III. ÚS 3432/15
III.ÚS 3432/15 ze dne 8. 8. 2017

K povinnosti odvolacího soudu zopakovat provedené důkazy ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř.; zásada ústnosti a bezprostřednosti v soudním řízení

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky A.P.Capital s. r. o., sídlem Třanovského 320/9, Praha 17 - Řepy, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2015 č. j. 33 Cdo 2889/2015-419 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2015 č. j. 69 Co 486/2014-310 ve znění opravného usnesení ze dne 3. února 2015 č. j. 69 Co 486/2014-316, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Petra Baudyše, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem, sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2015 č. j. 69 Co 486/2014-310 ve znění opravného usnesení ze dne 3. února 2015 č. j. 69 Co 486/2014-316 bylo v části výroku II, kterou byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. července 2014 č. j. 33 C 270/2010-279 ohledně částky 148 813,90 Kč s příslušenstvím, porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2015 č. j. 33 Cdo 2889/2015-419 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2015 č. j. 69 Co 486/2014-310 ve znění opravného usnesení ze dne 3. února 2015 č. j. 69 Co 486/2014-316 se v části výroku II, kterou byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. července 2014 č. j. 33 C 270/2010-279 ohledně částky 148 813,90 Kč s příslušenstvím, ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítají.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že obecné soudy jimi porušily její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na zrušení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty druhé občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.").

3. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 33 C 270/2010 vedeného Obvodním soudem pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") se podává, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 31. 7. 2014 č. j. 33 C 270/2010-279 bylo k žalobě vedlejšího účastníka uloženo stěžovatelce jako žalované zaplatit částku 256 255,39 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 237 320,60 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II), stěžovatelce bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 139 872 Kč (výrok III), Znaleckému ústavu ČVUT v Praze - Kloknerův ústav byla přiznána odměna ve výši 56 212 Kč (výrok IV) a vedlejšímu účastníkovi, resp. stěžovatelce, bylo uloženo zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 27 038 Kč, resp. 29 174 Kč (výroky V a VI). Obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejšímu účastníkovi vzniklo právo na přiměřenou slevu z ceny nemovitosti (§ 622 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), kterou koupil od stěžovatelky, a to ve výši nákladů na odstranění zjištěných vad, konkrétně mělo jít o vady fasády projevující se prasklinami a vlhnutím stěn, jakož i vady podlahy. Výši slevy přitom nestanovil na základě nákladů nutných k odstranění celého fasádního systému a jeho kompletní předělání s tím, že postačí méně nákladné řešení, kdy na stávající fasádní systém bude umístěn systém nový. I z tohoto důvodu pak zčásti žalobě vyhověl a zčásti ji zamítl.

4. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ve znění opravného usnesení byl k odvolání obou účastníků rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrzen. Pokud jde o příslušenství, byl částečně změněn tak, že se žaloba v tomto bodě (úroky z prodlení za dobu od 16. 9. 2011 do 21. 9. 2011) zamítá (výrok I). Ve výroku II byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 148 813,90 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 71 623,71 Kč s příslušenstvím byl rozsudek obvodního soudu potvrzen a co do částky 16 865 Kč s příslušenstvím byl zrušen a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí, stejně tak tomu bylo v případě výroků o náhradě nákladů řízení III, V a VI (výrok II), a konečně ve výroku IV o znalečném byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok III). Městský soud na rozdíl od obvodního soudu vyšel z toho, že je nezbytné odstranit stávající fasádní systém a nahradit jej novým, a proto přiznal vedlejšímu účastníkovi právo na zaplacení částky 148 813,90 Kč s příslušenstvím.

5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, když dospěl k závěru, že není podle § 237 o. s ř. přípustné.

II. Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla městskému soudu porušení zásady přímosti a ústnosti soudního jednání, ke kterému mělo dojít tak, že na rozdíl od obvodního soudu městský soud neprováděl žádné důkazy, nicméně se zásadně odchýlil od skutkových zjištění obvodního soudu, když dospěl k závěru, že nebude postačovat nanesení nové svrchní vrstvy fasády, ale že je třeba odstranit celý původní fasádní systém a zhotovit nový, a na základě toho ještě zvýšil slevu z ceny díla, kterou vedlejšímu účastníkovi přiznal obvodní soud. Tím podle stěžovatelky suploval roli soudního znalce, a to za situace, kdy znalecký ústav, resp. zpracovatel znaleckého posudku Ing. Ivo Šimůnek, CSc., změnil své dřívější názory a potvrdil, že není třeba celý fasádní systém odstraňovat. Navíc byla tato změna na straně městského soudu překvapivá, neboť z průběhu odvolacího řízení tato možnost vůbec nevyplynula. Dle stěžovatelky jde o ústavně nepřípustnou libovůli, jak plyne z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, dle které, hodlá-li se odvolací soud odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, musí sám provést dokazování v takovém rozsahu, aby si opatřil pro své rozhodnutí rovnocenný podklad. Přitom otázka určení konkrétní výše slevy, správného způsobu odstranění vad, atp. jsou vždy otázkami skutkovými, o kterých se činí skutková zjištění. Procesní zásady, týkající se dokazování a nalézání skutkového stavu, nelze obejít tím, že se určité typické skutkové zjištění formálně označí za právní posouzení. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 3725/10 (N 139/62 SbNU 175), ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12 (N 191/71 SbNU 279) a ze dne 14. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 273/06 (N 144/46 SbNU 409).

7. Dále stěžovatelka uvedla, že všechny tyto skutečnosti namítala v dovolání, Nejvyšší soud se těmito námitkami v podstatě odmítl zabývat s odkazem na § 242 odst. 3 o. s. ř. Žádným způsobem tak nezhojil závažné vady předchozího řízení. Přitom také dovolací soud byl názoru, že závěr odvolacího soudu (pozn.: zřejmě ten, "že vady projevující se zvýšenou vlhkostí a trhlinami fasády lze odstranit výhradně demontáží stávajícího fasádního systém a jeho nahrazením novým, správným provedením") je skutkovým zjištěním, ovšem takovéto zjištění obvodní soud neučinil, a to z toho důvodu, že důkladně prováděl a hodnotil jednotlivé důkazy s tím výsledkem, že dílčí opravy byly rovnocenné s úplným odstraněním systému. Dovolací soud se dle stěžovatelky dopustil stejné chyby, protože bez dokazování jako správná potvrdil zjištění odvolacího soudu, a navíc je ještě rozvedl, když konstatoval, že "zvláště vadně provedený systém fasádní izolace a četné projevy vlhkosti zjevně komplikují a omezují užívání domu", i když nebylo zjištěno, že by v minulosti se projevující znaky vlhkosti nějak souvisely s trhlinami na fasádě nebo že by tyto trhliny omezovaly vedlejšího účastníka v užívání.

8. Návrh na zrušení výše označených ustanovení občanského soudního řádu stěžovatelka odůvodnila tím, že dovolací soud její námitky týkající se shora uvedených procesních vad odmítl posuzovat, i když musel vědět, že v jejich důsledku byla porušena její základní práva a svobody. Potřebnou ochranu jí neposkytl z toho důvodu, že mu v tom brání současná právní úprava. Jiná právní situace byla do 31. 12. 2012, kdy ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovilo, že dovolání lze podat i v případě, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka má za to, že velmi často nastávají situace, kdy v rámci dovolání jsou oprávněně namítány důvody, proč napadená rozhodnutí porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, dovolací soud však na základě svého uvážení neposoudí dovolání jako přípustné a odmítne je, aniž by namítané porušení napravil. Tím se dovolací řízení mnohdy zužuje jen na ryze formální přezkoumání napadených rozhodnutí a dovolací soud přesouvá nápravu porušení zaručených práv a svobod na Ústavní soud, čímž dochází k zatěžování Ústavního soudu případy, které by mohly být vyřešeny v rámci dovolání, a zatěžuje také účastníky řízení, kteří jsou nuceni vyčerpat všechny opravné prostředky, aby byla jejich ústavní stížnost přípustná, čímž dochází k nárůstu nákladů sporu a doby řízení. Tato situace je v rozporu s čl. 4 Ústavy; to je třeba vykládat tak, že ochranu základních práv a svobod by měly soudy zásadně poskytovat v každém stadiu řízení, je-li jejich porušení před nimi namítáno, jak se obdobně vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355).

