III. ÚS 348/05
III.ÚS 348/05 ze dne 2. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TAMDA, a. s., se sídlem Brno, Hudcova 70a, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem v Brně, Křížová 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2005, čj. 32 Odo 688/2004-271, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2004, čj. 27 Co 281/2003-252, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 4. 6. 2005, doplněnou podáním ze dne 13. 7. 2005, napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2005, čj. 32 Odo 688/2004-271, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2004, čj. 27 Co 281/2003-252, s tím, že tato rozhodnutí porušují její právo na spravedlivý proces garantované mimo jiné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak patrno ze spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 11 C 790/2000, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, shora označeným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 1. 2003, čj. 11 C 790/2000-232, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti žalované L. P. o zaplacení částky 267 333,50 Kč, jež měla představovat úroky z prodlení za pozdní úhradu kupní ceny. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by žalovaná uhradila cenu zboží po lhůtě splatnosti. Vzhledem k tomu, že přes výzvu soudu nedoložila, že termín splatnosti jednotlivých faktur byl sjednán v souladu s § 340 odst. 1 obchodního zákoníku, bylo třeba postupovat podle odst. 2 cit. ustanovení; v daném ohledu však stěžovatelka neprokázala, k jakému konkrétnímu datu jednotlivé faktury k úhradě kupní ceny žalované doručila a žalovanou tak k úhradě kupní ceny vyzvala. Stěžovatelka tedy neunesla břemeno tvrzení, že žalovanou řádně vyzvala ke splnění závazku před datem splatnosti jednotlivých faktur tak, jak je na fakturách uvedeno. I kdyby pak stěžovatelka břemeno tvrzení i břemeno důkazní unesla, je třeba vzít v úvahu obchodní praxi mezi stěžovatelkou a žalovanou, dle níž žalovaná hradila kupní cenu za dodané zboží asi 1 měsíc po lhůtě splatnosti, aniž by stěžovatelka úrok z prodlení uplatňovala, z čehož plyne, že stěžovatelka konkludentně vyjádřila svůj souhlas s úhradou kupní ceny v termínech po datu splatnosti uvedeném na fakturách.

Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, k čemuž doplnil, že doba plnění byla určována věřitelem, tj. stěžovatelkou, který byl za tímto účelem oprávněn vystavit výzvu - fakturu; pro takové určení vzniku povinnosti žalované je nutno doložit, že žalovaná předmětnou fakturu obdržela. Třicetidenní lhůta splatnosti nebyla mezi účastníky prokázána, takovéhoto důkazu by však nebylo třeba, pokud by stěžovatelka prokázala doručení faktury, neboť pro tento případ platí lhůta splatnosti uvedená ve výzvě, tedy na faktuře. Přes poučení soudu však nebylo prokázáno tvrzení, že faktury byly vždy doručovány zároveň s dodávkou. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR usnesením, jež je napadeno touto ústavní stížností, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, když dospěl k závěru, že není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že tentýž senát odvolacího soudu v téměř totožné věci, lišící se jen subjektem žalovaného a žalovanou částkou, vedené pod sp. zn. 27 Co 180/2001, v odůvodnění rozsudku ze dne 24. 4. 2003 konstatoval, že "... pokud byla faktura vystavena přede dnem uskutečněné dodávky, popřípadě v den jejího uskutečnění, byla dodána zároveň se zbožím", v nyní napadeném rozsudku vyslovil, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že faktury byly doručovány zároveň s dodávkou zboží před jejich splatností. Tímto postupem prý byla jednak nastolena nerovnost účastníků dvou různých řízení u téhož soudu, neboť ze stejných skutkových okolností a důkazů byl vyvozen zcela odlišný právní závěr, jednak byla stěžovatelka vystavena absolutní právní nejistotě stran toho, jak budou posuzovány a rozhodovány soudem obdobné věci, a tedy jak v takových věcech správně postupovat. Takový postup je i v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí soudu, která mimo jiné po nedávné novele občanského soudního řádu nabyla na významu. S ohledem na tyto důvody navrhla stěžovatelka Ústavnímu soudu, aby napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný včas a i co do ostatních formálních náležitostí v souladu se zákonem, avšak že se jedná o návrh, jenž nutno považovat za zjevně neopodstatněný. V řízení před Ústavní soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jíž chybí ústavněprávní dimenze. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Pokud stěžovatelka brojí proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, z ústavní stížnosti není patrno, jakého konkrétního pochybení se uvedený soud měl dopustit, když její dovolání odmítl jako nepřípustné. Přitom, jak patrno z jeho odůvodnění, byla otázce přípustnosti dovolání věnována náležitá pozornost. Pokud stěžovatelka namítá, že se dovolací soud cítil vázán při posuzování předmětné otázky z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkovými zjištěními odvolacího soudu, resp. že skutková zjištění přezkoumávat nemůže, nelze než s jeho názorem vyslovit souhlas.

Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu, ani v tomto ohledu z ústavní stížnosti není zřejmé, jakého konkrétního pochybení se v posuzované věci tento soud měl dopustit. Stěžovatelka pouze uvádí, že má existovat určitý rozpor mezi napadeným rozsudkem a rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 27 Co 180/2001. Jak patrno z odůvodnění posledně uvedeného rozhodnutí, krajský soud vyslovuje názor, že pokud byla vystavena faktura přede dnem nebo v den uskutečněné dodávky, byla dodána zároveň se zbožím. Nutno podotknout, že uvedený závěr lze pokládat za určitou spekulaci, neboť i když tomu tak pravděpodobně bylo, bylo třeba - vzhledem k právnímu názoru obecných soudů, že faktura představuje za daných okolností výzvu k zaplacení ve smyslu § 340 odst. 2 obchodního zákoníku - postavit u každé jednotlivé faktury datum jejího doručení najisto, což se nestalo. V další části zmíněného rozsudku se pak uvádí, že z provedeného dokazování plyne, že ne vždy byly faktury ke zboží přikládány, a to vzhledem k existenci tzv. sběrných faktur, a v takových případech je třeba prokázat jejich doručení.

V posuzované věci odvolací soud vychází z toho, že datum doručení konkrétních faktur je sporné, a zdůvodňuje, na základě jakých skutečností k tomu závěru dospěl. Je třeba vzít v úvahu, že v nyní posuzované věci bylo zboží dodáváno stěžovatelkou žalobkyni (v případě, na který poukazuje stěžovatelka, si její odběratelka zboží odvážela), přičemž odvolací soud vycházel z názoru, že v případě shodného data poslední dodávky a shodného data vystavení faktur mohly být tyto faktury předány s dodávkou; tomu však tak nebylo v případě tzv. sběrných faktur (ke stejnému závěru soud dospěl i ve věci vedené pod sp. zn. 27 Co 180/2001); v případech ostatních faktur pak bylo třeba, aby stěžovatelka doložila datum uskutečnění dodávky, aby bylo možno ověřit, že faktury byly vystaveny v den dodání, což se ovšem přes výzvu soudu nestalo (vady v dokazování ohledně této skutečnosti byly ostatně důvodem částečného zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně již zmíněným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 27 Co 180/2001, viz str. 3 a 4). Z uvedeného je zřejmé, že srovnávané přístupy Krajského soudu v Brně v obou konkrétních věcech ve vzájemném rozporu nejsou.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2006



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.