III. ÚS 352/05
III.ÚS 352/05 ze dne 9. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. Lubomírem Gajduškem, advokátem se sídlem ul. 4. května, Vsetín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. dubna 2005 č. j. 21 Cdo 2163/2004-185 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2003 č. j. 16 Co 263/2003-145, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti návrhu [ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], napadá stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. dubna 2005 č. j. 21 Cdo 2163/2004-185, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2003 č. j. 16 Co 263/2003-145.

Ve stručné, a co do ústavně právní argumentace velmi "chudé" ústavní stížnosti se stěžovatel cítí být napadenými rozsudky dotčen na svém právu ve smyslu čl. 26 odst. 3 věta první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručující každému získávat prostředky pro své životní potřeby prací.

Bez zjevné logické souvislosti s výše citovaným právem získávat prostředky pro své životní potřeby prací stěžovatel namítá, že "pokud není ukončen pracovně právní vztah, není možné úřadem práce vyplácet podporu v nezaměstnanosti". Tato argumentace stěžovatele je dále rozvíjena tvrzením, že pokud Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 10. 2003 č. j. 16 Co 263/2003-145 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé tak, že zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 101 735,20 Kč s příslušenstvím, kterou měla údajně dlužit na mzdě stěžovateli žalovaná společnost NETÍK & TAJZLER, spol. s r. o. (dále jen "žalovaný"), zhoršil prý odvolací soud právní a sociální postavení stěžovatele, který se údajně nemůže i po svém zaevidování na úřadu práce domáhat vyplácení podpory v nezaměstnanosti, neboť v pravomocně skončeném řízení nebylo rozhodnuto, kdy došlo k ukončení pracovně právního vztahu mezi stěžovatelem a žalovaným.

II.

Z připojených listinných dokladů, tj. z rozsudků Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 22. 5. 2003 č. j. 9 C 54/2001-114, Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2003 č. j. 16 Co 263/2003-145 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2005 č. j. 21 Cdo 2163/2004-185, se zjišťuje, že stěžovatel se původně žalobou domáhal určení platnosti dohody o pracovní činnosti ze dne 15. 11. 1995, kterou změnil tak, že po žalovaném požadoval zaplacení částky 101 735,20 Kč s příslušenstvím, a to z titulu dlužné mzdy za období od prosince 1998 do prosince 2001. Ke skutkové stránce stěžovatel uvedl, že dohoda o pracovní činnosti ze dne 15. 11. 1995 byla uzavřena na dobu neurčitou, avšak po ukončení pracovní neschopnosti již stěžovateli žalovaný žádnou práci nepřiděloval, a to přesto, že podle názoru stěžovatele ke skončení dohody o pracovní činnosti nedošlo. Stěžovatel se z tohoto důvodu po žalovaném domáhal zaplacení dlužné mzdy, přičemž vycházel z výše svého průměrného výdělku.

Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že účastníci uzavřeli neplatnou dohodu o pracovní činnosti. Důvodem zjištěné neplatnosti je podle jeho názoru skutečnost, že si účastníci této dohody sjednali jako odměnu "úkolovou mzdu dle dohody". Předmětné ujednání posoudil soud dle jeho obsahu jako neurčité, ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, "neboť z takto sjednané odměny nelze jednoznačně a bez dalšího určit, jaká odměna stěžovateli za vykonanou práci náleží". V této souvislosti zdůraznil, že dohoda o způsobu odměňování je podle ustanovení § 238 odst. 1 zákoníku práce podstatnou náležitostí dohody o pracovní činnosti, takže nedostatečná konkretizace způsobu odměňování má za následek neplatnost celé dohody o pracovní činnosti.

Soud prvního stupně však v souvislosti s poukazem stěžovatele na obsah "judikátu R 19/77" dospěl k závěru, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr, neboť byl sjednán druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce, což jsou základní náležitosti nezbytné pro vznik pracovního poměru. Za této situace vznikl podle názoru soudu prvního stupně stěžovateli nárok na náhradu mzdy (podle ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce) ve výši průměrného výdělku, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k ukončení předmětného pracovně právního vztahu.

