III. ÚS 3475/12
III.ÚS 3475/12 ze dne 4. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Josefem Petrem, advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, 120 00 Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2012 č. j. 70 Co 142/2012-176, proti usnesení téhož soudu ze dne 17. května 2012 č. j. 70 Co 141, 142/2012-172 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. října 2011 č. j. 12 C 24/2008-131, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 11. 9. 2012 ústavní stížnost napadající v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, přičemž stěžovatel tvrdí, že předmětnými rozhodnutími, jakož i řízením, která jim předcházela, došlo k porušení základních práv a svobod, a to ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Po rekapitulaci dosavadního průběhu a výsledku řízení před obecnými soudy stěžovatel uvádí, že proti rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně podal dovolání.

Ústavní stížností stěžovatel brojí rovněž proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012 č. j. 70 Co 141, 142/2012-172, jímž byl v řízení o náhradu škody na zdraví soudem prvního stupně ustanovený právní zástupce stěžovatele - J. M., v odvolacím řízení zproštěn této funkce (výrok I) a jímž byl návrh stěžovatele na ustanovení nového právního zástupce zamítnut (výrok II).

Stěžovatel uvádí, že odvolací soud tak rozhodl přesto, že mu muselo být známo, že stěžovatel nemá právnické vzdělání a nemůže tedy svá práva v soudním řízení, v němž mu byl soudem prvního stupně ustanoven zástupce, hájit sám. Jeho rozhodnutí tak považuje za překvapivé i s ohledem na nerovné postavení stěžovatele vůči žalovanému, zastoupenému advokátem.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se proti žalované Městské části Praha 3 domáhal zaplacení částky 300 000,- Kč za ztížení společenského uplatnění a částky 700 000,- Kč za bolestné (výrok I). Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a o odměně soudem ustanoveného zástupce stěžovatele ( výrok II a III).

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé zčásti zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, ve zbývající části rozsudek v zamítavém výroku o věci samé potvrdil. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2012 č. j. 70 Co 141, 142/2012-172 zprostil dosavadního právního zástupce stěžovatele jeho funkce a návrh stěžovatele na ustanovení nového právního zástupce zamítl s odůvodněním, že žádost stěžovatele o nahrazení ustanoveného zástupce jiným advokátem neměla objektivní opodstatnění, které by spočívalo v prokazatelně chybném výkonu jeho funkce.
III.

Ústavní soud se nejprve zabýval tou částí ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

Důvody, pro které stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím městského soudu nevyhovět jeho návrhu na ustanovení nového zástupce, jsou jen polemikou se závěrem soudu, že ustanovený zástupce svoji funkci vykonával řádně a že žádné objektivní pochybení v jeho postupu zjištěno nebylo.

Obecně Ústavní soud zastává názor, že právo na právní pomoc nelze vykládat jako povinnost orgánů veřejné moci za všech okolností poskytnout účastníku řízení bezplatného advokáta.

V projednávané věci městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně srozumitelným způsobem vysvětlil, z jakých důvodů nevyhověl návrhu stěžovatele na ustanovení nového právního zástupce. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal, že by v posuzovaném případě městský soud napadeným rozhodnutím stěžovateli odepřel právo na právní pomoc za situace, v níž stěžovatele k návrhu na zproštění funkce dosavadního soudem ustanoveného zástupce vedly jen subjektivní důvody. Z hlediska ústavnosti nelze tomuto rozhodnutí nic vytknout.

V souvislosti s tou částí ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadá rozsudek soudu prvního stupně a soudu odvolacího, Ústavní soud dříve, než může přistoupit k meritornímu posouzení projednávané ústavní stížnosti, vždy zkoumá, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Především je třeba říci, že koncepce ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli z hlediska zákonnosti. Nezbytným předpokladem pro náležité plnění povinností Ústavním soudem je ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Není tedy přípustné, aby v konkrétní věci nastal zcela nežádoucí stav "dvojkolejnosti" řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly jak příslušný orgán veřejné moci, tak i Ústavní soud. Je tomu tak proto, že mezi základní atributy ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnosti nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 62/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl., rovněž na http://nalus.usoud.cz).

Z výše uvedených obecně vymezených činností Ústavního soudu pak dále vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své praxi v celé řadě případů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, pokud sice existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla skončena, ale vrácena, resp. postoupena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, a to s odkazem na její subsidiaritu, tak i na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 206/04, III. ÚS 519/04, I. ÚS 27/05 a řada dalších, dostupných rovněž na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy zároveň podal dovolání, o němž Nejvyšší soud ČR dosud nerozhodl. I když tedy stěžovatel nemůže vědět, zda jeho dovolání bude shledáno přípustným či nikoli, je zjevné, že možnosti podat tento mimořádný opravný prostředek využil. Z tohoto důvodu je nezbytné považovat podané dovolání za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.

Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není.

Ústavní stížnost podaná před rozhodnutím o dovolání je předčasná.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.