III. ÚS 3475/10
III.ÚS 3475/10 ze dne 26. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti 1. A. L., 2. J. L., 3. L. K., 4. A. T. a 5. L. P., zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4207/2009, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 51 Co 132/2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. 7 C 102/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávní (restituční) věci, jíž byli účastníky.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že žalobou ze dne 20. 3. 1992 se A. L. st. (stěžovatelé vstoupili do řízení na jeho místo jakožto právní nástupci dne 14. 8. 1996) domáhal proti žalovaným J. H. a doc. J. M. vydání v žalobě uvedených ideálních podílů k označeným nemovitostem v katastrálním území Uhříněves. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo - po opakovaných kasacích soudem odvolacím - žaloba stěžovatelů zamítnuta, v záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil, a následné dovolání stěžovatelů bylo shora uvedeným usnesením Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Právní předchůdce stěžovatelů uplatňoval žalobou nárok dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") a předmětem sporu se stala především kupní smlouva uzavřená dne 25. 2. 1965 mezi Domovní správou Uhříněves, manžely M. a žalovanou J. H. (dříve M.); obecné soudy posoudily původního žalobce jako oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., ve vztahu k žalovaným však dospěly k závěru, že nejsou povinnými osobami dle jeho ustanovení § 4 odst. 2, neboť část vlastnických podílů získali děděním po svých rodičích (nikoliv převodem od státu), a část nabyla žalovaná J. H., aniž byla splněna podmínka nabytí v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, resp. v důsledku vlastního protiprávního zvýhodnění.

Stěžovatelé mají - v ústavní stížnosti - za to, že byli postupem obecných soudů dotčeni ve svých základních právech již proto, že jejich rozhodnutí postrádají řádná, ústavně konformní odůvodnění; rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu považují za nepřezkoumatelná, neboť z jejich odůvodnění není zřejmé, jakými úvahami se tyto soudy při svém rozhodování řídily. Učiněné právní závěry jsou navíc dle stěžovatelů v rozporu se zjištěným skutkovým stavem tím, že za prokázané byly brány skutečnosti, jež nebyly předmětem dokazování, z provedených důkazů, jež jim svědčily, nebyly vyvozeny odpovídající závěry, a některé důkazy byly zhodnoceny jinak, než jak ve skutečnosti vyznívaly. Ačkoli odvolací soud ve svém posledním kasačním rozhodnutí (ze dne 21. 4. 2004) zavázal nalézací soud k vypořádání se s jejich námitkou, že kupní smlouva ze dne 25. 5. 1965 je smlouvou absolutně neplatnou, ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek prvoinstančního soudu potvrdil, přestože se soud s ní nevypořádal. Otázku (ne)platnosti této kupní smlouvy přitom považují stěžovatelé za klíčovou, neboť v případě absolutní neplatnosti by předmětné nemovitosti nemohly přejít na žalované v dědickém řízení.

I jinak by bylo podle stěžovatelů namístě dospět k závěru, že právní předchůdci žalovaných byli při uzavření této smlouvy protiprávně zvýhodněni, resp. že nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, a to též proto, že manželé M. měli mít ke koupi "přednostní právo". S odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 561/99 proto považují stěžovatelé převod nemovitostí na právní předchůdce žalovaných a na žalovanou kupní smlouvou ze dne 25. 2. 1965 za "přinejmenším nekorektní" (nikoliv "fair"); jelikož tyto skutečnosti namítali a obecné soudy se jimi nezabývaly, dopustily se dle stěžovatelů libovůle ve smyslu závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 620/02. Stěžovatelé dále poukazují na (politickou) angažovanost manželů M., která nemohla nemít vliv na výsledek výběrového řízení při koupi předmětných nemovitostí, a na pětadvacetiprocentní snížení kupní ceny (na částku 55 979,70 Kčs) oproti ceně stanovení v rozhodnutí Městského národního výboru (74 335 Kčs), jež je namístě považovat ve světle závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 23 Cdo 2461/98 za podstatné cenové zvýhodnění. Závěry, které v této souvislosti obecné soudy učinily, proto považují stěžovatelé za neúplné, zjednodušující a rozporné s provedeným dokazováním.

Obecné soudy se mimoto nezabývaly otázkou, zda jejich právní předchůdce podal předmětnou žalobu jako původní vlastník, nebo jako dědic, resp. zda uplatňoval nárok na vydání nemovitostí z titulu svého vlastnického práva, jako oprávněná osoba dle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., anebo jako oprávněná osoba dle jeho ustanovení § 3 odst. 4 písm. a) proto, že nikdy své vlastnické právo nepozbyl. Stěžovatelé se domnívají, že jejich právní předchůdce vlastnické právo k nemovitostem nepozbyl, ani pozbýt nemohl, neboť jej nabyl dávno poté, co byl majetek J. L., jenž podléhal znárodnění, znárodněn, a proto se mohl domáhat vydání předmětných nemovitostí ve smyslu ustanovení § 126 občanského zákoníku.

