III. ÚS 3532/13
III.ÚS 3532/13 ze dne 13. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. M. a 2. Z. T., obou zastoupených Mgr. Ivanou Zbořilovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, nám. 28. října 20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013 č. j. 7 Tdo 749/2013-22, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2013 č. j. 10 To 28/2013-199 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 12. 2012 č. j. 3 T 103/2012-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jsou názoru, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Trutnově shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele 1. vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jej odsoudil k peněžitému trestu ve výši 4 000 Kč (20 denních sazeb po 200 Kč); podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.

Tímtéž rozsudkem okresní soud dále uznal stěžovatele 2. vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od jeho potrestání.

Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele 1. proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně ohledně tohoto stěžovatele, a v neprospěch stěžovatele 2. proti výroku o upuštění od jeho potrestání, dále z podnětu odvolání obou stěžovatelů podaných proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele 1. uznal vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jej odsoudil k peněžitému trestu 40 denních sazeb po 500 Kč, tj. 20 000 Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu dále nově rozhodl tak, že stěžovatele 2. uznal vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, podle § 67 odst. 2a tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jej odsoudil k peněžitému trestu 30 denních sazeb po 500 Kč, tj. 15 000 Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán.

Následná dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že poškozený není výlučným vlastníkem nemovitosti, nýbrž minoritním spoluvlastníkem; užívací práva k této nemovitosti mají také oni v rozsahu svých spoluvlastnických podílů a k těmto právům obecné soudy nepřihlížely. Občanské právo dává majoritním spoluvlastníkům oprávnění bez dalšího rozhodovat o hospodaření se společnou věcí většinou počítanou podle velikosti jejich podílů, a jde proto o vztah občanskoprávní povahy, nikoli trestněprávní, a jejich trestnímu stíhání brání zásada subsidiarity trestní represe. Dále stěžovatelé vytýkají, že soudy nezjistily, kde poškozený ve skutečnosti bydlí, což pro rozhodnutí ve věci samé bylo významné. Poškozenému v užívání nemovitosti nebránili, neboť mu opakovaně sdělili podmínky, za jakých může nemovitost užívat a navštěvovat. Uvedli rovněž, že došlo k porušení zásady reformationis in peius v jejich neprospěch, protože výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně napadli odvoláním pouze oni dva, nikoliv státní zástupce, a proto oprava výroku o vině tohoto rozsudku jde k jejich tíži.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovateli tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Výhrady stěžovatelů k posouzení stíhaného jednání pak nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami - z hledisek ústavního práva adekvátně - již vypořádaly.

V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelům již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

Oproti námitce stěžovatelů, že coby majoritní vlastníci právoplatně rozhodli o užívání společné věci, obecné soudy dovodily, že výkon práv většinových spoluvlastníků podléhá poměřování korektivem dobrých mravů podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění, a tento názor je způsobilý z ústavněprávního hlediska obstát. Podle skutkových zjištění stěžovatelé přidali na hlavní vjezdovou bránu řetěz s visacím zámkem, vyměnili zámek s vložkou zn. FAB u vstupních dveří do domu, k němu přidali ještě jeden zámek, poškozenému nové klíče od uvedené brány ani domu nepředali, zatloukli zadní dveře do stodoly, v důsledku čehož se poškozený nemohl do uvedeného domu dostat a užívat jej k bydlení - tj. bránili mu v řádném užívání bytu, a stanovením podmínek, za jakých do bytu a celého objektu může vstupovat, takové užívání podstatně ztížili.

Ústavněprávně akceptovatelné jsou též závěry obecných soudů ohledně zákazu reformace in peius. Upravil-li odvolací soud popis stíhaného skutku (skutkovou větu výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), uvedenou zásadu neporušil, neboť nepřistoupil ke změně právní kvalifikace skutku v neprospěch stěžovatelů. Odvolací soud shodně jako nalézací soud právně kvalifikoval skutek spáchaný stěžovateli jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Rozhodující soudy rovněž přijatelným způsobem dovodily, že zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje, aby se trestní řízení odvíjelo ze soukromoprávního sporu (srov. z judikatury Nejvyššího soudu usnesení ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, dále usnesení ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006).

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovatelé sice do petitu ústavní stížnost zahrnuli i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládají za protiústavní, neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.

Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Závěrem se sluší uvést, že nelze stěžovatelům přiznat náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu jim výsledek řízení nesvědčí; měli-li stěžovatelé na mysli náhradu nákladů zastoupení před Ústavním soudem dle § 83 zákona o Ústavním soudu, mohlo by jim být vyhověno jen tehdy, nebyla-li by ústavní stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.