III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

9. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.

10. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelka rekapituluje své námitky použité v dovolání, brojíc nadále proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, a prosazujíc názor, že vadu fasádního zateplovacího systému je možné odstranit jiným, levnějším způsobem než celkovou demontáží, s tím, že přiznaná sleva ve výši 7,15 % (správně 9,13 %) z kupní ceny domu je nepřiměřeně vysoká. Odvolacímu soudu současně vytýká, že dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž by přitom zopakoval relevantní důkazy, ovšem ze spisu se podává, že vycházel z předmětného znaleckého posudku (viz sub 3), z něhož vzal za prokázané, že vady projevující se zvýšenou vlhkostí a trhlinami fasády lze odstranit výhradně demontáží stávajícího fasádního systému a jeho nahrazení novým. Stěžovatelka odmítá respektovat, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, i kdyby šlo o námitky právní, a že nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění není způsobilým dovolacím důvodem, stejně tak že k případným vadám řízení dovolací soud přihlédne za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013). Závěrem Nejvyšší soud vyslovil názor, že zpochybněná právní otázka (určení výše přiměřené slevy) byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s jeho ustálenou judikaturou, a s ohledem na výše uvedené odmítl, že by stěžovatelčino právo na spravedlivý proces bylo z jeho strany porušeno. 11. Městský soud odmítl stěžovatelčino tvrzení o porušení jejích ústavně zaručených základních práv s tím, že tzv. podústavní právo interpretoval a na zjištěný skutkový stav použil ústavně konformně a že svůj právní názor (o důvodnosti nároku na přiměřenou slevu odpovědnosti za vady a její výši) náležitě odůvodnil. Poukázal na to, že stěžovatelka "sugeruje" sobě, a potažmo Ústavnímu soudu, že Nejvyšší soud z dovolacích námitek a obsahu spisu musel vědět, že došlo k závažným procesním vadám v řízení před odvolacím soudem, a přesto jí neposkytl potřebnou ochranu, protože mu to neumožňuje ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé ve spojení s § 241a odst. 1 o. s. ř., ovšem tyto důvody jsou účelově překroucené a zavádějící, a z ústavněprávního hlediska jsou proto pro posouzení irelevantní a nedůvodné. V této souvislosti městský soud uvedl, že neučinil žádná nová skutková zjištění, která by nebyla obsahem spisu a nevyplynula z dokazování provedeného již soudem prvního stupně. Obsahem spisu (i dokazování) byl předmětný znalecký posudek ze dne 24. 9. 2012, včetně dodatků č. 1 a 2, ze znaleckého posudku vyplývají dvě varianty odstranění vad domu, přičemž on (městský soud) toliko v rámci právního posouzení věci ohledně uplatněného nároku na slevu z kupní ceny ve vztahu ke kritériu její přiměřenosti vycházel z toho, že tato odpovídá nákladům na bezvadné provedení fasádního zateplovacího systému, nikoliv na její pouhé "přetáhnutí" další fasádní vrstvou. Na základě již učiněných skutkových zjištění v řízení před soudem prvního stupně pouze jinak posoudil otázku přiměřenosti slevy z kupní ceny. Stěžovatelka tak ve skutečnosti polemizuje nikoliv s procesními či skutkovými vadami, ale s právními závěry odvolacího soudu. K návrhu na zrušení citovaných ustanovení pak městský soud uvedl, že z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání, a tudíž by z ústavněprávního hlediska obstála i právní úprava, která by takový prostředek nepřipouštěla vůbec, a tedy by obstála i jakkoliv restriktivní úprava dovolacího řízení. Z těchto důvodů městský soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.

