III. ÚS 348/12
III.ÚS 348/12 ze dne 20. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ M. F. a 2/ Z. F., zastoupených Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 č. j. 29 Cdo 2577/2010-244, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2009 č. j. 9 Cmo 92/2009-152 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2009 č. j. 4 Cm 81/2005-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud pro porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů.

Krajský soud v Brně výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů o vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně SELIKO, a. s., v likvidaci.

K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že "zmatečností konkursního řízení" jim bylo odepřeno ústavně zaručené právo na zákonného soudce; připomínají, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 29 Odo 1081/2004 podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 6. 2004 č. j. 2 Ko 73/2004-250, jímž bylo potvrzeno usnesení ze dne 12. 3. 2004 č. j. 33 K 107/99-232, kterým Krajský soud v Ostravě řízení o návrhu konkursních věřitelů na prohlášení konkursu na majetek dlužnice SELIKO a. s. v likvidaci zastavil s vysvětlením, že konkurs byl již pravomocně prohlášen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2001 č. j. 45 K 35/2000-448 (§ 66a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, § 104 odst. 1 a § 159 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud, rekapitulují dále stěžovatelé, usnesením ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 29 Odo 1081/2004 deklaroval, že soudy v předchozích fázích řízení nerespektovaly výklad podaný pod bodem X. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 177-178 (353-354), podle nějž režimu ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb. (tehdy ve znění účinném do 30. 4. 2000) podléhají i nové (další) návrhy podané u jiného konkursního soudu, a popsal tomu odpovídající důsledky. Ačkoli Nejvyšší soud přisvědčil argumentaci dovolatelů, kasační důsledky z této zmatečnostní vady ve smyslu § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř. nedovodil se zřetelem k "rozsáhlým dopadům" uvažovaného procesního postupu "do konkursu vedeného na majetek dlužnice u Krajského soudu v Brně, nadto za situace, kdy i zájmem dovolatelů (konkursních věřitelů) je, aby tento konkurs nadále probíhal".

Stěžovatelé se v nyní projednávané ústavní stížnosti soustřeďují k výtce, že řízení před Krajským soudem v Ostravě "by probíhalo jinak, pro ně příznivěji", přičemž svůj předpoklad uvádějí do souvislosti s výše konkretizovanou zmatečnostní vadou a jejími "konsekvencemi", jakož i "celkovou situací na Krajském soudu v Brně", resp. odpovídajícím "mediálním obrazem".
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Vyložené podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Námitky stěžovatelů odvíjející se z předpokladu, že by v řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě dosáhli odlišného - pro ně příznivého - výsledku, jsou pouhou spekulací, postrádající oporu ve skutkové a právní argumentaci.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti nepředestírají relevantní oponenturu závěrům obecných soudů ohledně vzniku zástavního práva podle § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2000, vycházejícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1012/2004 a z usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 740/04, resp. obecnými soudy podanému výkladu § 3 odst. 1 obč. zák. a § 21 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, jakož ani rozhodnutím Nejvyššího soudu uveřejněným pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Co do pochybností stěžovatelů stran důsledků metody, kterou zvolil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 29 Odo 1081/2004 (kdy v zájmu respektování zásady procesní ekonomiky a právní jistoty nepřistoupil ke kasaci rozhodnutí vydaných soudy nižších stupňů), stojí za zaznamenání, že ústavněprávní konformitu tohoto rozhodnutí potvrdil Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 1176/07 ze dne 18. 11. 2010.

Toliko na okraj (a nad rozhodný rámec) je konečně vhodné zaznamenat, že jak rozhodnutí Krajského soudu v Brně tak i Krajského soudu v Ostravě shodně podléhají (za procesních podmínek daných občanským soudním řádem) přezkumu Vrchním soudem v Olomouci i Nejvyšším soudem.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.