III. ÚS 3437/12
III.ÚS 3437/12 ze dne 11. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. M., právně zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou AK se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2012 sp. zn. 17 Co 187/2012, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. září 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2012 sp. zn. 17 Co 187/2012, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. června 2012 sp. zn. 17 Co 187/2012 ve výroku pod bodem I potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. Aleše Chovance, Exekutorský úřad Opava, ve výroku o zastavení exekuce; městský soud dále uvedeným usnesením potvrdil usnesení soudního exekutora ve výroku o nákladech soudního exekutora ve znění, že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Aleši Chovancovi na nákladech exekuce částku 2 000,- Kč (výrok pod bodem II) a dále městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem III).

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud potvrdil výrok soudního exekutora o nákladech exekutora, přičemž učinil pouze tu připomínku, že soudní exekutor čekal zbytečně 4 roky na zastavení exekuce, přestože povinný zanikl již v roce 2007. Stěžovatel namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou, zda vůbec a v jaké výši exekutor případné náklady vynaložil a zda je v případě zániku povinného, tedy zastavení exekuce bez viny stěžovatele jako oprávněného, ústavně souladné přiznat exekutorovi náklady zmařené exekuce.

Stěžovatel dále poukazuje na to, že odvolací soud se vůbec nezabýval ani publikovanou judikaturou Ústavního soudu, která objasnila, že v případě nevymožení pohledávky z důvodu zániku či úmrtí povinného je exekutor povinen nést určité náklady i s ohledem na to, že je povinen nést své podnikatelské riziko spojené s jeho exekuční činností, k němuž má pověření státního orgánu. Nerespektování názoru Ústavního soudu vysloveného v jeho nálezech má vždy za následek i porušení práva na fair proces (viz nález sp. zn. II. ÚS 476/09).

Stěžovatel má za to, že stěžejním pochybením soudu v projednávané věci je nereflektování judikatury Ústavního soudu při aplikaci otázky nákladů soudního exekutora v řízení exekučním, v němž nebylo nic vymoženo, a exekuce musela být zastavena pro zánik povinného subjektu. Závěr soudu, který potvrdil povinnost stěžovatele uhradit exekutorovi na nákladech exekuce částku 2.000,- Kč, je tudíž podle stěžovatele protiústavní.
III.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanském soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů. Interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy je úlohou obecných soudů. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v článku 6 odst. 1 Úmluvy.

V nálezu ze dne 25. srpna 2011 sp. zn. IV. ÚS 3202/08 Ústavní soud vyslovil, že z pohledu ústavně konformní interpretace intertemporality, založené novelou exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb., jakož i ústavně konformní interpretace ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném do 31. prosince 2007, dále jen "e. ř.", je třeba výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí, vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb., posoudit dle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007 (nález sp. zn. IV. ÚS 314/09, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 53, nález č. 110, str. 375 a násl., nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 969/09, sp. zn. I. ÚS 1851/09, sp. zn. II. ÚS 705/09, III. ÚS 704/09 a další, všechny dostupné na http://usoud.cz).

Podle ust. § 89 exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007 dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce.

V nálezu ze dne 15. dubna 2010 sp. zn. III. ÚS 417/09 (při aplikaci právní úpravy § 89 exekučního řádu ve znění do 31. prosince 2007) Ústavní soud vyslovil, že byla-li exekuce zastavena proto, že povinný po nařízení exekuce právně zanikl, lze povinnost nahradit náklady exekučního řízení uložit oprávněnému pouze tehdy, je-li dáno procesní zavinění oprávněného (nerespektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti při podávání návrhu na nařízení exekuce, resp. v průběhu exekučního řízení). Jestliže oprávněný nenese žádné procesní zavinění za zastavení exekučního řízení, nelze mu uložit povinnost nahradit náklady exekučního řízení.

Ústavní soud v uvedeném nálezu dále konstatoval, že není protiústavní, jestliže za situace, kdy povinný po nařízení exekuce právně zanikne a oprávněný nenese žádné procesní zavinění za zastavení exekučního řízení, nelze uspokojit nároky exekutora na náhradu nákladů řízení. Riziko spočívající v tom, že povinný po nařízení exekuce právně zanikne a že jeho majetek nebude dostačovat k uhrazení nákladů exekuce, nese exekutor, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí.

Ústavní soud v uvedeném nálezu dovodil, že je porušením článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud pominul závěry stanoviska Ústavního soudu ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 a při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, nezohlednil, zda lze na straně oprávněného spatřovat zavinění na zastavení exekuce (nerespektováním požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti). To platí i v případě nemajetnosti povinného, jež v průběhu exekučního řízení ztratil způsobilost mít práva a povinnosti.

V případě zastavení exekuce pro zánik povinného je tedy možno zavázat oprávněného k náhradě nákladů exekutorovi jen tehdy, pokud je zřejmé, že oprávněný v době podávání návrhu na exekuci nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat (§ 52 odst. 1 e. ř., a § 271 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.").

V souzené věci Městský soud v Praze vyšel ze zjištění, že již v době zahájení řízení, kdy oprávněný podal dne 12. října 2004 návrh na nařízení exekuce soudu, byl povinný v likvidaci, do níž vstoupil dnem 14. listopadu 2002. Po té od 31. května 2005 byl povinný v konkurzu. S ohledem na uvedené městský soud uzavřel, že zastavení řízení oprávněný zavinil, neboť před podáním návrhu na exekuci nezachoval potřebnou míru pečlivosti, neboť již tehdy bylo zřejmé, že jeho pohledávka bude stěží vymožitelná. V souladu s ust. § 271 o. s. ř. a § 89 e. ř., proto oprávněnému uložil povinnost nahradit exekutorovi náklady exekuce.

Městský soud v Praze dále poukázal na to, že ačkoliv soudní exekutor doložil smlouvou o provedení exekuce uzavřenou mezi ním a oprávněným dne 9. prosince 2004, kde strany v článku IV. odst. 7 sjednaly, že v případě zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a), b), d), e), f), g) a h) o. s. ř. zaplatí oprávněný exekutorovi veškeré náklady a odměnu ve výši 5.000,- Kč, exekutor požadoval zaplacení toliko částky 2.000,- Kč, tedy částky, kterou oprávněný dne 16. prosince 2004 složil jako zálohu. Oprávněného by jinak (pokud by neexistovala předmětná smlouva) ve smyslu § 11 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb. stíhala povinnost zaplatit exekutorovi odměnu ve výši 3.000,- Kč. Za situace, že exekutor požadoval pouze 2.000,- Kč, vycházel odvolací soud v tomto směru z tohoto exekutorova požadavku.

Ústavní soud uzavírá, že postup městského soudu v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci městského soudu, tak jak je rozvedena v rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud ověřil, že městský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.