III. ÚS 3450/12
III.ÚS 3450/12 ze dne 21. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Cembrit, a. s., se sídlem v Berouně, Lidická 302, zastoupené JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem, AK se sídlem v Berouně, Seydlovo nám. 30, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2012 č. j. 9 To 367/2012-119, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným dne 10. 9. 2012 se Cembrit, a. s. se sídlem v Berouně (dále jen "poškozená" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí, vydané v trestní věci Okresního soudu v Berouně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 8 T 97/2011.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 20. 6. 2011 nalézací soud trestním příkazem mimo jiné rozhodl, že odsouzený M. H. je povinen zaplatit poškozené částku 19 600,- Kč.

Usnesením ze dne 2. 11. 2011 nalézací soud podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 3 tr. řádu rozhodl, že odsouzený není povinen nahradit poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění jejího nároku na náhradu škody v trestním řízení vyčíslené částkou 5.280,- Kč. V odůvodnění konstatoval, že poškozenou vyzval k předložení dokladů o zaplacení za služby jejího zmocněnce JUDr. Peloucha, aby tak prokázala náklady, které jí skutečně vznikly v souvislosti s uplatněním jejího nároku, a současně ji upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 74/1980. Poškozená ve svém vyjádření ze dne 17. 10. 2011 uvedla, že svému zmocněnci ničeho neplatila.

Dne 10. 8. 2012 Krajský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost poškozené proti usnesení nalézacího soudu ze dne 2. 11. 2011 zamítl. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že nalézací soud rozhodl správně, neboť poškozená nedoložila, že by uhradila zmocněnci odměnu za jeho právní služby, naopak ve svém vyjádření uvedla, že zmocněnci nic neplatila. Aby soud mohl podle § 155 odst. 4 tr. ř. rozhodnout o povinnosti odsouzeného uhradit poškozené předmětné náklady a o jejich výši, musí být prokázáno, že tyto náklady poškozené vznikly, tedy že zmocněnci zaplatila účtovanou částku, a v této souvislosti vůbec není rozhodující, že zmocněnec vyúčtuje úhradu za své služby dle advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud se nerespektováním § 1 odst. 2 advokátního tarifu dopustil svévole, čímž porušil základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a "základní právo nabýt majetek" dle čl. 11 Listiny
IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatelky bylo tvrzení, že obecné soudy její návrh na uložení povinnosti odsouzenému nahradit náklady potřebné k uplatnění jejího nároku na náhradu škody nesprávně právně posoudily, čímž porušily základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a základní právo na ochranu a pokojné užívání majetku dle čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

K ústavním stížnostem proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech trestního či civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nich.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu.

Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti, obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.

Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit za rozporné se základním právem na spravedlivý proces resp. základním právem na ochranu vlastnictví či pokojného užívání majetku.

Jak bylo dostatečně vyjádřeno již v napadených rozhodnutích, v případě stěžovatelky její nároky jako poškozené v trestním řízení uplatňoval jí zvolený advokát jako zmocněnec. V takových případech poškozený nemůže nárokovat více, než co skutečně zmocněnci zaplatil, maximálně však tolik, kolik přísluší zmocněnci podle advokátního tarifu (srov. např. Gřivna, Gřivnová: Určení výše odměny advokáta jako zmocněnce poškozeného v trestním řízení, Bulletin advokacie 11-12/2005, str. 46 a násl.). Jelikož stěžovatelka jako poškozená náklady, které jí vznikly v souvislosti s uplatněním náhrady škody v trestním řízení, řádně nevyúčtovala a nedoložila, důsledky z toho plynoucí musí přičítat výlučně sama sobě a nikoliv obecným soudům.

Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou předmětné částky, vyčíslené ve výši 5.280,- Kč. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11 a v něm citovaná usnesení ze dne 26. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 185/98 a ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 53/11, dostupná, stejně jako další zde uvedená rozhodnutí, na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). Takový extrémní exces Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.