12. Vedlejší účastník uvedl, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu výše přiměřené slevy závisí na ceně nutných oprav a vedle toho i na povaze a rozsahu vad vzhledem ke kupní ceně, snížení funkčních vlastností věci a její estetické hodnoty nebo její další upotřebitelnosti, přičemž by neměla vyjadřovat jen snížení směnné hodnoty věci, ale také to, jak se vada projevila při užívání věci (zda je komplikuje či omezuje, případně zda snižuje její životnost). Pokud tedy stěžovatelka zužuje předmět sporu na rozhodování o způsobu odstranění vad, neodpovídá to realitě, neboť soudy v jeho prospěch mohly zohlednit i další okolnosti, jak navrhoval. Stěžovatelka spor vyvolala, neboť zcela popírala oprávněnost vad. Pokud by totiž nabídla slevu ve výši 250 000 Kč, kterou nyní obhajuje jako správnou, ke sporu by nemuselo dojít. Rozdíl v procentním vyjádření činí 1,98 % z kupní ceny domu, a tudíž u stěžovatelky, která postavila a prodala celkem 42 domů, má jít o "bagatelní záležitost". K právní úpravě dovolání vedlejší účastník uvedl, že stěžovatelka zaměňuje dovolací důvody s otázkou přípustnosti dovolání, navíc přehlíží existenci ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle něhož se při posuzování přípustnosti dovolání z důvodu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíželo k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přičemž aktuální právní úprava se v tomto ohledu příliš neodlišuje. Současně vedlejší účastník odkázal na závěry dovolacího soudu, z nichž prý jasně vyplývá, že by dovolání i v případě jeho přípustnosti zamítl, neboť rozhodnutí městského soudu považoval za správné. Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

13. Výše uvedená vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí a k případné replice, ta však svého práva nevyužila.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti (napadení usnesení Nejvyššího soudu)

15. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato, směruje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

16. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že stejné námitky jako v ústavní stížnosti uplatnila již v dovolání (č. l. 373 a násl. soudního spisu), avšak uvedený soud se jimi odmítl zabývat s poukazem na ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., a nezhojil tak závažné vady předchozího řízení. Z dovolání však plyne, že pochybení, jichž se dopustil městský soud, stěžovatelka uplatnila nikoliv jako dovolací důvod, ve vztahu k němuž by vymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 1 až 3 ve spojení s § 237 o. s. ř. (viz článek 1 a 3 dovolání), ale výslovně jako procesní vadu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. (viz článek 4). Za situace, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání, nemohl se s ohledem na posledně uvedené ustanovení zabývat ani namítanými procesními vadami. Jestliže stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytkla, že jako správná potvrdil (a ještě rozvedl) skutková zjištění městského soudu, jež dle ní mají být v extrémním rozporu s provedenými důkazy, vzhledem k tomu, že jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení, nebyl dovolací soud oprávněn se zabývat ani otázkou daného, údajně nesprávného skutkového závěru odvolacího soudu (tedy že vady lze odstranit pouze demontáží stávajícího systému), resp. musel z něho vycházet. Rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu je stanoven zákonem, přičemž nad tento rámec - pokud jsou příslušné procesní normy, které jej vymezují, vyloženy a použity ústavně konformním způsobem [viz body 17 a 18 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2117/09 (N 51/56 SbNU 553)] - není Nejvyšší soud povinen, resp. oprávněn napadená rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat.

17. V souzené věci stěžovatelka žádnou interpretační variantu citovaných ustanovení, otevírající možnost přezkumu dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu z hlediska jí tvrzených tzv. skutkových a procesních vad, nepředestřela, a ani Ústavnímu soudu prima facie žádná taková (zvláště s ohledem na poměrně jednoznačné znění příslušných ustanovení) není známa. Možno dodat, že z hlediska řízení o ústavní stížnosti má z povahy věci zásadní význam, zda ta která vada vykazuje přesah do ústavněprávní roviny, či nikoliv, ovšem právní úprava dovolání takovéto kritérium nezná a (ve svém důsledku) rozlišuje vady "jen" na základě jejich povahy, tj. zda jde o vady skutkové či právní, případně o vady řízení (viz § 237, § 241a odst. 1, § 242 odst. 3 o. s. ř., srov. také § 242 odst. 2 a 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012), tedy bez ohledu na to, zda (kvalitativně) jde o vady "běžné" či ústavněprávní. S ohledem na to nelze usuzovat, že možné ústavněprávní vady požívaly nějakého "speciálního zacházení" v tom smyslu, že by tyto mohly/měly být posuzovány bez ohledu na jejich povahu, jak uvedeno výše. Samozřejmě platí, že obecné soudy jsou povinny v soudním řízení chránit také (resp. především) ústavně zaručená základní práva a svobody účastníků, to však mohou činit pouze v mezích stanovených procesními předpisy (nebude-li zjištěna jejich protiústavnost). To nutně vede k závěru, že žádná "všeobecná povinnost" poskytovat ochranu před vadami dosahujícími ústavněprávní dimenze ve stadiu dovolacího řízení neexistuje; ostatně také proto § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu výslovně upravuje možnost podání ústavní stížnosti (i) proti rozhodnutí odvolacího soudu.

