III. ÚS 3497/16
III.ÚS 3497/16 ze dne 7. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Lucií Brejchovou Faridovou, advokátkou se sídlem Poděbradská 4, Písková Lhota, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. září 2016 č. j. 26 Co 289/2016-167 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. května 2016 č. j. 0 P 134/2015-147, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o změnu péče a výživného pro nezletilé dítě a o neshodě rodičů o určení základní školy.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel je otcem nezletilého S., který byl dosud ve střídavé péči rodičů v intervalu jednoho týdne. V souvislosti se zápisem do první třídy základní školy (matka J. D. se v lednu 2015 přestěhovala s nezletilým z M. do H.) otec podal návrh na svěření syna do své péče a stanovení výživného matce, alternativně do střídavé péče v intervalu půl roku, a nahrazení souhlasu matky s docházkou nezletilého do Základní školy X, resp. do Základní školy Y. Okresní soud v Nymburce po provedeném dokazování dospěl k závěru o změně poměrů odůvodňujících změnu rozhodnutí o péči a výživném a ústavní stížností napadeným rozsudkem návrh otce na svěření nezletilého do jeho péče a stanovení výživného matce zamítl (výrok I.), nezletilého S. svěřil do péče matky (výrok II.), zavázal otce povinností přispívat na jeho výživu částkou 6 500 Kč měsíčně, vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, počínaje dnem právní moci rozsudku (výrok III.), konstatoval, že tímto rozhodnutím mění rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 6. 2013 č. j. 11 Nc 67/2013-16 (výrok IV.), zamítl návrh otce na nahrazení souhlasu matky s docházkou nezletilého do Základní školy Y. (výrok V.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).

K odvolání otce Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III. tak, že výživné stanovil částkou 5 500 Kč s účinností od 1. 9. 2016; v dalším, tzn. ve výrocích I., II., IV., V. a ve zbývající části výroku III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud potvrdil jako správný závěr soudu prvního stupně o změně poměrů spočívajících v souhrnu skutečností, které nastaly v mezidobí od vydání původního rozsudku o výchovné péči. Šlo zejména o přestěhování matky z M. do H., neshodu rodičů, do jaké základní školy by měl nezletilý nastoupit, vyjádření nezletilého a poměrně značnou vzdálenost bydlišť obou rodičů, která by při stávající střídavé péči podstatně snížila možnost realizace docházky nezletilého pouze do jednoho školního zařízení v místě bydliště jednoho z rodičů. Odvolací soud přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně pouze ve výroku o výživném, kdy více akcentoval skutečnost, že otci v mezidobí přibyla další vyživovací povinnost.

II. Argumentace stěžovatele

V ústavní stížnosti stěžovatel zdůraznil, že střídavá péče o nezletilého fungovala zcela bezproblémově až do doby, kdy se matka se synem odstěhovala - v rozporu s pravomocným rozsudkem soudu a dohodou rodičů změnila bydliště a zapsala nezletilého syna ke školní docházce do základní školy v místě nového bydliště. Podle stěžovatele by se její chování mělo promítnout do hodnocení schopnosti dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem; nezohledněním jejího jednostranného a svévolného chování dochází k porušování ústavně zaručených práv otce dítěte. Stěžovatel nesouhlasil se svěřením syna do výlučné péče matky, poukázal na to, že oba rodiče jsou způsobilí o syna pečovat. Obecným soudům vytkl, že se při svém rozhodování opřely výlučně o přání nezletilého, jeho vyjádření by však nemělo být přeceňováno, neboť u dítěte v tak nízkém věku a postavené před nutnost volby je preference matky přirozená. Dítě předškolního věku by nemělo nést břímě takového rozhodnutí a bylo především na soudu, aby komplexně posoudil všechna hlediska. Uvedl také, že s ohledem na nízký věk dítěte a podezření na manipulaci ze strany matky bylo na místě provést důkaz znaleckým posudkem, což se však nestalo. S poukazem na nález Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, N 105/73 SbNU 683) stěžovatel uzavřel, že jsou-li oba rodiče způsobilí vychovávat dítě, mají o jeho výchovu zájem a oba dbají o jeho výchovu po všech stránkách, mělo by svěření dítěte do střídavé péče být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou, která však vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto řešení.
III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Podstatou ústavněprávní argumentace je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilému synovi, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro pokračování ve střídavé výchově a svěřily nezletilého do péče jeho matky.

