III. ÚS 35/05
III.ÚS 35/05 ze dne 16. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. L., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem v Praze 2, Legerova 11, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 43 T 111/2003, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 9 To 340/2004, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti obou rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 9 To 340/2004, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 43 T 111/2003, s tím, že uvedené soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tím nedostály své ústavní povinnosti zakotvené v čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR.

Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu, jenž si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, zjistil, napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona, který spáchal tak, že dne 9. 9. 1999 v objektu autobazaru L+L, jehož byl spolumajitelem, převzal osobní motorové vozidlo v hodnotě 259 000 Kč od jeho majitele M. R. (dále jen "poškozený") a zavázal se, že toto vozidlo prodá a po prodeji předá peníze poškozenému, což však neučinil, toto vozidlo dal prostřednictvím R. M. jako zástavu za svůj dluh koncem května 2000 R. P., který jej koncem července téhož roku vrátil do uvedeného autobazaru, a v současnosti je majitelem vozidla M. H., přičemž do dnešního dne nebylo vozidlo poškozenému ani vráceno, ani mu stěžovatel nevyplatil částku za prodej vozidla, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 259 000 Kč. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců a výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 259 000 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že pro posouzení věci má zásadní význam, zda bylo dostatečně prokázáno, že mu poškozený předal automobil za účelem prodeje, resp. zda byla jednoznačně vyvrácena jeho obhajoba, že se tak stalo za účelem jeho odevzdání J. Č. jako prodávajícímu, a to z důvodu nespokojenosti se stavem vozidla. Stěžovatel v návaznosti na to tvrdí, že pokud by měl za poškozeného jako zájemce jednat nebo cokoliv přijímat, musel by k tomu být zmocněn plnou mocí, poškozený mu ji však neudělil, resp. tuto závažnou skutečnost ani nepoznamenal na potvrzení o převzetí vozidla, takže výpověď poškozeného, že mu vůz předal za účelem dalšího prodeje, je nevěrohodná. Vzhledem k tomu se nelze ztotožnit s názorem obecných soudů, že není rozhodující, že dané pověření nebylo písemné. Dále stěžovatel upozorňuje na to, že poškozený nezajistil změnu evidence vozidla (z J. Č.) na sebe jako vlastníka, takže jeho prodej byl nereálný, přičemž jeho vysvětlení, že nechtěl zvyšovat počet vlastníků, působí nesmyslně. Jeho postup lze naopak vysvětlit tak, že jednal s J. Č. o splnění podmínek prodeje a když k dohodě nedošlo, chtěl vozidlo vrátit. O tom osvědčí i skutečnost, že dne 27. 9. 1999, tedy v době, kdy o auto již neměl zájem a další kontakty s J. Č. považoval za zbytečné, požadoval od něho ověřeně podepsanou plnou moc ke změně evidence vlastníka. Vysvětlení, že chtěl mít ověřený podpis jmenovaného, pokládá stěžovatel za nepřesvědčivé. Pokud obecné soudy opřely svůj závěr o věrohodnosti výpovědi poškozeného o inzeráty uveřejněné v Annonci, jejichž prostřednictvím mělo být předmětné vozidlo nabízeno, stěžovatel poukazuje na skutečnost, že údaje v nich vozidlo poškozeného dostatečně neidentifikují, telefonní číslo pevné linky se liší od čísla autobazaru, telefonní číslo mobilního telefonu nikdy nebylo identifikováno jako číslo stěžovatele, především však neexistuje důkaz, že by jej podával stěžovatel. Navíc byl inzerát podán dne 26. 11. 