III. ÚS 3478/13
III.ÚS 3478/13 ze dne 26. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ladislava Lakatoše, zastoupeného JUDr. Tamarou Vránovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2013 sp. zn. 12 Co 96/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl - z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces - aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Brně, vydané v jeho exekuční věci.

Tímto usnesením krajský soud odmítl stěžovatelovo odvolání proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. 35 EXE 1475/2012, kterým nařídil exekuci na stěžovatelův majetek k uspokojení pohledávky oprávněného (Česká republika - Městský soud v Brně) ve výši 4 000 Kč (z titulu nákladů trestního řízení).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení vystupoval toliko jako "zmocněnec" Ludmily Horváthové, pročež ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 občanského zákoníku měla být vykonávaná povinnost uhradit náklady trestního řízení [dle ustanovení § 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, v rozhodném znění] uložena jmenované zmocněnkyni, nikoli jemu. Pakliže se odvolací soud odmítl touto námitkou, kterou vznesl již před ním, věcně zabývat, postupoval v rozporu se závěry vyjádřenými Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 20 Cdo 938/2008, a tím porušil jeho právo na spravedlivý proces.
Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti je rozhodné, že exekuční řízení je řízením svojí povahou formálním; sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci již v něm stanovených práv a povinností. Proto při nařízení exekuce soud dle ustanovení § 261a o. s. ř. přezkoumává existenci jen těch skutečností, jež jsou pro ně specificky relevantní (viz níže), mezi které "správnost" exekučního titulu z logiky věci nepatří; právě toho se však stěžovatel ústavní stížností domáhá. Jinak řečeno, stěžovatel pomíjí, že exekuční soud již není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost samotného vykonatelného (a vymáhaného) rozhodnutí.

Tomu ostatně - leč protisměrně stěžovatelovu očekávání - konvenují i závěry jím výslovně odkazovaného usnesení sp. zn. 20 Cdo 938/2008, ve kterém Nejvyšší soud mj. konstatoval: "Při nařízení výkonu rozhodnutí - s přihlédnutím ke shodnému účelu exekučního řízení i k odchylkám exekučního řádu - je třeba skutečnostmi rozhodnými pro nařízení exekuce rozumět, zda byl exekuční titul vydán k tomu oprávněným orgánem v mezích jeho pravomoci, zda je titul vykonatelný po stránce formální (tj. splňuje zákonem stanovené formální náležitosti pro výkon rozhodnutí, tj. mimo jiné, že byl povinnému řádně doručen) i materiální (tj. určitě a srozumitelně stanoví obsah a rozsah vymáhaných práv a povinností), zda je dána aktivní a pasivní věcná legitimace účastníků (tj. zda titul přiznává oprávněnému vymáhané právo a ukládá povinnému vymáhanou povinnost), zda se oprávněný nedomáhá vyšší částky, než na kterou má podle exekučního titulu nárok (případně jiného plnění) a zda nedošlo k zániku vymáhaného práva uplynutím doby".

O tom, že odvolací soud z těchto zásad nevybočil, nemůže být pochyb; naopak stěžovatelem prezentovaná oponentura spočívá mimo rozhodný zákonný a judikatorně ustálený rámec, a věcně nemůže obstát. Nelze tedy dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně existenci aplikační libovůle, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Stojí za připomenutí, že podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, může být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.