III. ÚS 3452/16
III.ÚS 3452/16 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ivana Zuckersteina, zastoupeného Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou, sídlem Korunní 2569/108a, Praha 10 - Vinohrady, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2016 č. j. 6 Cmo 366/2015-116 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2015 č. j. 56 Cm 151/2013-76, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků bl. 12 č. p. 2769, 2770, 2771, 2772 ulice SNP, sídlem SNP 2769, Most, zastoupeného Mgr. Věrou Valnou, advokátkou, sídlem tř. ČSA 1766, Most, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byla stěžovateli (jako žalovanému) uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) částky 29 461 Kč a 7 396 Kč s příslušenstvím, jakož i náklady řízení ve výši 37 055,84 Kč. Uvedené částky představovaly nedoplatek na zálohách na služby, které měl stěžovatel jako vlastník konkrétní bytové jednotky a člen vedlejšího účastníka povinnost v letech 2010 a 2011 hradit.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu jako věcně správný potvrdil a stěžovateli uložil uhradit náklady odvolacího řízení ve výši 9 438 Kč.

4. Stěžovatelova obrana v řízení před obecnými soudy spočívala v tom, že podle dohody s pověřeným vlastníkem (statutárním orgánem vedlejšího účastníka) - Stavebním bytovým družstvem Krušnohor (dále jen "SBD Krušnohor") uhradil zálohy na služby jednou částkou na daný byt a na další bytové jednotky, které vlastnil, a že tyto měl SBD Krušnohor rozúčtovat, přičemž celková částka byla uhrazena v dostatečné výši. Uvedené soudy však dospěly k závěru, že stěžovatel tak měl činit na účet vedlejšího účastníka a platbu k danému bytu identifikovat příslušným variabilním symbolem, jak k tomu byl vyzván, což se nestalo, a tak jeho povinnost nelze považovat za splněnou.

II. Argumentace stěžovatele

5. Podstatou ústavní stížnosti, jak stěžovatel uvedl, má být "flagrantní nedostatek dokazování", v důsledku čehož měl být skutkový stav zjištěn nedostatečně a měl vést k nesprávným skutkovým závěrům. Zejména mělo dojít k tzv. opomenutí důkazů a jejich svévolnému hodnocení, když obecné soudy nevyhověly většině jeho důkazních návrhů ohledně toho, zda je nárok vedlejšího účastníka opodstatněný, aniž by svůj postup důsledně odůvodnily. Nesprávný přitom má být zejména jejich závěr, že v žalovaném období, tj. v letech 2010 a 2011 nehradil povinné platby spojené s vlastnictvím bytu, včetně plateb záloh na služby spojené s užíváním bytu, na účet č. X pod variabilním symbolem 1620121846, neboť to nevyplývá z provedených důkazů. Zálohy na služby hradil řádně a včas dle předpisu měsíčních zálohových plateb předepsaných mu statutárním orgánem vedlejšího účastníka, SBD Krušnohor, což plyne z předpisu měsíčních zálohových plateb od 1. 1. 2009, 1. 6. 2010 a 1. 11. 2010, a to tak, že jednou měsíčně provedl souhrnnou platbu za 25 bytových jednotek ve svém vlastnictví, které byly pod správou jednotlivých společenství vlastníků jednotek, jejichž pověřeným vlastníkem bylo SBD Krušnohor. Vůči němu výslovně určil svou vůli, jakou konkrétní částkou z této celkové sumy přispívá na povinné platby na jednotlivé byty. Tato praxe vznikla na základě dohody s místopředsedou představenstva SBD Krušnohor Františkem Rybou.

6. Z důkazu vyúčtování zálohových plateb za roky 2010 a 2011, navrženého vedlejším účastníkem, přitom obecné soudy vyvodily nesprávný závěr, neboť je z něho patrno, že platební povinnost byla určena na některý z účtů uvedených v zápatí těchto vyúčtování, přičemž mezi nimi je účet, na který platby poukazoval. Nevyzvaly vedlejšího účastníka, aby doložil předpisy záloh, z nichž by bylo patrné, na jaký účet bylo určeno povinné platby poukazovat, tyto skutečnosti ani důkazy, ač byly zásadní, obecné soudy nezjišťovaly. Jestliže by tyto důkazy byly provedeny, bylo by patrné, že platby poukazoval na účet určený pověřeným vlastníkem a že žádný dluh nemá.