1999, kdy automobil předal J. Č. nebo R. M., soudy se však otázkou, proč by měl podávat inzerát, ačkoliv automobil ve své dispozici neměl, nezabývaly. Stěžovatel pokládá výpověď poškozeného za nevěrohodnou také z toho důvodu, že poškozený uvedl, že své vozidlo viděl ještě v únoru 2000 v autobazaru, avšak bylo prokázáno, že se jednalo o jiné vozidlo. To dokládá také, že inzeráty se mohly týkat jiného automobilu a podávat je mohla jiná osoba. S touto možností se soudy nevypořádaly. Stěžovatel dále zpochybňuje výpověď poškozeného a svědka Z. H. v části, týkající se telefonického rozhovoru s ním, neboť vzhledem ke zkreslení hlasu tzv. hlasitým odposlechem jej nemohly uvedené osoby jednoznačně identifikovat, přičemž mohlo být jednáno s jeho bratrem, kromě toho si na tuto událost mohou stěží po více než čtyřech letech pamatovat. Překvapující má být, že s tímto tvrzením přišel poškozený v průběhu přípravného řízení až později. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že důkazně je zcela nepodložený závěr soudu, že automobil poškozeného dal jako zástavu za svůj dluh R. P. prostřednictvím R. M. Svědek R. P. ve své výpovědi totiž vůbec nezmínil, že to učinil stěžovatel nebo že by se tak dělo z jeho pokynu či s jeho vědomím. Jeho výpověď je navíc nevěrohodná, neboť nevysvětlil, proč vlastnoručně podepsal návrh kupní smlouvy na prodej vozidla J. B., ač sám nebyl jeho oprávněným majitelem, a argumentace obvodního soudu o fiktivní povaze tohoto návrhu nevysvětluje důvod podpisu a navozuje náznaky o nekorektnosti postupu při obchodování s vozidly. Navíc výpověď svědka R. M., jež je podložena smlouvou, vyvrací tvrzení svědka R. P., že vozidlo Fiat Brava od něho odebral a zaplatil stříbrným vozem Octavia, a dokládá, že automobil Fiat Brava od něj řádně koupil. Pokud soud shledal výpověď svědka R. M. za neprůkaznou, neměl k tomu žádný podklad. Stěžovatel poukazuje na to, že znak přisvojení ve smyslu § 248 odst. 1 trestního zákona není naplněn, pokud stěžovatel disponuje s cizí věcí jen přechodně a krátkodobě a poté ji vrátí, resp. zařídí její vrácení do dispozice vlastníka či jiné oprávněné osoby; v posuzovaném případě nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že byl poškozeným požádán o předání vozidla J. Č., což také učinil, takže se nemůže jednat o trestný čin. Závěrem stěžovatel uvádí, že si je vědom toho, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do činnosti soudů obecných, nicméně v posuzovaném případě došlo k závažnému porušení § 2 odst. 2 trestního řádu, resp. zásady in dubio pro reo, a rovněž § 2 odst. 5, 6 trestního řádu, takže meze stanovené v hlavě páté Listiny byly překročeny. Obecné soudy měly vycházet z důkazů svědčících v jeho neprospěch, aniž zcela vyvrátily jeho obhajobu též z hlediska důkazů svědčících v jeho prospěch. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil; současně požádal, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze. Prvně uvedený soud odkázal na písemné vyhotovení svého rozsudku s tím, že soud se námitkami stěžovatele zabýval a že hodnocení důkazů odpovídá § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Městský soud sdělil, že nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nepovažuje za účelné ani možné se bez spisu blíže vyjadřovat. Z obsahu stížnosti je dle předsedkyně senátu ale zřejmé, že stěžovatel uplatnil námitky proti hodnocení provedených důkazů shodně jako v průběhu odvolacího řízení, jeho námitky byly soudy obou stupňů řešeny, a tak lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Státní zastupitelství se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s hodnocením důkazů ze strany obecných soudů, přičemž stěžovatel předkládá svou vlastní verzi zkoumaných událostí a v souvislosti s tím pak vyvozuje neexistenci své trestní odpovědnosti. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy, což ostatně Ústavní soud stvrzuje svou konstantní judikaturou, dle níž tomuto soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě excesů obecných soudů v daném hodnotícím procesu.

