stěžovatelky nutné interpretovat šetření policejního orgánu směřující ke zjištění, zda byl prof. Květoslavu Růžičkovi slíben či poskytnut úplatek v souvislosti se spornou písemností. V souvislosti s těmito podezřeními je pak irelevantní zproštění mlčenlivosti rozhodců prof. JUDr. Zdeňka Kučery, DrSc. či JUDr. Josefa Kunáška, kteří rezignovali již v roce 1997, resp. 2003. Za evidentně protiprávní označuje stěžovatelka výzvu adresovanou svému advokátovi k vydání originálu předmětné listiny.

Stěžovatelka má i výhrady proti postupu policejního orgánu, který žádosti o zproštění mlčenlivosti adresoval k rukám předsedy Obvodního soudu pro Prahu 2 (v důsledku čehož nebyly označeny razítkem podatelny osvědčujícím čas doručení, resp. počet příloh), jenž ji následně postoupil soudci JUDr. Jiřímu Horkému, a to s odkazem na judikaturu vrcholných soudů, čímž coby soudní funkcionář explicitně sdělil rozhodujícímu soudci, jak má věc posoudit. Podle stěžovatelky samotné posouzení věci soudcem JUDr. Jiřím Horkým představuje neskrývaný mechanický postup sestávající z pouhého opisu odůvodnění policejní žádosti, pročež obě opatření jsou zatížena nepřezkoumatelností. Mimo jiné se z nich nepodává význam výpovědí rozhodců, jejichž funkce skončila v roce 1997 a 2003 (viz výše), resp. obsahu rozhodčího spisu předaného v září 2009 prof. Květoslavem Růžičkou Petru Kuželovi, ve vztahu k pravosti dokumentu, který měl být vyhotoven později.

Za výraz "nekompetentní oddanosti státu" pokládá stěžovatelka tu pasáž odůvodnění opatření, kde se uvádí, že výkonem svých funkcí byli jmenovaní (rozhodci) pověřeni českým státem, a tedy je jejich občanskou i profesní povinností tomuto státu napomoci, pokud mu hrozí, že někdo usiluje obohatit se na jeho úkor závažnou trestnou činností. Stěžovatelka naopak zdůrazňuje, že rozhodci nebyli pověřeni českým státem, neboť se jednalo o rozhodčí řízení ad hoc vedené na základě prorogační smlouvy, a není jejich úkolem napomoci jedné straně sporu, přičemž protichůdné konstatování je projevem "blouznění" soudce Horkého, který vychází z "totalitní koncepce superiority státu a jeho všudypřítomné role".

Závěrem stěžovatelka upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které je z hlediska ústavně chráněných základních práv nepřípustné, aby zahájení úkonů k objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin podle § 158 odst. 3 tr. řádu, bylo zneužíváno jako prostředku k teprve dodatečnému opatřování podkladů pro tento postup, tj. samotné důvodnosti podezření (sp. zn. II. ÚS 789/06). Dovozuje též, že jde o porušení principu ultima ratio trestního práva (kupř. sp. zn. III. ÚS 2278/07 a II. ÚS 1098/10).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

V posuzované věci se stěžovatelka o existenci a obsahu opatření dozvěděla nahlédnutím do soudního spisu dne 29. 8. 2012, a proto je jeho ústavní stížnost podána v zákonem stanovené lhůtě, stalo-li se tak dne 14. 9. 2012 (v širších souvislostech srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 odst. 13 týkající se příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu).

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících povinnost mlčenlivosti, resp. opatření, jímž soud vyslovil souhlas se sdělením informací, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti (tj. zejména ustanovení § 8 odst. 4 a 5 tr. řádu), nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu se též podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).

Zdrženlivost v zásazích proti opatření, jímž soud podle § 8 odst. 5 tr. řádu vyslovil souhlas se sdělením informací, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, je prolomitelná pro mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, a to rovněž ve vztahu k názorům, jež k interpretaci uvedeného procesního institutu Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaných ústavněprávních normách, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v odkazovaných ustanoveních trestního řádu.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí přiměřeně i ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení ustanovení § 8 odst. 4 a 5 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, a jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jež se právě v dané věci prosazuje. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), neboť takové závěry tím nutně ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Ustanovení § 8 odst. 1 tr. řádu předepisuje, že státní orgány, právnické a fyzické osoby jsou povinny bez zbytečného odkladu, a nestanoví-li zvláštní předpis jinak, i bez úplaty vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů. Státní orgány jsou dále povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.