Ústavní soud předesílá, že rozhodování o svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Je především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Lze dodat, že koncept nejlepšího zájmu dítěte, který není právními předpisy nijak vymezen, je v judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu pojímán jako flexibilní a adaptabilní a v rámci individuálních rozhodnutí je nejlepší zájem dítěte definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015).

Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi staví k institutu střídavé péče v zásadě pozitivně, nečiní tak však paušálně. Důrazně upozorňuje, že vhodnost střídavé péče je třeba posuzovat vždy s ohledem na specifické podmínky každého případu. Důležitou roli přitom hraje nejen to, zda jsou naplněna kritéria umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, ale především to, zda je právě takový výchovný model v dané době v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Tak tomu bylo i ve věci rozhodované nálezem sp. zn. I. ÚS 2482/13, v němž sice Ústavní soud mj. vymezil obecná východiska (premisy) ve vztahu k problematice rozhodování soudů o střídavé péči, jak na ně stěžovatel sám poukázal, nicméně i v tomto případě hodnotil jejich naplnění s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. K individuálnímu posuzování případů svěření nezletilých do péče se Ústavní soud podrobně vyjádřil též v usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14 ze dne 9. 12. 2014 (U 21/75 SbNU 685), ve kterém upozornil, že "v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jeho závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani výše předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu ... úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče."

V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů nic, co by odůvodňovalo jeho zásah ve formě kasačního nálezu. Okresní soud v Nymburce i Krajský soud v Praze se věcí řádně zabývaly, vycházely z provedeného dokazování, dostatečně zohlednily okolnosti podstatné pro posouzení věci, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, a svá rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Je zřejmé, že hodnotily výchovná prostředí obou rodičů jako prakticky rovnocenná a že při úvaze o nejlepším zájmu dítěte nevycházely výhradně z jeho přání, ale přihlédly i ke značné vzdálenosti bydlišť obou rodičů v situaci, kdy nezletilý zahajuje školní docházku. Okresní soud vážil možnost střídavé péče jak v kratším, tak i delším intervalu, a vyložil, proč ji za stávajícího stavu a existence specifické okolnosti považoval v obou případech za nevhodnou. Ústavní soud uzavírá, že soudy obou stupňů při svém rozhodování věnovaly posouzení otázky nejlepšího zájmu nezletilého potřebnou pozornost, a za těchto okolností mu nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat.

Ke kritické námitce stěžovatele o neprovedení znaleckého posudku Ústavní soud uvádí, že v oblasti dokazování hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají obecné soudy posuzovat v řízení shromážděné důkazy. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, a proto i posouzení důvodnosti doplnění dokazování závisí na okolnostech každého jednotlivého případu. Ústavní soud nemá pochyb o tom, že stěžovateli se dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Lze dodat, že podrobnosti práv zaručených v čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny), a jak shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by soudy obou stupňů v rovině tzv. podústavního práva při rozhodování o zájmech nezletilého dítěte pochybily. Podstata problému a faktické jádro stěžovatelovy argumentace čl. 32 Listiny tak bylo zúženo na posouzení aplikace a interpretace příslušných norem občanského zákoníku obecnými soudy. Ta umožňují, změní-li se poměry, aby soud změnil rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti (a to i bez návrhu), resp. upravil styk dítěte s rodičem, který dítě v péči nemá, nedohodnou-li se rodiče nebo vyžaduje-li to zájem na výchově dítěte a poměry v rodině.

Namítal-li stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 10 odst. 2 Listiny či práv plynoucích z čl. 8 Úmluvy (právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života či právo na respektování svého soukromého a rodinného života), je třeba uvést, že postup soudů, které v souladu se zákonem rozhodují o úpravě práv a povinností rodiče k nezletilému dítěti, je zákonem dovolený a není možno ho považovat za neoprávněný. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů obecně nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako nevylučuje právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.