III. ÚS 3528/16
III.ÚS 3528/16 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Volodymyra Redka, zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, sídlem Ječná 7/548, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. srpna 2016 č. j. 5 Azs 124/2016-45, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života.

2. Stěžovateli bylo rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy (dále jen "správní orgán prvního stupně") ze dne 3. 10. 2015 č. j. KRPA-140000-106/ČJ-2013-000022 uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) 1. a 2. bodu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce tří let.

3. Správní orgán prvního stupně při svém řízení zjistil, že stěžovatel je státním občanem Ukrajiny a do České republiky přicestoval v roce 2001 na základě turistického víza. Na území České republiky zůstal i po vypršení platnosti svého víza a v roce 2003 ztratil svůj cestovní pas. Správní orgán tudíž měl za prokázané, že od 16. 7. 2001 pobýval stěžovatel na území České republiky bez víza a nejpozději od 1. 1. 2004 též bez platného cestovního dokladu. Stěžovatel měl od roku 2009 společně bydlet s družkou a jejími dětmi z předchozího vztahu. V průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně však stěžovatelův vztah s jeho družkou skončil a stěžovatel se z jejího bytu odstěhoval. Při následujících dvou výsleších stěžovatel využil svého práva nevypovídat, přičemž v předchozím řízení vedle své družky a její rodiny neuvedl žádné další rodinné, osobní či kulturní vazby, které by mohly být ohroženy stěžovatelovým vyhoštěním.

4. Při rozhodnutí o stanovení doby, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území členských států Evropské unie, vyšel správní orgán prvního stupně z délky stěžovatelova nelegálního pobytu na území České republiky a zohlednil též, že stěžovatel nepodnikl žádné kroky k legalizaci svého pobytu, přestože si musel být vědom toho, že jako cizí státní příslušník musí pobývat na území České republiky pouze s platným cestovním dokladem a vízem nebo oprávněním k pobytu. Správní orgán tak uzavřel, že ve stěžovatelově případě převažuje veřejný zájem na stěžovatelově vyhoštění nad ochranou jeho soukromého života.

5. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo následně potvrzeno rozhodnutím Ředitelství cizinecké policie ze dne 30. 11. 2015 č. j. CPR-39750-2/ČJ-2015-930310-C235.

6. Správní žalobu proti rozhodnutí o odvolání zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2016 č. j. 2 A 102/2015-37.

7. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelovým námitkám a shledal, že rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele i navazující rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem.

II. Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel člení své námitky proti napadenému rozsudku do dvou okruhů. Předně tvrdí, že Nejvyšší správní soud pochybil, když dlouhý nelegální pobyt stěžovatele na území České republiky vykládal výlučně jako přitěžující okolnost. Podle stěžovatele představuje jeho vyhoštění nepřípustný zásah do jeho soukromého a rodinného života. Za dlouhou dobu pobytu na českém území vznikla silná vazba mezi stěžovatelem a Českou republikou. Přitom již v předchozím řízení odkazoval na právní úpravu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, podle níž má každý cizinec, který pobýval nezákonně na území státu po dobu 20 let, právo na udělení povolení k pobytu z důvodu ochrany soukromého života, to ale až od 10. 7. 2012. Do 9. 7. 2012 přitom činila tato doba pouze 14 let, což by stěžovatel k datu vydání rozhodnutí o správním vyhoštění splňoval.

9. Nejvyšší správní soud tuto argumentaci cizím právem odmítl s poukazem na to, že sice obecně může být inspiračním zdrojem pro interpretaci domácího práva, nicméně v daném případě je překážkou takového postupu výrazný rozdíl mezi kontinentálním a anglosaským právním systémem. S tímto argumentem stěžovatel polemizuje, neboť v dotčené cizí právní úpravě jde o totožný pojem "soukromý život" dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

10. Dále pak stěžovatel napadenému rozhodnutí vytýká, že při rozhodování o stanovení doby, po kterou nesmí vstoupit na území Evropské unie, nebylo přihlédnuto k průtahům v řízení před správním orgánem prvního stupně. Stěžovatel dovozuje, že mu neměl být uložen nejpřísnější možný trest, nýbrž měla být sankce mírnější, aby se kompenzovaly průtahy v řízení.

11. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že v trestním řízení může soud při rozhodování o trestu zohlednit, že v trestním řízení docházelo k průtahům. Dále stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, z něhož dovozuje, že zohlednění délky trvání řízení představuje nikoliv pouze možnost, nýbrž povinnost soudu rozhodujícího o uložení trestu. Přitom lze podle stěžovatele možnost zohlednit průtahy v řízení přímo při rozhodování o správním vyhoštění dovodit z toho, že výčet okolností, k nimž se má dle § 174a zákona o pobytu cizinců přihlížet, je demonstrativní.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (respektive napadá-li rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, již k dispozici žádný takový opravný prostředek neměl).

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

15. Stěžovatel se dovolává ochrany práva na soukromý a rodinný život [čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Pokouší se přitom konstruovat domněnku, že po určité dostatečně dlouhé době pobytu na území představuje vyhoštění "automaticky" zásah do tohoto základního práva, aniž by bylo třeba prokazovat, zda a jak konkrétně by byl v případě vyhoštění stěžovatelův soukromý či rodinný život omezen.

16. Tato konstrukce ovšem není v českém právním řádu výslovně obsažena a nevyplývá ani z judikatury Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva. Odkazuje-li stěžovatel na právní úpravu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, je třeba poznamenat, že čistě z faktu, že jiný stát, který je vázán totožnou mezinárodní smlouvou jako Česká republika, má ve svém právním řádu určitou otázku upravenu jinak (a ze stěžovatelova pohledu vstřícněji) než Česká republika, nelze dovozovat, že by ono "cizí" řešení bylo jedinou možností, jak splnit požadavky mezinárodní smlouvy, jíž jsou oba státy vázány.

17. Z tohoto důvody tedy orgány veřejné moci nepochybily, když požadovaly, aby stěžovatel tvrdil a prokázal, jaké konkrétní sociální interakce představující stěžovatelův soukromý či rodinný život, by byly poškozeny, kdyby došlo k jeho vyhoštění. Vzhledem k výše uvedenému (viz sub 3) nelze považovat napadené rozhodnutí o vyhoštění za zásah do stěžovatelova práva na ochranu před zásahy do jeho soukromého a rodinného života spjatého s pobytem na území České republiky.

18. Proto Ústavní soud nemohl přisvědčit ani druhému okruhu stěžovatelovy argumentace. Správní vyhoštění je opatřením, jež stát využívá k regulaci migrace. Od rozhodování o uložení trestu v trestním řízení se rozhodování o správním vyhoštění liší též v tom, že uložení jakéhokoliv trestu (typicky trestu odnětí svobody) představuje omezení základního práva. Naproti tomu v případě správního vyhoštění není dáno základní právo cizince na vstup či pobyt na území (čl. 14 odst. 4 Listiny a contrario). Analogie se zohledňováním průtahů v trestním řízení tudíž nepřichází v úvahu.

19. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatel byl vyhoštěn v souladu se zákonem, a proto nemohlo dojít k porušení jeho základního práva dle čl. 14 odst. 5 Listiny.

20. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.