Ustanovení § 8 odst. 4 věta první tr. řádu uvádí, že plnění povinností podle odstavce 1 lze odmítnout s odkazem na povinnost zachovávat tajnost utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem nebo státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti.

Norma včleněná do § 8 odst. 5 tr. řádu konstatuje, že nestanoví-li zvláštní zákon podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat informace, které jsou podle takového zákona utajovány, nebo na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, lze tyto informace pro trestní řízení vyžadovat po předchozím souhlasu soudce. Tím není dotčena povinnost mlčenlivosti advokáta podle zákona o advokacii.

K povaze povinnosti mlčenlivosti rozhodce se přitom patří zaznamenat, že odborná literatura se přiklání k závěru, že patří mezi povinnosti mlčenlivosti uložené zákonem, a nikoli mezi "pouhé" státem uznané, či dokonce povinnosti smluvní (Bělohlávek, A.: Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. I. díl. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 741).

Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2009, N 150/46 SbNU 489 konstatoval v odst. 27, že: "Stát v některých civilních věcech, ve kterých stěžovatel zastupuje svého klienta, má postavení žalovaného. V tomto typu řízení vystupuje jako účastník v rovném postavení s ostatními účastníky. K hájení těchto zájmů státu je personálně i finančně ze státního rozpočtu vybavován (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 90/96 - 23 in SoJ. 2001, 5: 458). Je-li však současně s tímto řízením zahájeno trestní řízení, byť zatím jen ve formě objasňování a prověřování skutečností ještě před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby, aniž však jsou pro takový postup splněny zákonné podmínky v podobě důvodného podezření, logicky to svádí k domněnce, že se stát snaží vylepšit si svoji procesní pozici, a to minimálně získáním informací prostředky orgánů činných v trestním řízení a dalších mocenských složek, nejde-li přímo o pokus o zastrašení druhého účastníka řízení. Takový postup je v demokratické společnosti zcela nepřijatelný a je hodný odsouzení. Přitom nejde o ojedinělý případ, kdy i jinými účastníky civilního řízení než je stát, je zneužíván institut trestního oznámení k ovlivnění civilního procesu. I když v tomto případu mechanismy státu nakonec zcela správně vedly k odložení trestní věci, je pro demokratický vývoj země varující, že se tak stalo až po masivním, zřejmě i neobyčejně nákladném a zcela zbytečném trestním řízení, které od počátku nemělo být vůbec vedeno."

Stěžovatelka v nyní projednávané věci však nedoložila, že citovaná oponentura postupům státních orgánů zde vyslovená Ústavním soudem je přenositelná na její situaci.

Z napadených opatření vyplývá, že byla vyhotovena listina datovaná dnem 18. 3. 2011 a opatřená podpisem znějícím na jméno prof. Květoslava Růžičky, který působil coby rozhodce ve sporu mezi stěžovatelkou a Českou republikou. Tato listina byla předložena Okresnímu soudu Vídeň - vnitřní město ku podpoře návrhu stěžovatelky v řízení o uznání a výkon rozhodnutí, resp. též v dalších jurisdikcích. Prof. K. Růžička v rámci výslechu ze dne 13. 9. 2011 uvedl, že listinu nevyhotovil, podpis sice vypadá jako jeho vlastní, nicméně si není vědom toho, že by listinu podepsal.

Uvedené skutečnosti nezpochybňuje ani stěžovatelka.

Je zřejmé, že tato zjištění mohou mít relevanci z hlediska trestního práva. Aniž by Ústavní soud předjímal výsledky trestního řízení, v obecné rovině zdůrazňuje, že k páchání trestné činnosti může docházet rovněž prostřednictvím občanského soudního řízení či jiných právních řízení, kupř. předložením podvržených dokladů (srov. kupř. Kozel, R.: Zneužívání občanského soudního řízení jeho účastníky k trestné činnosti. Právní rozhledy, roč. 2002, č. 3, s. 130 a násl.). Zásada ultima ratio přitom nevylučuje, aby se trestní řízení odvíjelo ze soukromoprávního sporu (srov. z judikatury Nejvyššího soudu usnesení ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, dále usnesení ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006). Pouhým poukazem na "podjatost" není ani zpochybnitelné, pokud trestní řízení vedené státními orgány vychází ze škody způsobené státu (viz kupř. některé trestné činy proti majetku, trestné činy hospodářské atd.).