Z uvedeného je zřejmé, že Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda obecné soudy dbaly "stanoveného postupu", v daném případě v tom ohledu, zda dostály svým povinnostem vyplývajícím pro ně zejména z ustanovení § 2 odst. 5, 6 a § 125 odst. 1 trestního řádu, a případně, zda v příslušných soudních závěrech není obsažen prvek libovůle. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že předmětné vozidlo převzal pouze za účelem jeho předání J. Č., avšak tento závěr obecné soudy vyloučily, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí řádně, tj. srozumitelně a nikoliv v rozporu s pravidly logiky, vysvětlily, proč tak učinily; samotný nesouhlas s tímto závěrem opodstatněnost ústavní stížností, jak již bylo vyloženo, založit nemůže.

V souvislosti s tím nutno poukázat na to, že ani argumentace obsažená v ústavní stížnosti nenasvědčuje tomu, že by v daném (tj. ústavněprávním) ohledu byl jejich závěr vadný. Dle všeho není sporu o tom, že poškozený si předmětný automobil ponechat nechtěl, avšak J. Č. se zrušením prodeje nesouhlasil a vrácení peněz odmítl. Za této situace pak neměl poškozený důvod k tomu, aby (později) automobil bez dalšího, především pak bez záruky vrácení peněz, vracel prodávajícímu, navíc prostřednictvím stěžovatele, resp. prostřednictvím autobazaru, jehož byl stěžovatel společníkem, takže již jen proto se jeví verze stěžovatele jako nepravděpodobná. Naopak předání automobilu do autobazaru za účelem jeho dalšího prodeje, resp. získání finančních prostředků investovaných do koupi automobilu, se jeví jako v zásadě logické řešení nastalé situace. Skutečnost, že poškozený neudělil stěžovateli plnou moc, nijak nevylučuje tento závěr a za daných okolností svědčí tomu, že v první fázi bylo úkolem stěžovatele nalézt kupce s tím, že právní otázky (včetně toho, zda dojde ke změně v úřední evidenci vlastníků automobilu z J. Č. na poškozeného či kdo z nich bude vystupovat jako prodávající) mají být vyřešeny později. Jinak řečeno, i když obsah dohody mezi stěžovatelem a poškozeným nelze nyní zcela přesně určit, stěžovateli muselo být známo, z jakých důvodů mu bylo vozidlo svěřeno a jaký zájem tím poškozený sledoval, avšak stěžovatel v tomto smyslu nejednal. Obecné soudy opřely své závěry o účelu předmětné transakce, jimiž byla vyloučena verze stěžovatele, nejen o výpověď poškozeného, ale i o další důkazy, a to o inzeráty uveřejněné v Annonci a výpověď svědka Z. H. Jde-li o první bod, stěžovatel tvrdí, že inzerát ze dne 26. 11. 1999 nemohl podat, neboť vozidlo již neměl k dispozici. Z výpovědi poškozeného plyne, že inzeráty na prodej automobilu nepodával jen stěžovatel, ale i sám poškozený, navíc nelze vyloučit, že inzerát ze dne 26. 11. 1999 mohl z nějakého důvodu podat i stěžovatel (např. na základě dohody s J. Č. či R. M.). Pokud jde o spojení posuzovaných inzerátů s předmětným vozidlem a osobou stěžovatele, touto otázkou se obecné soudy taktéž podrobně zabývaly a Ústavní soud nemá, co by k jejich posouzení dodal. Jde-li o důkaz svědeckou výpovědí Z. H. (a poškozeného), týkající se telefonického rozhovoru se stěžovatelem, uvedený důkaz rovněž vylučuje verzi stěžovatele, že automobil mu byl dán k dispozici za účelem jeho předání J. Č., přičemž argumentace stěžovatele, že mohlo být hovořeno s jeho bratrem, tyto závěry nijak nezpochybňuje, protože podstatný je obsah daného hovoru. I kdyby totiž k záměně došlo, bylo by z toho možno odvodit jen, že M. L. byl o věci dostatečně informován, k čemuž možno poznamenat, že z ničeho nevyplývá, že by M. L. byl do dané záležitosti nějak zapojen. Není ani překvapující, že jmenovaný svědek a poškozený tuto událost pamatovali, neboť se jednalo o nikoli běžnou životní situaci, kdy poškozený měl obavy ze ztráty značné finanční částky. Samotná okolnost, že se o tom stěžovatel zmínil později, není způsobilá věrohodnost jeho svědectví, jakož i svědectví Z. H., nijak zpochybnit. O tom, jakým způsobem stěžovatel s vozidlem nakládal, resp. že s ním nenakládal v zájmu poškozeného (o čemž ovšem svědčí konečný výsledek jeho jednání, tedy že poškozený nemá k dispozici ani svůj automobil, ani finančním prostředky), pak dokládá výpověď Ing. R. P., dle níž mu zmíněný autobazar prostřednictvím R. M. poskytl tento vůz jako "zástavu" s ohledem na jeho pohledávku vůči majitelům tohoto autobazaru, příp. firmě L+L. Jde-li o další část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel poukazuje na nevěrohodnost svědka Ing. R. P., ani v tomto ohledu Ústavní soud žádné pochybení nezjistil, neboť obecné soudy se věrohodností výpovědi jmenované osoby, jakož i rozpory mezi jeho výpovědí a výpovědí svědka R. M. zabývaly, přičemž i tyto stěžovatelovy námitky jsou typickou polemikou s jejich řádně odůvodněnými závěry, což věc do ústavněprávní roviny nijak neposouvá.

Vzhledem k tomu, že skutkovým závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout (a stěžovatel jejich právní závěry samostatně nenapadá), nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2005

Jiří Mucha předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.