III. ÚS 349/05
III.ÚS 349/05 ze dne 15. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Mansfeldova 792/3, Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2005 sp. zn. 35 Co 70/2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2005 sp. zn. 18 C 135/2004, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena základní práva a svobody stěžovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti: Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10. 1. 1983 sp. zn. 1 T 624/82 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr. zák., v tehdy platném znění, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců a trestu propadnutí věcí zabavených při domovní prohlídce (náboženské literatury). Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 1. 1991 sp. zn. 2 Rt 353/90 byly shora uvedený rozsudek, jakož i rozhodnutí na něj obsahově navazující, zrušeny a trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 10. 2003 sp. zn. 1 Nt 905/2003 byla zamítnuta žádost o vrácení zabavených věcí, neboť se soudu nepodařilo zjistit, kde se nacházejí. Stěžovatel proto požádal Ministerstvo spravedlnosti o finanční náhradu za jednotlivé nevrácené položky, jejichž cenu vyčíslil na 16.270,- Kč. Ministerstvo spravedlnosti tuto žádost dopisem ze dne 9. 6. 2004 odmítlo. Žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 16.270,- Kč z titulu náhrady škody, byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2005 sp. zn. 18 C 135/2004 zamítnuta. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2005 sp. zn. 35 Co 70/2005.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení a dále uvádí, že rehabilitační řízení samo o sobě nezakládá nárok na vrácení odňatých věcí, ale je třeba o nich samostatně rozhodnout. Při rehabilitačním řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), proběhlém v roce 1991, se Okresní soud v Ústí nad Orlicí zabýval otázkou jeho viny, nikoli otázkou věcí odňatých v trestním řízení, tuto otázku soud řešil až v řízení v roce 2003 podle obecných ustanovení trestního řádu. Pokud podle pravomocného rozhodnutí nemohly být věci vydány kvůli jejich nedohledatelnosti, vznikla stěžovateli škoda, jejíž příčinou je skutečnost, že stát s jemu odňatými věcmi nezacházel s péčí řádného hospodáře, takže neví, kde se nacházejí a zda vůbec ještě existují. Rozhodnutí vydané podle § 80 odst. 1 tr. ř. a následné zjištění, že věci nelze vydat, zakládá podle názoru stěžovatele podklad k postupu podle zákona č. 82/1998 Sb. (resp. zák. č. 58/1969 Sb.), ale rozhodně ne podle speciálního zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Dle stěžovatele šlo v jeho věci o nesprávný úřední postup. Na podporu své argumentace odkázal na blíže citované rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 a Okresního soudu v Příbrami, které se týkaly obdobných případů.

Ústavní soud především podotýká, že není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovateli v ústavní stížnosti, ale i z ustálené judikatury Ústavního soudu.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ustanovení § 23 zákona o soudní rehabilitaci upravuje jednotlivé druhy odškodnění oprávněných osob pokud se jedná o nároky vyplývající ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci. Ohledně způsobu náhrady a rozsahu těchto nároků odkazuje ustanovení § 23 na zvláštní zákon, kterým je zákon o mimosoudních rehabilitacích. Ve smyslu ustanovení § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích, pokud odňaté věci nemohou být vydány, lze za ně poskytnout finanční náhradu, jen jedná-li se o nemovitost, kterou nelze vydat anebo o celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost. Neexistuje tedy vždy možnost odškodnění za propadnuté věci. Zákon o soudní rehabilitaci je přitom speciální právní úpravou ve vztahu k obecné úpravě provedené v zákoně č. 58/1969 Sb. (str. 3 rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel byl účasten soudní rehabilitace dle zákona o soudní rehabilitaci; odsuzující rozhodnutí v jeho trestní věci bylo zrušeno a trestní stíhání zastaveno, byl tedy zrušen i výrok o trestu propadnutí věci. Stěžovatel může být odškodněn pouze dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť, jak dovodil již Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1542/97 a Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 331/98, tento zákon má ve vztahu k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné. Proto v případech, na které dopadají zákony o soudní rehabilitaci a o mimosoudních rehabilitacích, se nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků než těch, které tyto zákony upravují (str. 3 rozsudku odvolacího soudu).

Z podaného přehledu je zřejmé, že námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti byly stěžovatelem uplatněny již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly. Jejich opakováním v ústavní stížnosti tak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na vymezení jeho funkce v Ústavě nepřísluší.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, rozhodnutí těchto soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí v ustanovení § 157 o. s. ř., a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Je zřejmé, že usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 10. 2003 sp. zn. 1 Nt 905/2003, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o vrácení zabavených věcí (o kterých byl posléze vysloven trest jejich propadnutí), navazuje na rehabilitační řízení a pokud dle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích lze poskytnout finanční náhradu za věci, které nelze vydat, jen v případě nemovitosti či celého majetku občana; v případě stěžovatele je odškodnění za zabavené věci vyloučeno. Pokud odškodnění za vykonané tresty, včetně trestu propadnutí věci, upravují zákony o soudní rehabilitaci a o mimosoudních rehabilitacích, pak tato speciální úprava vylučuje obecnou právní úpravu odpovědnosti za škodu.

Otázku obecného a zvláštního předpisu s ohledem na vztah občanského zákoníku a zákona č. 58/1969 Sb. (resp. zákona č. 82/1998 Sb.) na straně jedné a zákona o soudních rehabilitacích na straně druhé řešil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 27. srpna 2003 sp. zn. 25 Cdo 14/2003, v němž mj. konstatoval: "Vzhledem k tomu, že zákon o soudní rehabilitaci má ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné, má tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními předpisy." Ústavní soud se s tímto závěrem Nejvyššího soudu plně ztotožňuje.

Jelikož Ústavní soud, z důvodů shora uvedených, neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2005

Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.