III. ÚS 3525/11
III.ÚS 3525/11 ze dne 13. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. Karlem Uhlířem, advokátem se sídlem v Plzni, Husova 722/13, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2011 č. j. 8 Cmo 91/2011-39 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2011 č. j. 48 Cm 421/2010-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil shora označená usnesení obecných soudů. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Plzni dne 5. 1. 2011 č. j. 48 Cm 421/2010-7.

Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 5. 1. 2011 č. j. 48 Cm 421/2010-7, uložil stěžovateli, aby do tří dnů od jeho doručení zaplatil vedlejšímu účastníku částku 300 000 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu nebo v téže lhůtě podal námitky.

Tentýž soud v záhlaví specifikovaným usnesením stěžovatelovy námitky odmítl jako opožděně podané (§ 175 odst. 3 o. s. ř.). Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Oba soudy vycházely ze zjištění, že směnečný platební rozkaz byl stěžovateli řádně doručen podle § 49 o. s. ř. na adresu podle § 46b o. s. ř., a to dne 17. 1. 2011, zatímco stěžovatel podal námitky až dne 11. 2. 2011.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje opětovně přesvědčení, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu podal včas. Dovozuje, že předvídá-li ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. doručení směnečného platebního rozkazu do vlastních rukou žalovaného, náhradní doručení postupem podle § 49 odst. 2 a 4 o. s. ř., z něhož vycházely rozhodující soudy, nemohlo být procesněprávně regulérní. Stěžovatel posléze polemizuje s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999 sp. zn. 20 Cdo 419/99, jímž se účinnost náhradního doručení směnečného platebního rozkazu uznává, námitkou, že nerespektuje čl. 2 odst. 3 in fine Ústavy, neboť pojem "musí být doručen do vlastních rukou žalovaného" (§ 175 odst. 1 o. s. ř.) interpretuje protisměrně dikci zákona s výsledkem, že směnečný platební rozkaz "nemusí být doručen do rukou žalovaného". Stěžovatel dovozuje, že relevantní odlišnost úpravy obsažené v § 175 odst. 1 o. s. ř. oproti ustanovení § 173 odst. 1 o. s. ř. nezakládá ani absence dovětku "náhradní doručení je vyloučeno", přičemž závěrem připomíná, že náhradní doručení neuplatňuje "mnohem méně závažné" ustanovení § 114b odst. 4 o. s. ř.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Stěžovateli příznivý závěr - v takto vymezených hranicích ústavněprávního přezkumu - však učinit nelze; obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, které i adekvátně (v souladu s konsolidovanou soudní praxí) vyložily, a je to stěžovatel, který pomíjí, že soudní doručování do vlastních rukou pojmově tzv. náhradní doručení nevylučuje. Jinými slovy, pojmovým protikladem doručování do vlastních rukou není - oproti stěžovatelově představě - kategorie doručování tzv. náhradního, jež zahrnuje tzv. fikci doručení v situaci, kdy písemnost byla uložena a adresát byl vyzván k jejímu vyzvednutí (srov. § 49 o. s. ř.).

Z toho též vyplývá, že "dovětek" obsažený v ustanovení § 173 odst. 1 o. s. ř. nepředstavuje superfluum, nýbrž speciální procesní úpravu, což nelze efektivně zpochybnit ani stěžovatelem uplatněným poukazem na údajnou "mnohem menší závažnost" usnesení podle § 114b odst. 4 o. s. ř.

Že náhradní doručení není vyloučeno u směnečného platebního rozkazu, potvrzuje nejen stěžovatelem oponované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999 sp. zn. 20 Cdo 419/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 118/1999, nýbrž též odborná literatura (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1173).

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.