III. ÚS 35/10
III.ÚS 35/10 ze dne 2. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2009 sp. zn. 32 Cdo 3172/2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007 sp. zn. 2 Cmo 69/2006 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2002 sp. zn. 35 Cm 298/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání (po výzvě k odstranění vad ze dne 29. ledna 2010) dle zákona zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina"), přičemž se domáhal jejich zrušení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, který zaručuje, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena jeho základní práva zakotvená v ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Stěžovatel se žalobou domáhal přezkumu uvedených rozhodnutí Ústavním soudem; podstatou jeho argumentace - stručně řečeno - byl chybný právní závěr obecných soudů, které na základě neúplně a vadně zjištěného skutkového stavu věci dospěly k nesprávnému právnímu závěru a žalobu na přiznání úroků z prodlení zamítly s tím, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno. V soudním řízení byla obecnými soudy porušena řada procesních ustanovení, např. opomenuly důkazní návrhy stěžovatele, porušily zákaz libovůle, odňaly stěžovateli možnost jednat před soudem, dopustily se svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, rozhodnutí trpí absencí řádného odůvodnění atd.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že právo na spravedlivý proces ukládá obecným soudům povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se nejenom se všemi tvrzeními účastníků, důkazy, námitkami, a to v takovém rozsahu, aby názor obecných soudů byl v konkrétní věci dostačující z hlediska zachování ústavně právních kautel v rámci civilního řízení. Absence odůvodnění rozhodnutí má za následek porušení principu spravedlivého procesu a takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné a odporuje ústavnímu pořádku. Stěžovatel argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a ESLP. Nalézací i odvolací soud postupoval zcela v rozporu s uvedenými judikáty, a proto stěžovatel navrhl, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla zrušena.

II. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2002 (35 Cm 298/97-117) byl zamítnut návrh stěžovatele o zaplacení 1 990 615,71 Kč s přísl. Stěžovateli bylo uloženo žalobci nahradit 45 300,- Kč k rukám jeho právního zástupce.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. prosince 2007 (2 Cmo 69/2006-241), ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, výrok II. napadeného rozsudku změnil tak, že stěžovateli bylo uloženo žalobci nahradit 41 300,- Kč, výrokem III. současně rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení před odvolacím soudem ve výši 75 244,65 Kč k rukám právního zástupce,

Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2009 (32 Cdo 3172/2008-259) jako nepřípustné odmítnuto dle § 243b odst. 5 o. s. ř. věta první a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž by se dovolací soud věcí dále zabýval.
III. Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelem oprávněným k jejímu podání, který byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu k ochraně jeho práv poskytuje právní řád. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Ústavní soud se dále zabýval důvodností ústavní stížnosti. V minulosti v řadě svých rozhodnutí konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložil, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995 a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje především s právními závěry obecných soudů v otázce posouzení jeho nároků uplatněných u soudu. Stěžovatel (jako právní nástupce dodavatele Královopolská, a. s., dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. prosince 1994) se žalobou domáhal po žalovaném (Armaturka, a.s. Česká Třebová) zaplacení příslušenství za dodávku materiálu, která byla vyfakturována částkou 1 085 007,60 Kč se splatností dne 14. března 1994. Žalovaný dlužník písemně uznal svůj závazek a dlužnou částku postupně uhrazoval s prodlením v průběhu let 1995 a 1996. Dále se stěžovatel domáhal úhrady za plnění ze smluv o dílo, které s žalovaným uzavřel v roce 1996, přičemž tuto úhradu žalovaný neprovedl. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v dohodě účastníků ze dne 13. září 1995 není dostatečně určen předmět vzájemných závazků, ujednání o úroku z prodlení je nesrozumitelné a odporuje právnímu předpisu. V textu smlouvy není uveden konečný termín splatnosti, proto nelze stanovit, zda byla či nebyla dlužná částka uhrazena ke stanovenému termínu a zda stěžovateli vzniklo právo na účtování smluvního úroku z prodlení. Neurčitost ujednání a rozpor s právním předpisem shledává soud v ujednání o zpětném pokutování. Z obsahu dohody není zřejmé, ke kterému datu zpětně by měl být úrok z prodlení účtován. Dle názoru obecného soudu bylo možné platně sjednat účtování úroku z prodlení pouze od data sjednání předmětné dohody (tj. 13. září 1995). Pokud vzniklo prodlení dříve, bylo možno účtovat úrok z prodlení pouze podle § 369 a § 502 obch. zák., stěžovatel však žádnou takovou dohodu před obecným soudem nepředložil. V soudním řízení nebyl prokázán počátek prodlení s úhradou původní pohledávky, ze které by závazek a splatnost závazku vyplývala, neboť toto datum nemusí být totožné s datem splatnosti faktury.

Odvolací soud po částečném zastavení odvolacího řízení (zpětvzetí z 12. února 2004 do 1 647 815,71 Kč) se zabýval důvodností žalované částky 342 800,- Kč, jako zákonného úroku z prodlení, které stěžovatel požadoval za pozdní zaplacení faktury. Samotný údaj o splatnosti uvedený ve faktuře ještě neprokazuje, jaká byla dohoda účastníků o zaplacení ceny za dodané zboží. Stěžovatel nepředložil soudu smlouvu uzavřenou mezi jeho právním předchůdcem a žalovaným, z níž by bylo možno zjistit ujednání smluvních stran o splatnosti ceny a ani neposkytl soudu potřebná tvrzení o tomto ujednání. Ústavní soud nemůže vytýkat pochybení odvolacímu soudu, pokud v odvolacím řízení dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl ani břemeno tvrzení ani důkazní břemeno ke svému tvrzení, že žalovaný byl v prodlení se zaplacením dlužné částky od 15. března 1994, proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a písm. b) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud nedospěl k závěru, že dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., právní otázka dovolacího soudu má tak po právní stránce zásadní význam, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nebyl naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, proto dovolání jako nepřípustné odmítl (dle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř.).

Posouzení platnosti smluv uzavřených mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem bylo hodnoceno obecnými soudy a Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzením stěžovatele o tom, že obecné soudy měly povinnost stěžovateli přiznat alespoň zákonný úrok z prodlení, neboť stěžovatel v soudním řízení neunesl ani břemeno tvrzení ani důkazní břemeno ke svému tvrzení, že žalovaný byl v prodlení se zaplacením dlužné částky.

V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na svoji dřívější judikaturu naznačenou již výše, podle které mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to v obdobném smyslu a rozsahu jako v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně, resp. dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, staví Ústavní soud do pozice třetí či dokonce čtvrté instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení namítaných ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 2. března 2010

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.