7. Stěžovatel s poukazem na údajnou dohodu o rozúčtování měsíční platby odmítl tvrzení vedlejšího účastníka, že platby hrazené na účet třetí osoby nelze považovat vůči němu za uhrazené. V této souvislosti argumentoval, že nešlo o třetí osobu, ale o statutární orgán vedlejšího účastníka, přičemž vyjádřil názor, že pokud tento statutární zástupce určil, na který účet, resp. na které účty lze libovolně platby poukazovat, nemůže vedlejší účastník zpětně požadovat, aby platby byly poukazovány na jiný účet vedlejšího účastníka, ani tvrdit, že platby měly být poukazovány na jiný jeho účet. Navíc se obecné soudy ani nezabývaly tím, komu účet, na který stěžovatel poukazoval uvedené platby záloh, patří, u účtu č. X se tím ale zabývaly, ač šlo o jeden z více účtů určeným k těmto platbám tímto statutárním orgánem, mj. v předpisech pravidelných měsíčních plateb.

8. Uvedl-li vedlejší účastník, že měl povinné platby spojené s bytem poukazovat pod konkrétním variabilním symbolem, za účelem jejich identifikace uváděl své rodné číslo, protože v souladu s dohodou s Františkem Rybou prováděl platbu pro více bytů najednou, přičemž určení, na který byt je poukazována jaká částka, provedl předem v tzv. rozúčtování plateb na každý rok, které SBD Krušnohor zasílal. Za důvod pro neuznání platby k účelu, k němuž byla určena, nemůže být dle stěžovatele neuvedení či chybné uvedení variabilního symbolu, lze-li platbu identifikovat jiným způsobem.

9. Tvrdil-li vedlejší účastník, že měl povinné platby platit na výše uvedený účet pod určitým variabilním symbolem, toto tvrzení neprokázal, naopak v předpisech měsíčních záloh tento účet nebyl vůbec uveden, o jeho existenci byl informován až v dopise ze dne 20. 12. 2010, který mu byl doručen v lednu 2011. V předpisech záloh i na vyúčtování za rok 2010 byl ale - jako jeden z účtů - uveden ten, na který platby posílal, a to od 18. 6. 2003, což dokládal mj. předpisem pravidelných měsíčních plateb s platností od 1. 1. 2009 a řádným vyúčtováním zálohových plateb od ledna do prosince 2009. Došlo-li ke změně platebního místa (čísla účtu), mělo být o tom učiněno rozhodnutí příslušného orgánu vedlejšího účastníka, pouhé oznámení pověřeného vlastníka není dostačující.

10. Stěžovatel dále namítl, že krajský soud vedlejšího účastníka podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vyzval, aby uvedl, kdy a kým bylo o zálohách rozhodnuto, a navrhl k tomu důkazy, což vedlejší účastník nesplnil, a soudy z toho nevyvodily žádné důsledky. V řízení stěžovatel, jak dále uvedl, namítal, že předložená vyúčtování nejsou správná a úplná, přičemž skutečnost, že výsledky hospodaření nenapadl na shromáždění, neznamená rezignaci na právo nahlížet do dokladů vedlejšího účastníka. Proti vyúčtování vznášel námitky a žádal zpřístupnění příslušných podkladů, nebylo mu však vyhověno, shromáždění dle stěžovatelova názoru ani o rozúčtování cen služeb mezi své členy nehlasovalo, a jeho návrh, aby vedlejší účastník předložil řádné vyúčtování, obecné soudy odmítly s tím, že je nadbytečný. Dle stěžovatele jde však o klíčový důkaz o tom, zda něco vedlejšímu účastníkovi dluží.

11. Z vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 7. 10. 2014 a 26. 7. 2016 má plynout, že stěžovatel povinné platby spojené s jeho byty na účet určený pověřeným vlastníkem skutečně zasílal a ten s finančními prostředky nakládal jako s platbami hrazenými ve prospěch jednotlivých společenství vlastníků jednotek, takže není pravda, že by nic na zálohy na služby na předmětný byt nehradil, resp. žalobce neprokázal, že provedené úhrady byly použity výhradně na jiné byty. K těmto skutečnostem obecné soudy nepřihlédly. Krajskému soudu stěžovatel vytkl, že přijal usnesení k ukončení dokazování, když předtím provedl veškeré důkazy navržené vedlejším účastníkem, a neprovedl téměř žádné, které navrhl on, aniž by to dostatečně zdůvodnil, čímž porušil zásadu rovnosti stran. Po tomto usnesení dal poučení podle § 119a o. s. ř., před vydáním rozhodnutí pak uvedl, že bere jeho návrhy na doplnění dokazování na vědomí, ale že je provádět nebude, což nijak neodůvodnil.