Za porušení svých základních práv považují stěžovatelé i závěr soudů první a druhé instance, že předmětné nemovitosti nebylo možno vydat proto, že k nim vzniklo právo osobního užívání ve smyslu ustanovení § 8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť je v kolizi s názory vyslovenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1202/99 a v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 580/2000.

Ve vztahu k ústavní stížností rovněž napadenému dovolacímu usnesení stěžovatelé s odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 2896/09, I. ÚS 754/01 a IV. ÚS 42/01) namítají, že Nejvyšší soud v projednávané věci postupoval zcela formalisticky, pominul nesporná pochybení odvolacího soudu a bez povšimnutí ponechal flagrantní a opakovaná porušení zákonů soudem první a druhé instance.

Stěžovatelé konečně zdůrazňují, že řízení v době podání ústavní stížnosti trvalo 18 let, což oni nezavinili; nalézací soud opakovaně ztrácel listinné důkazy, které mu stěžovatelé předkládali, opakovaně vydával nepřezkoumatelné rozsudky, a dokonce došlo ke ztrátě celého spisu, pročež musela být provedena jeho rekonstrukce.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají - jakožto ústavněprávního argumentu - primárně porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo stěžovatelům upřeno nebylo potud, že se jim dostalo adekvátního postavení účastníků řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jim byl k dispozici opravný prostředek, který (opakovaně) využili, a využili i mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jim nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z ustanovení čl. 36 a násl. Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní nepředvídatelností a interpretační libovůlí.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze.

Argumentačně obsáhlá ústavní stížnost stěžovatelů, byť opatřená četnými odkazy na nálezy Ústavního soudu, představuje toliko pokračující polemiku se závěry obecných soudů, jež ve své podstatě setrvává v rovině práva podústavního.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti předkládají vlastní skutkové závěry a z nich odvozené závěry právní, aniž by spolehlivě doložili, proč závěry obecných soudů, jimž oponují, mají být (patrně bez dalšího) protiústavní.

Není nepřiléhavé odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, v němž se vypořádal se všemi - posléze taktéž v ústavní stížnosti uplatněnými - námitkami stěžovatelů.

V jednotlivostech, a v podstatě již nad rámec relevantního ústavněprávního přezkumu, je možno konstatovat následující.

Stěžovatelé se mýlí, pokud tvrdí, že se obecné soudy nezabývaly "titulem", na jehož základě jejich právní předchůdce uplatnil svůj restituční nárok. Obecné soudy vycházely ze závěru, že A. L. st. byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) zákona o mimosoudních rehabilitacích (ve znění do 30. 6. 1994), neboť právo k nemovitostem, jež přešly na stát nezákonně provedeným znárodněním, mu svědčilo na základě dědictví. Obstát nemůže ani tvrzení stěžovatelů, že A. L. st. byl vlastníkem předmětných nemovitostí, jestliže tyto nemovitosti - jak již řečeno - přešly na stát v tzv. rozhodném období v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Relevantním tak nemůže být ani tvrzení stěžovatelů, že by se mohli případně domáhat vydání nemovitostí ve smyslu ustanovení § 126 občanského zákoníku, nehledě na závěry obsažené ve stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05, jež takový postup eliminují.

Relevantní proto zůstala v řízení pouze otázka té podmínky dotčeného restitučního nároku, jíž je existence nabytí v rozporu s tehdy platnými právními předpisy či na základě neoprávněného zvýhodnění. Jí se však obecné soudy podrobně zabývaly a v jejich rozhodných závěrech ústavněprávně relevantní deficit spatřovat nelze.

Co do námitky směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu postačí uvést, že stěžovatelé soudu sice vytýkají "nesprávný postup", nekonkretizují však, v čem měl - v kontextu dovolání přípustného toliko v režimu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - pochybit, a ani Ústavní soud v jeho rozhodnutí takové pochybení neshledává.

Přisvědčit tak lze stěžovatelům pouze potud, že v kasačním rozhodnutí ze dne 21. 4. 2004 městský soud uložil nalézacímu soudu posouzení otázky, kterou poté, co se jí soud prvního stupně nezabýval, označil za irelevantní (dle názoru Ústavního soudu ústavně konformně), což je situace, jež nepřispívá k právní jistotě účastníků řízení a k optické přesvědčivosti jeho výsledku.

Bez ohledu na celkovou délku řízení je však třeba zdůraznit, že samotné průtahy v řízení protiústavnost v něm vydaných rozhodnutí nezakládají.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.