Odvolací soud pod bodem I. výroku rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že v projednávané věci je nesporné, že účastníci dne 15. 11. 1995 uzavřeli písemnou dohodu o pracovní činnosti, v níž byl jako druh pracovní činnosti sjednán: "montér žaluzií a těsnění", místem výkonu práce byly Klatovy, Vídeňská 18 a den nástupu do práce byl stanoven 15. 11. 1995, přičemž rozsah pracovní činnosti je vymezen pouze v maximálním rozsahu 90 hodin měsíčně.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně jak v případě neplatnosti předmětné dohody o pracovní činnosti z důvodu absence konkretizace ujednání o odměně za vykonanou činnost, tak i v případě zjištění, že stěžovateli nebyla doručena výpověď z dohody o pracovní činnosti. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně ohledně existence pracovního poměru mezi účastníky. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že pokud ustanovení § 29 odst. 1 zákoníku práce hovoří o nezbytnosti dohodnout se zaměstnancem druh práce, je konkrétní druh práce vykonáván v maximální délce pracovní doby 40 hodin týdně. V předmětné dohodě však byl stanoven rozsah pracovní činnosti na maximálně 90 hodin měsíčně, což jinak řečeno znamená, že nebyla stanovena dolní hranice rozsahu této činnosti. Z této skutečnosti a s přihlédnutím k odvolacím námitkám žalovaného, že účastníci v žádném případě nemínili uzavřít pracovní poměr, dospěl odvolací soud k závěru, že mezi účastníky nebyl dohodnut druh práce, přičemž limit měsíčně maximálně odpracovaných hodin nelze za stanovení rozsahu pracovní činnosti považovat, a dovodil proto, že mezi účastníky ke vzniku pracovního poměru nedošlo.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 12. 4. 2005 č. j. 21 Cdo 2163/2004-185 dovolání stěžovatele zamítl jako neopodstatněné.

V odůvodnění rozsudku dovolací soud nejprve konstatoval, že projednávanou věc a nároky v ní uplatněné je nutné posuzovat podle zákoníku práce ve znění účinném do 1. 1. 1996. Protože dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr podle části čtvrté zákoníku práce jsou zcela specifické pracovněprávní instituty, jejich právní úprava je zcela samostatná, nelze na ně ani analogicky použít ta ustanovení zákoníku práce, která upravují práva a povinnosti z pracovního poměru, mimo těch, na které přímo právní úprava dohod o pracovní činnosti odkazuje.

Práva a povinnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů tohoto pracovněprávního vztahu jsou uvedena v ustanovení § 233 odst. 1, odst. 2 zákoníku práce a nezahrnují povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci v souladu s obsahem dohody o pracovní činnosti. Z tohoto důvodu nelze dovozovat, uvádí dovolací soud, povinnost zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci při překážkách v práci mzdu ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce, resp. její náhradu.

Jestliže v projednávané věci soudy nižších stupňů dovodily, že předmětná smlouva o pracovní činnosti je neplatná pro absenci konkrétních ujednání o odměně za vykonanou činnost, je tento jejich závěr zcela správný, a odpovídá i platné judikatuře v této otázce, dovozuje dále dovolací soud.

Dovolací soud odmítl námitku stěžovatele, že se v projednávané věci muselo jednat o faktický pracovní poměr s odůvodněním, že "faktický pracovní poměr ani není třeba rozvazovat, protože právně neexistuje (jde o absolutní neplatnost) a v případě neformálního skončení takového faktického pracovního poměru zaměstnanci nadále nepřísluší žádné nároky".