12. Krajskému soudu stěžovatel vytkl i to, že vyšel z předpisu zálohových plateb za roky 2010 a 2011, důkaz tímto předpisem v řízení nebyl proveden, upozornil, že vyúčtování nebylo schváleno příslušným orgánem, že navrhl, aby SBD Krušnohor vstoupilo do řízení jako další žalovaný, ale krajský soud uvedl, že k tomuto návrhu nelze přihlédnout, ač by zde byla žaloba "patřičná", dále témuž soudu vytkl i to, že neprovedl důkazy listinami týkajícími se jiného společenství vlastníků, upozornil, že vyúčtování reklamoval, ač tento soud uvedl opak.

III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

13. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení.

14. Vrchní soud uvedl, že se jeho rozhodnutí neodchyluje od rozhodovací praxe obecných soudů, že se s pečlivostí zabýval vedle otázek přezkoumávaných z úřední povinnosti i argumenty účastníků řízení a že se snažil stručně a srozumitelně vyložit, z jakého důvodu rozhodl o podaném odvolání. Přitom pečlivě posuzoval důkazní návrhy, neshledal však důvod k jejich provedení, protože se týkaly jiných právních vztahů, než ze kterých stěžovatel vyvozoval existenci svého nároku, zabýval se i veškerou stěžovatelovou argumentací, zvláště pak tvrzenou dohodou stěžovatele s paní Petrovickou a panem Rybou, shledal ji však zjevně účelovou. Stěžovatel neplnil přes pokyny vedlejšího účastníka své platební povinnosti na stanovený účet v letech 2010 a 2011, a to vzdor výzvě ze dne 20. 12. 2010 k doložení splnění těchto povinností, teprve po 9 měsících v podání adresovanému SBD Krušnohor sděloval panu Rybovi, že měl učinit tvrzenou dohodu se zaměstnankyní paní Petrovickou. Dal-li stěžovatel u svých 25 bytů pokyn, aby jeho souhrnná platba 80 000 Kč byla rozúčtována, nemůže to znamenat, že plnil řádně své povinnosti i k předmětnému bytu, což má být zřejmé i z toho, že jeho úmyslem bylo hradit jen "služby a pevné položky dle vyúčtování za předešlý rok", tedy bez ohledu na to, že na aktuální rok se platební povinnosti změnily. I kdyby existovala dohoda mezi ním a vedlejším účastníkem o možnosti nakládat se souhrnně zaslanými prostředky, stěžovatel se vystavil nebezpečí, že nebudou uspokojeny povinnosti vůči všem bytům, resp. s ohledem na výši platby 3 200 Kč na jeden byt vzniká pochybnost, zda reálně mohlo dojít k uspokojení všech předepsaných plateb. Za této situace vedlejší účastník nepochybil, když vycházel z plateb poukázaných na účet známý stěžovateli. Neplnění platební povinnosti na přesně specifikovaný účet nelze kompenzovat tvrzením o složení výše uvedené částky. Odpovědnost musí nést stěžovatel, neboť vedlejší účastník danou platbu neměl "pod kontrolou", tj. nevěděl, jak a kdo z ní použil prostředky. Proto se neztotožnil se stěžovatelem, který krajskému soudu vytkl, že neprovedl dokazování ohledně toho, komu patří účet č. Y, a zda bylo povinností SBD Krušnohor tvrzené prostředky poukázat na účet č. X s variabilním symbolem 1620121846, oznámený vedlejším účastníkem a určený k platbám vyúčtovaných zálohových plateb týkajících se předmětného bytu. Vrchní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že povinností stěžovatele bylo platit stanovenou zálohovou platbu, přičemž vedlejší účastník byl oprávněn určit platební místo (číslo účtu a variabilní symbol), a na něj byl stěžovatel jako vlastník bytové jednotky povinen plnit s účinky plnění závazku. Stěžovatel v průběhu žalovaného období danou povinnost neplnil, a nemohla tak obstát jeho argumentace, že za uvedené období evidoval ve svůj prospěch přeplatek. Z těchto důvodů vrchní soud odmítl, že by jeho rozhodnutí bylo výsledkem nesprávného a svévolného postupu, nerespektujícího procesní pravidla v rámci důkazního řízení, a vyjádřil názor, že nejsou dány podmínky pro vyhovění ústavní stížnosti.

15. Krajský soud uvedl, že rozhodl dle zjištěného skutkového stavu, který právně zhodnotil, v rámci řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a přijal právní závěry, které v rozhodnutí zdůvodnil. Na ně pak odkázal a označil ústavní stížnost za neopodstatněnou.

