III. ÚS 3507/10
III.ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti M. F., zastoupeného Jiřím Hřídelem, advokátem AK se sídlem ul. Fráni Šrámka 136, 397 01 Písek, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 8. 9. 2010 č. j. 14 To 262/2010-642, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastníka řízení, a Okresního soudu v Písku, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Písku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 12. 2010 a na výzvu Ústavního soudu k odstranění vad doplněna dne 30. 7. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí krajského soudu, uvedeného shora. Domnívá se, že byla porušena jeho základní práva, a sice právo obžalovaného na odvolání v trestních věcech, garantované článkem 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. článkem 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), jakož i právo na osobní svobodu, garantované článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Porušení těchto ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že mu postupem obecných soudů bylo upřeno jeho zákonné a ústavní právo na řádné projednání jeho odvolání, které podal v trestním řízení proti odsuzujícímu prvoinstančnímu rozsudku. Další stěžovatelova výtka směřuje proti údajně nedostatečnému poučení, kterého se dostalo stěžovateli a jeho obhájci ve výzvě předsedy senátu prvoinstančního soudu k odstranění vad jím podaného odvolání.

K podpoře svých argumentů poukazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 276/04 (judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v elektronické databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz), s nímž je, dle jeho názoru, ústavní stížností napadené rozhodnutí v rozporu.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu k ní přiloženého usnesení krajského soudu, z vyjádření výše uvedených obecných soudů a z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Písku sp. zn. 2 T 86/2009, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:

Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 19. 5. 2010 č. j. 2 T 86/2009-616, byl stěžovatel (v trestním řízení "obžalovaný") uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "tr. zák."). Za uvedené trestné činy a za sbíhající se trestné činy, kterými byl uznán vinným dvěma předchozími rozsudky Okresního soudu v Příbrami č. j. 1 T 174/2009-480 a č. j. 2 T 77/2009-93, byl odsouzen za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let ve věznici s ostrahou; dále mu byl podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci.

Trestný čin měl být (stručně řečeno) spáchán tím, že obžalovaný se v době od 28. 2. 2008 do 30. 8. 2008 na různých místech v okrese Písek vloupal do třinácti prodejen, v nichž odcizil zboží v hodnotě 632.089,- Kč a poškozením zařízení prodejen způsobil další škodu ve výši 29.869,50 Kč.

Hlavního líčení, konaného dne 19. 5. 2010, při němž byl vyhlášen odsuzující rozsudek, se obžalovaný nezúčastnil, přičemž při předchozím hlavním líčení, konaném dne 11. 5. 2010, výslovně požádal, aby příští hlavní líčení a vyhlášení rozsudku proběhlo v jeho nepřítomnosti (viz č. l. 603 trestního spisu). Jeho obhájce Mgr. D. K. (in substitutio), přítomný při vyhlášení rozsudku, se nevyjádřil, zda podá odvolání.

Písemné vyhotovení odsuzujícího rozsudku, které bylo doručeno obžalovanému i jeho obhájci - advokátu Jiřímu Hřídelovi - dne 10. 6. 2010, obsahuje - v souladu s ustanovením § 249 odst. 1 tr. řádu - poučení, v němž je mj. uvedeno, že "odvolání musí být ve shora uvedené době [tj. "do osmi dnů ode dne jeho písemného doručení" - poznámka Ústavního soudu] odůvodněno tak, aby bylo patrno, ve kterých výrocích je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo".

Faxovou zprávou, doručenou obhájcem Okresnímu soudu v Písku dne 18. 6. 2010, podal obžalovaný odvolání. Toto odvolání má blanketní podobu - je z něj patrno toliko to, že odsuzující rozsudek je napadán ve výrocích o vině a o trestu - a obsahuje návrh, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a trestní stíhání obviněného zastavil. V odvolání nejsou rozsudku vytýkány žádné konkrétní vady, uvádí se pouze, že "napadený výrok soudu I. stupně je nesprávný". Na závěr je uvedeno, že "podrobné odůvodnění podaného odvolání zašle obžalovaný následně" (č. l. 629 trestního spisu).

