III. ÚS 3453/13
III.ÚS 3453/13 ze dne 5. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jaroslava Fenyka a soudce zpravodaje Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. Martinem Klimem, advokátem se sídlem Jakubská 1, Brno, proti mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu vydanému Městským soudem v Brně dne 19. července 2013 sp. zn. 7 T 64/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

1. Návrhem (doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2013) stěžovatel navrhl zrušit v záhlaví citovaný mezinárodní zatýkací rozkaz z důvodu porušení jeho základních práv a svobod (zaručených čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod).

2. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 7 T 64/2003 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2006 sp. zn 5 To 402/2006 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 4 let se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Dne 19. 7. 2013 byl Městským soudem v Brně vydán pod sp. zn. 7 T 64/2003 napadený mezinárodní zatýkací rozkaz, v němž se žádá zatčení stěžovatele (pobývajícího ve Švýcarsku) a jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že uložený trest již nelze vykonat kvůli uplynutí promlčecí doby podle § 68 odst. 1 písm. d) trestního zákona z roku 1961. Nelze použít argumentaci, že došlo k přerušení podle § 68 odst. 3 písm. a) trestního zákona ve smyslu, že soud učinil opatření směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde. A to proto, že když byl stěžovatel v letech 2000 a 2001 ve vazbě v České republice, došlo k závažným zdravotním potížím, kdy Vězeňská služba ČR nebyla dlouhodobě schopna zajistit řádnou lékařskou péči a dostatečné hygienické podmínky, došlo k situaci, že stěžovatel přestal snášet kontaktní čočky, a tím došlo k dynamickému rozvoji jeho onemocnění očí. Soudkyně JUDr. Řepková vydala Evropský i mezinárodní zatýkací rozkaz, avšak nerespektovala znalecké posudky ohledně rizika dalšího zhoršení jeho zdravotního stavu pobytem ve výkonu trestu odnětí svobody. To přesto, že již předtím Městský soud v Brně rozhodl opětovně o odkladu výkonu trestu z důvodu zdravotního stavu stěžovatele. Obsahem mezinárodního zatýkacího rozkazu je i délka vazby, ve které se stěžovatel měl nacházet od 8. 3. 2000 do 24. 4. 2001, tj. déle než 10 měsíců; zde stěžovatel poukazuje na skutečnost, že podle platného trestního řádu byla tato vazba protizákonná, s odkazem na ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu, kdy délka koluzní vazby dle § 72a odst. 3 trestního řádu je stanovena na max. 3 měsíce. Během pobytu stěžovatele ve Švýcarsku stěžovatel zažádal o azyl, kdy bylo následně zahájeno azylové řízení, které pokud probíhá ve Švýcarsku, nemůže do něj být zasahováno jakoukoli institucí ze strany ČR. Tuto skutečnost ovšem nerespektoval jak Městský soud v Brně soudkyní JUDr. Řepkovou, tak ani Ministerstvo spravedlnosti ČR, kdy obě tyto instituce zneužívají svého postavení a snaží se prostřednictvím mezinárodního zatýkacího rozkazu vměšovat do pravomocí Švýcarské konfederace. Podle stěžovatele došlo v jeho trestní věci k porušení práva na přiměřenou délku řízení, a proto již neexistuje legitimita pro realizaci trestní sankce vůči němu. Vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu značně ovlivňuje stěžovatelovy rodinné poměry, neboť má značný vliv na jeho nezletilé syny. Mezinárodní zatýkací rozkaz je využíván i ve věcně nepřidružených civilních řízeních, konkrétně u Obvodního soudu pro Prahu 6, který na tomto základě zrušil nepravomocné předběžné opatření ve vztahu k nezletilým dětem stěžovatele. Mezinárodní zatýkací rozkaz odvádí pozornost od jednání jeho manželky, která se o nezletilé syny nedostatečně starala, odvedla je neznámo kam. I z těchto důvodů by bylo žádoucí, aby nezletilé děti zůstaly i nadále v péči svého otce, který se o ně s dostatečnou zodpovědností staral a vychovával je. Stěžovatel již 13 let vede řádný život, a proto trvání na výkonu trestu odnětí svobody již na místě není.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"), které by umožnily její následné věcné projednání.

5. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na vlastní judikaturu posuzující ústavní stížnosti proti institutu obdobnému, tj. Evropskému zatýkacímu rozkazu, kterou jsou ústavní stížnosti odmítány jako nepřípustné podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, tedy bez věcného přezkumu (ať již z hlediska důvodnosti či opodstatněnosti). V konkrétnostech lze poukázat především na usnesení sp. zn. I. ÚS 201/07, I. ÚS 226/07, III. ÚS 636/07, I. ÚS 1964/07, IV. ÚS 1960/07, I. ÚS 1043/08 (dostupná na http://nalus.usoud.cz). V citované rozhodovací praxi Ústavního soudu je argumentováno na podporu závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti mimo jiné tím, že "samotný napadený Evropský zatýkací rozkaz je individuálním právním aktem a má povahu jedné z podmínek, tvořících předpoklad pro konečný úsudek a realizaci výsostné jurisdikce kompetentních orgánů Irské republiky o vydání či nevydání stěžovatele do České republiky.".