Plnění úkolů státu v oblasti trestněprávní - v obecné rovině - zaměňovat s nepřípustnou svévolí, k níž se Ústavní soud vyslovil ve výše zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 789/06, nelze; není též sporu, že korelátem uplatňování veřejného zájmu, reprezentovaného pravomocí státní moci označit za zakázaná škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání, je omezení některých jinak garantovaných práv či svobod (srov. nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006, N 167/42 SbNU 407). Oproti situaci, z níž vycházel Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 321/06 ze dne 18. 12. 2006 přitom nejde o omezení práva na ochranu soukromého života, resp. jakékoli speciální ústavněprávní záruky limitující přístup státu k informacím; stěžovatelka taktéž neprokazuje, že jsou omezeny možnosti uplatňování vlastní skutkové a právní argumentace.

Stěžovatelčina teze, že skutečným účelem trestního řízení je "zahájit šetření a doufat, že teprve přinese skutkové důvody ke skutečnému podezření" zůstává v rovině pouhé nepodložené spekulace; je samozřejmé, že v dané procesní fázi mohou orgány činné v trestním řízení mít k dispozici jen omezené množství procesně využitelných informací, resp. nebudou moci s jistotou určit, zda a které z dostupných poznatků skutečně souvisejí s trestnou činností, a přesto budou jejich postupy z hledisek práva trestního i ústavního regulérními (srov. v souvislosti s příkazy k domovním prohlídkám, kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007 a sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008; k zahájení daňové kontroly bez konkretizovaných podezření pak viz sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11).

Kritika, již předestřela stěžovatelka, podle níž se soud omezil na převzetí argumentace policejního orgánu, přehlíží, že jeho opatření z vnitřní logiky věci nemohlo obsahovat zásadně jiné odůvodnění než tvrzení, která předestřel žadatel ve svém návrhu a připojených listinách (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, podle něhož při zamítnutí opravného prostředku se lze omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu, resp. v souvislosti s předběžnými opatřeními usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3135/11 ze dne 4. 10. 2012).

K výhradám ohledně okolnosti, že žádost policejního orgánu byla adresována předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 2, se patří uvést, že nemůže jít o pochybení soudu, proti jehož opatřením ústavní stížnost (srov. formulaci jejího petitu) směřuje. Pokud stěžovatelka naznačuje, že není jisté, zda JUDr. Jiří Horký byl v předmětných věcech zákonným soudcem, učinila tak zcela obecně a ryze formálně, bez - alespoň - naznačení důvodů, odkud se taková nejistota odvíjí; rovněž z připomenutí judikatury vrcholných soudů rozhodujícímu soudci nemůže vyplynout zásah do jeho nezávislosti.

Konstatování obvodního soudu, že rozhodci byli "pověřeni českým státem", je zcela nadbytečné, neboť do výsledku (opatření) se evidentně nepromítá, pročež je netřeba zvláště hodnotit. Podobně stěžovatelkou rovněž oponovaná následující teze obvodního soudu (že pravdivé výpovědi rozhodců mohou napomoci státu, čelil-li by konkretizované "hrozbě") představuje pouhou všeobecnou úvahu, a je očividné, že i bez ní by bylo možné založit - ústavněprávně udržitelně - shodný výsledek rozhodnutí o předmětných žádostech.

Namítá-li stěžovatelka údajnou existenci dalších "konspiračních a šikanózních" postupů státní moci, patří se opětovně zdůraznit, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž došlo k určení rozhodnutí, resp. jiných zásahů orgánů veřejné moci, proti nimž stížnost směřuje; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Ústavnímu soudu pak přísluší - z hlediska stěžovatelkou dovolávaných práv a svobod - omezit se na zjištění, že Obvodním soudem pro Prahu 2 uplatněné závěry zjevným omylem či excesem nejsou a s výkladovou svévolí je spojovat nelze rovněž.

Stěžovatelčiny námitky proti rozhodnutím obecného soudu proto nejsou způsobilé posunout věc její ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny, a že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.