Přípisem předsedy senátu okresního soudu, který byl obhájci Jiřímu Hřídelovi doručen dne 21. 7. 2010, byl obhájce poučen, že podané odvolání "nemá náležitosti řádného odvolání ve smyslu § 249 odst. 1 tr. řádu. Soud Vás proto vyzývá, abyste je ve lhůtě 5 dnů doplnil dle citovaného ustanovení. V opačném případě může být odvolacím soudem odmítnuto" (č. l. 629-verse trestního spisu).

Poté obhájce doručil dne 29. 7. 2010 do podatelny Okresního soudu v Písku podrobné písemné odvolání, obsahující zejména výčet vytýkaných vad důkazního rázu - především výtku vadného hodnocení provedených důkazů a výtku tzv. opomenutých důkazů (č. l. 633 až 637 trestního spisu). Toto podrobné písemné odvolání bylo tedy podáno osm dnů poté, co obhájce obdržel výzvu předsedy senátu okresního soudu k odstranění vad předtím podaného blanketního odvolání. Trestní spis, obsahující jak blanketní, tak úplné odvolání, byl prvoinstančním soudem předložen odvolacímu soudu dne 19. 8. 2010.

Odvolací soud se podaným odvoláním meritorně nezabýval a usnesením ze dne 8. 9. 2010 č. j. 14 To 262/2010-642, odvolání obžalovaného odmítl podle ustanovení § 253 odst. 3 tr. řádu, tedy proto, že "odvolání... nesplňuje náležitosti obsahu odvolání". Odmítnutí zdůvodnil odvolací soud tím, že obžalovaný nedodržel pětidenní lhůtu, stanovenou podle ust. § 251 odst. 1 tr. řádu předsedou senátu prvoinstančního soudu k odstranění vad blanketního odvolání.

III.

K ústavní stížnosti, kterou jim Ústavní soud zaslal k vyjádření, podaly svá stanoviska Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Okresní soud v Písku. Oba tyto soudy odkázaly na své závěry, které učinily v průběhu trestního stíhání a navrhly odmítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost.

Tato vyjádření zaslal Ústavní soud dne 23. 8. 2012 stěžovateli k eventuální replice. V patnáctidenní lhůtě, určené Ústavním soudem, stěžovatel žádnou repliku nepodal; přípisem ze dne 6. 9. 2012 vyslovil právní zástupce stěžovatele souhlas s upuštěním od ústního jednání.
IV.

Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí; to je významné potud, že v dané věci tyto podmínky splněny nejsou.

Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je její subsidiarita, a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky).

Z ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") plyne, že fyzická nebo právnická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, je oprávněna podat ústavní stížnost. Podle ustanovení odst. 3 téhož ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu mohl stěžovatel podat dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l tr. řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže "bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku..., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí". Tento dovolací důvod lze zajisté uplatnit též v těch případech, kdy k odmítnutí došlo (jako tomu bylo v posuzovaném případě) bez věcného přezkoumání prvoinstančního rozhodnutí podle § 253 odst. 3 tr. řádu s odůvodněním, že odvolání údajně "nesplňuje náležitosti obsahu odvolání", přičemž toto nesplnění náležitostí obsahu odvolání bylo spatřováno v tom, že obžalovaný nedodržel pětidenní lhůtu, stanovenou podle ust. § 251 odst. 1 tr. řádu předsedou senátu prvoinstančního soudu k odstranění vad blanketního odvolání.

Jestliže stěžovatel pokládal takový závěr odvolacího soudu za nesprávný a domníval se, že podmínky pro řádné přezkumné odvolací řízení byly splněny, měl k dispozicí dovolání, opírající se právě o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l tr. řádu. Stěžovatel však dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nepodal.

Podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3)". Takovým trestněprocesním prostředkem, který byl stěžovateli k dispozici, bylo dovolání. V posuzovaném případě neplatí, že by dovolací soud mohl dovolání odmítnout jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4); neuplatní se tedy výjimka, umožňující podat ústavní stížnost, aniž by bylo předtím podáno dovolání, zakotvená ve druhé větě ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Rozhodnutí dovolacího soudu je v posuzovaném případě třeba považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelových práv; teprve proti rozhodnutí dovolacího soudu by stěžovatel mohl eventuálně brojit ústavní stížností. Pro takovýto ústavněprávní přezkum si však stěžovatel nevytvořil procesní podmínky, protože dovolání jako prostředek k nápravě namítaných vad nevyužil.

Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava rozhodnutí či jiného zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. K této nápravě však nemůže dojít, aniž by byly vyčerpány všechny opravné prostředky před orgány činnými v trestním řízení, které jsou stěžovateli k dispozici. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou.

Ústavní soud si je vědom toho, že v době, časově předcházející nyní posuzované trestní věci, v analogických případech, jako je tento, zastávaly obecné soudy v judikatuře názor, že pětidenní lhůta, stanovená v § 251 odst. 1 tr. řádu, je lhůtou zákonnou, procesní a propadnou, důsledkem jejíhož marného uplynutí je vždy odmítnutí opožděně odůvodněného odvolání podle § 253 odst. 3 tr. řádu, tedy proto, že odvolání "nesplňuje náležitosti obsahu odvolání" (takový názor byl zastáván např. v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, publikovaném pod č. 59/2002 Sb. rozh. tr.). Takto bylo postupováno i v případech, kdy blanketní odvolání bylo odůvodněno sice po překročení soudem stanovené pětidenní doby, avšak ještě předtím, než ve věci začal rozhodovat odvolací soud. Tento (nesprávný) právní názor byl aprobován i některými judikáty dovolacího soudu (např. ve věci sp. zn. 5 Tdo 1439/2003).

Tato předchozí judikatura byla v dalším vývoji překonána pod vlivem nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 276/04. Rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR, vydanými po citovaném nálezu Ústavního soudu, např. ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1277/2005 (ze dne 20. 10. 2005), sp. zn. 5 Tdo 246/2007 (ze dne 11. 4. 2007), sp. zn. 5 Tdo 1261/2007 (ze dne 15. 11. 2007), bylo jasně deklarováno, že pětidenní lhůta stanovená předsedou senátu prvoinstančního soudu k odstranění vad odvolání, uvedená v § 251 odst. 1 tr. řádu, nemá propadný charakter a bylo jednoznačně vysloveno, že za situace, kdy odvolací soud má v době svého rozhodování k dispozici odůvodnění odvolání, je povinen podané odvolání meritorně projednat, a to i tehdy, nebyla-li odvolatelem dodržena stanovená pětidenní lhůta. V době, kdy odvolací soud rozhodoval ve stěžovatelově věci (tj. dne 8. 9. 2010), byla praxe Nejvyššího soudu, rozhodujícího o podaných dovoláních v analogických případech, již zcela ustálená tak, jak je v předchozí větě uvedeno.

Lze tedy předpokládat, že pokud by stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l tr. řádu (protože "bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku..., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí"), měl by velkou šanci, že dovolací soud dovolání vyhoví. Tím, že stěžovatel tento opravný prostředek v řízení před obecnými soudy nevyužil, zanedbal uznávanou právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt ("nechť každý si střeží svá práva"); za této situace nemůže očekávat, že svůj laxní postoj při hájení svých zájmů bude "dohánět" až v řízení před Ústavním soudem.

Nelze ve prospěch stěžovatele argumentovat ani tím, že on sám je právní laik a nemohl realisticky posoudit efektivnost eventuálně podaného dovolání. Stěžovatel byl již v průběhu trestního řízení právně zastoupen obhájcem - advokátem, od něhož bylo možno oprávněně očekávat, že poskytne svému klientovi kvalifikovanou právní pomoc.

S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2012

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.