6. Nadto, stěžovatel podal již dříve ústavní stížnost proti Evropskému zatýkacímu rozkazu, a ta byla rovněž odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 4323/12 (byť nikoli jako nepřípustná, ale jako zjevně neopodstatněná s ohledem na hodnocení dalších okolností namítaných stěžovatelem). V citovaném usnesení bylo obsahově podobně (jako v citované judikatuře vztahující se k přezkumu Evropského zatýkacího rozkazu) argumentováno: "Ústavní soud zastává názor, že se jeho ingerence do činnosti obecných soudů v daném případě nejeví jako nezbytná, neboť ochrany svých práv se stěžovatel jako fyzická osoba může domoci až v případě faktického zásahu do osobní svobody; ostatně případy, kdy by ve vykonávacím řízení nastávala v daném ohledu nějaká pochybení, jsou a zřejmě i budou naprosto výjimečné. Navíc se to nejeví ani jako žádoucí, neboť by se Ústavní soud stával přezkumným orgánem jednotlivých úkonů v trestním řízení, ve vztahu k nimž zákonodárce nepokládal za potřebné připustit opravné prostředky. Sama skutečnost, že soud vydal příkaz k dodání do výkonu trestu a Evropský zatýkací rozkaz, nemohla relevantně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, které již byly legitimně omezeny odsuzujícím rozsudkem. Napadený Evropský zatýkací rozkaz je individuálním právním aktem a má povahu jedné z podmínek, tvořících předpoklad pro konečný úsudek a realizaci výsostné jurisdikce kompetentních orgánů země, na jejímž území se stěžovatel nachází, o jeho vydání či nevydání do České republiky. Pokud jde o sdělení stěžovatele, že on sám je v současné době účastníkem azylového řízení ve Švýcarsku (tuto účast však v ústavní stížnosti nijak nedokládá), ani tato skutečnost nemá rozhodný vliv na možnosti soudu postupovat dle příslušných ustanovení trestního řádu o výkonu trestu. Je zcela na příslušných orgánech Švýcarska, pokud se stěžovatel na jeho území skutečně zdržuje, aby v souladu se svými právními předpisy Evropskému zatýkacímu rozkazu vyhověly či nikoli.". Tato argumentace dopadá svým obsahem i na nyní posuzovanou věc a bylo třeba z ní rovněž vyvodit stejnou právní kvalifikaci stran nepřípustnosti podání stěžovatele v právě projednávané věci.

7. Stran dalších námitek stěžovatelem vzneseným Ústavní soud dodává, že podstatná část z nich (námitka ignorování znaleckých posudků předsedkyní senátu Městského soudu v Brně ohledně slučitelnosti stěžovatelova zdraví a výkonu trestu odnětí svobody; námitka průtahů v řízení ústící ve stěžovatelův názor o ztrátě legitimity na potrestání stěžovatele) již byla předmětem řízení o jeho ústavní stížnosti vedeného pod sp. zn. I. ÚS 2756/12. Tato stížnost spolu s námitkami v ní obsaženými byla shledána zjevně neopodstatněnou [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. I. ÚS 2756/12 (bod IV a V)]. Obsáhlé odůvodnění tohoto rozhodnutí je stěžovateli známo a není je zde proto třeba znovu opakovat.

8. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že mezinárodní zatýkací rozkaz ovlivňuje jeho rodinné poměry, kdy např. namítá (str. 6 ústavní stížnosti dole), že díky rozhodnutí Městského soudu v Brně "bylo následně zrušeno i usnesení o svěření nezletilých do stěžovatelovy péče...". Ústavní soud však k tomu uvádí, že tato námitka je zavádějící. Stěžovatel neuvádí datum vydání usnesení o zrušení předběžného opatření o svěření nezletilých dětí do stěžovatelovy péče a k ústavní stížnosti přikládá jen prvotní předběžné opatření. Přitom již v podání ze dne 11. 2. 2013 v řízení pod sp. zn. II. ÚS 4323/12 stěžovatel namítal totéž (tehdy ve vztahu k evropskému zatýkacímu rozkazu): "Stěžovatel dále sděluje, že na něj vydaný evropský zatýkací rozkaz je využíván i ve věcně nepřidružených civilních řízeních (konkrétně u obvodního soudu Praha 6), který na tomto základě (na základě starém 13 let) zrušil nepravomocné předběžné opatření ve vztahu k nezletilým dětem stěžovatele. Takto dochází i nadále ke zjevné sekundární perzekuci jeho osoby...". Pokud rozhodnutí obvodního soudu o zrušení předběžného opatření existovalo již dne 11. 2. 2013, nemůže jej stěžovatel logicky dávat do příčinné souvislosti s mezinárodním zatýkacím rozkazem, vydaným totiž až s časovým odstupem dne 19. 7. 2013. Zde Ústavní soud dodává, že jak zjistil telefonickým dotazem na Obvodním soudě pro Prahu 6 (č. l. 12 spisu Ústavního soudu), předběžné opatření o odevzdání nezletilých synů do péče stěžovatele bylo usnesením téhož soudu zrušeno dne 1. 11. 2012 sp. zn. 12 P 35/2012, přičemž v něm nebylo poukazováno v rovině skutkových zjištění jen na příkaz k zatčení, nýbrž i na spáchání trestného činu stěžovatelem (pro který byl odsouzen). Zde se tak uplatní úvaha v usnesení sp. zn. II. ÚS 4323/12, podle níž ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele již byly legitimně omezeny odsuzujícím rozsudkem. V této souvislosti stěžovatel cituje § 385 písm. b) tr. řádu v tom smyslu, že má bránit vydání zatýkacího rozkazu okolnost, že vyžádáním z cizího státu by byla vyžádanému způsobena újma zjevně nepřiměřená s ohledem na jeho rodinné poměry. Stěžovatel však v ústavní stížnosti neuvádí, že bydlí se svými syny (ve Švýcarsku), spíše je z ní možno vyvodit závěry opačné (když argumentuje, že manželka jeho syny odvedla neznámo kam, přičemž odkazuje na potvrzení policejního orgánu, podle něhož měla manželka dětí odvést už dne 24. 2. 2012).

9. V návaznosti na výše uvedené byla proto ústavní stížnost stěžovatele směřující proti vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu odmítnuta jako nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) a ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.