V souvislosti s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975 sp. zn. 5 Cz 6/75, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1977 pod č. 19, dovolací soud zdůraznil, že v případě zjištěné neplatnosti dohody o pracovní činnosti nenastupuje automaticky její přeměna v pracovní smlouvu jen proto, že byl sjednán druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce, aniž by bylo současně zvažováno, o jaký právní úkon se v době, v níž ho účastníci sjednali, z hlediska jeho obsahu jednalo, k čemu tedy ve skutečnosti jejich projev vůle směřoval (§ 240 odst. 1, § 244 odst. 1 zákoníku práce). Dovolací soud zdůraznil, že za situace, v níž odvolací soud vzal za podklad svých úvah zjištění, "že účastníci v žádném případě nemínili uzavřít pracovní poměr", a že nebylo sporné, že projev jejich vůle směřoval k uzavření dohody o pracovní činnosti, je rozhodnutí odvolacího soudu správné a dovolací soud proto dovolání stěžovatele podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

III.

Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem odvolacího soudu (potvrzeného soudem dovolacím), že stručně řečeno, stěžovatel nemá nárok domáhat se po žalovaném jakéhokoli peněžitého plnění z titulu nedoplatku na mzdě, protože dohoda o pracovní činnosti uzavřená účastníky dne 15. 11. 1995 je neplatná, a že v dané věci se nejednalo ani o pracovní poměr.

V projednávané věci obecné soudy jako předběžnou otázku řešily jednak otázku platnosti předmětné dohody o pracovní činnosti, přičemž v tomto případě byl jejich závěr o neplatnosti dohody jednoznačný, a dále se zabývaly námitkou stěžovatele o údajné "konverzi" neplatné dohody o pracovní činnosti v pracovní poměr. Zatímco soud prvního stupně shledal tuto námitku důvodnou, odvolací soud i soud dovolací s takovým výkladem nesouhlasily a v odůvodnění napadených rozsudků jasně a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů nemá takový právní názor oporu v příslušných ustanoveních zákoníku práce.

Ústavní soud není další odvolací instancí v systému obecných soudů České republiky a nepřísluší mu proto přehodnocovat provedené důkazy a z nich vyvozené skutkové a právní závěry, pokud ovšem v této činnosti nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. O porušení práv a svobod by se mohlo jednat např. tehdy, pokud by v rozhodnutích obecných soudů existoval značný (extrémní) nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Úvahy stěžovatele, které považují důsledky vyplývající ze zamítavých výroků rozsudků odvolacího a dovolacího soudu za porušení jeho práva ve smyslu čl. 26 odst. 3 věta první Listiny, nejsou ničím podložené. Stěžovatel k prokázání svého tvrzení a zejména příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o zamítnutí žaloby na zaplacení požadované částky z titulu údajně dlužné mzdy a mezi porušením výše uvedeného práva nepředkládá Ústavnímu soudu, kromě svého tvrzení, že v projednávané věci se jednalo o faktický pracovní poměr, žádné důkazy. Navíc i tato námitka byla předmětem posouzení dovolacího soudu a byla v plném rozsahu vyvrácena.

Jak vyplývá z již citované rekapitulace obsahu všech tří rozsudků, stěžovatel v řízení před soudem prvního stupně nepopíral, že jeho úmyslem bylo s žalovaným uzavřít dohodu o pracovní činnosti, nikoli pracovní smlouvu. Skutečnost, že výsledkem projevené vůle obou účastníků byla dohoda o pracovní činnosti, která v pravomocně skončeném řízení byla posouzena jako neplatná z důvodu nedostatečné konkretizace způsobu odměňování, není a ani nemůže být porušením práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací. V projednávané věci bylo prokázáno, že stěžovatel se domáhal mzdy po žalovaném za práci, kterou pro žalovaného nekonal a pro žalovaného povinnost zajišťovat stěžovateli práci nevyplývala ani z dohody ze dne 15. 11. 1995, ani ze zákoníku práce.

Ústavní soud nedospěl k závěru, že by předmětné rozsudky porušily právo stěžovatele uvedené v čl. 26 odst. 3 věta první Listiny.

Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2006

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.