16. Vedlejší účastník uvedl, že ve věci jde o úhradu zálohových plateb spojených s užíváním bytové jednotky za rok 2010 a 2011, že stěžovatel byl opakovaně upozorňován na nutnost hradit úhrady stanoveným způsobem, což nerespektoval, že provedl vyúčtování záloh na úhradu za služby, přičemž nedoplatek byl splatný do 7 kalendářních měsíců po uplynutí zúčtovacího období, kterým je kalendářní rok, podle provedeného vyúčtování za rok leden až prosinec 2010, resp. 2011 činily náklady 29 461 Kč, resp. 7 397 Kč, nedoplatek byl ve stejné výši, stěžovatel ve stanovené lhůtě toto vyúčtování nereklamoval. V řízení před obecnými soudy bylo provedeno rozsáhlé dokazování, v němž prokázal oprávněnost svého nároku, stěžovatel, ač byl k tomu vyzván, žádné důkazy k prokázání svých tvrzení nenavrhl, když jím navržené důkazy neměly relevantní souvislost s předmětem řízení, přičemž svá tvrzení a důkazní návrhy rozšiřoval, a to i v řízení před odvolacím soudem. Závěrem vyjádřil názor, že obecné soudy postupovaly správně a neodepřely mu žádné z jeho ústavně zaručených práv, a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

17. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Jde-li o vyjádření vedlejšího účastníka, stěžovatel uvedl, že účet vedlejšího účastníka mu byl sdělen dopisem, který převzal v lednu, přičemž podle stanov, pokud došlo ke změně platebního místa, měl být s rozhodnutím příslušného orgánu seznámen, a není ani pravda, že by vyúčtování za roky 2010 a 2011 nebylo reklamováno. K vyjádření krajského soudu stěžovatel odkázal na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti, a k vyjádření vrchního soudu uvedl, že v řízení před krajským soudem navrhl relevantní důkazy k uzavření platné dohody mezi ním a vedlejším účastníkem o možnosti nakládat se souhrnně zaslanými prostředky, k tomu odmítl provést důkazy i vrchní soud, přičemž spekuloval, že i kdyby taková dohoda existovala, vystavoval se nebezpečí, že nemusí být z této platby uspokojeny všechny platební povinnosti. Dle stěžovatele je tato úvaha nesprávná, naopak měly vzniknout výrazné přeplatky. V další části stěžovatel v podstatě zopakoval své námitky obsažené v ústavní stížnosti, a poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které měly soudy zkoumat správnost a řádnost vyúčtování jako podmínky pro přiznání nároku.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

19. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

20. Ústavní soud předně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

21. Jak je přitom patrno z výše uvedeného, ústavní stížnost směřuje proti soudním rozhodnutím vydaným ve věci, již lze označit za "bagatelní" [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

22. Stěžovatel v ústavní stížnosti v tomto směru výslovně žádnou argumentaci neuvedl, a ani Ústavnímu soudu není zřejmé, v čem by taková újma měla spočívat. Jde-li o kvantitativní hledisko (viz k tomu výše cit. nález), stěžovatel je majitelem, jak sám uvádí, 25 bytových jednotek, a tudíž zásadní dopady napadených rozhodnutí jeho majetkové pozice (z hlediska čl. 11 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel mj. dovolával) vyvodit nelze. Z hlediska kvalitativního Ústavní soud vyšel z toho, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas se skutkovými závěry obecných soudů, odůvodněný tím, že skutkový stav nebyl zjištěn řádně, resp. úplně, neboť nebyly provedeny stěžovatelem navržené důkazy, a důkazy provedené byly vadně zhodnoceny. V této souvislosti však nutno připomenout, že opodstatněnost ústavní stížnosti za těchto okolností přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. usnesení ze dne 18. 8. 2005 sp. zn. III. ÚS 200/05).

23. O takový případ (tj. kdy dochází k porušení stěžejních principů řádného procesu) v souzené věci nejde. Soudního řízení se stěžovatel účastnil, mohl v něm realizovat svá procesní práva, tj. skutkově a právně argumentovat, a ke svým tvrzením navrhovat důkazy, přičemž z napadených soudních rozhodnutí je patrno, jak obecné soudy provedené důkazy zhodnotily a jak (v této souvislosti) reagovaly na stěžovatelovu argumentaci, kterou znovu opakuje v ústavní stížnosti (tedy zejména, že byla mezi ním a SBD Krušnohor uzavřena dohoda o rozúčtování souhrnných plateb, že nebylo zjištěno, komu patří účet, na který stěžovatel tyto své platby zasílal, nebo nebylo provedeno řádné vyúčtování), přičemž obsáhle a srozumitelně vysvětlily, proč ji neshledaly důvodnou. Z těchto závěrů lze rovněž vyvodit, z jakého důvodu neprovedly stěžovatelem navržené důkazy. Případný zásah Ústavního soudu by tak byl podmíněn přezkumem (primárně skutkových) závěrů obecných soudů z věcného hlediska, k čemuž se Ústavní soud za daných okolností necítí oprávněn.

24. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal vady ústavněprávní intenzity, jež by v této (bagatelní) věci odůvodňovaly jeho zásah, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.