18. Označila-li stěžovatelka skutkové závěry odvolacího soudu za vadné (resp. v extrémním rozporu s provedenými důkazy) v důsledku toho, že neprovedl výše zmíněné důkazy a že dovolací soud učinil stejnou chybu, když tyto závěry potvrdil, Ústavní soud musí v prvé řadě poznamenat, že tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry představuje vadu skutkovou (současně vadu ústavněprávní relevance), jež vzniká v důsledku pochybení v úvahách soudu při hodnocení důkazů, které musí dosáhnout značné intenzity (jako příklad možno uvést zjevný věcný omyl anebo evidentní prohřešek proti pravidlům logického myšlení). Ovšem v důsledku pochybení, jichž se městský soud dopustil (viz níže) a které činí jeho rozhodnutí z daného hlediska nepřezkoumatelným, by bylo předčasné, aby Ústavní soud v této fázi posuzoval, zda rozhodnutí tohoto soudu je uvedenou vadou stiženo. Dále možno dodat, že podstatou přezkumu dovolacího soudu sice nemůže být samotné přehodnocování skutkového stavu, jeho kontrole však lze podrobit vlastní proces zjišťování skutkového stavu soudy nižších stupňů, bude-li samozřejmě relevantní právní otázka (jako otázka procesního práva) splňovat náležitosti podle § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř.

19. K otázce uplatnění procesních vad v dovolacím řízení Ústavní soud pokládá za potřebné doplnit, že vzhledem ke své judikatuře, jež se týkala ústavně konformního výkladu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 a dle které dovolací důvod uvedený v citovaném ustanovení mohl být ve svém důsledku (samostatným) dovolacím důvodem za podmínky, že byly splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 2837/07 (N 136/50 SbNU 205)], a to i po novelizaci ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. zákonem č. 7/2009 Sb. [viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12 (N 191/71 SbNU 279)]. Současná právní úprava stanovuje, že dovolání je přípustné, jestliže mj. napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky nejen hmotného, ale i procesního práva (srov. § 237 o. s. ř.), z čehož plyne, že i procesní vada mohla - za určitých podmínek (k tomu viz níže) - představovat (procesně) právní otázku zakládající způsobilý dovolací důvod, avšak i v tomto případě by musel být naplněn některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle posledně citovaného ustanovení. Z toho plyne, že jde-li o "rozsah" dovolacích důvodů, ten byl v případě obou úprav obdobný [viz také bod 12 usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)], a staví-li stěžovatelka protiústavnost napadených ustanovení na daném porovnání, její argumentace není přiléhavá. Dlužno podotknout, že kdyby daná námitka byla uplatněna jako dovolací důvod, zřejmě by dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle jedné z úprav, neboť na řešení příslušné procesněprávní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo (§ 237 o. s. ř.), resp. ji dané rozhodnutí neřešilo (§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012). A mají-li stěžovatelčiny výhrady proti platné právní úpravě spočívat pouze na tom, že dovolání je právním prostředkem k nápravě jen některých (konkrétně právních) vad, z práva na soudní ochranu nelze vyvodit, že by dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek muselo sloužit k nápravě veškerých vad, případně veškerých vad, jež mohou mít přesah do ústavněprávní roviny (k důvodům viz výše), a tudíž je zcela na vůli zákonodárce, pokud rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu omezí. Uvádí-li stěžovatelka, že ústavní stěžovatelé musí "vyčerpat" dovolání, aby byla jejich ústavní stížnost přípustná, možno jí přisvědčit s tím, že tuto svou povinnost musí splnit řádně, tj. podáním včasného a bezvadného dovolání, přičemž za vadu nelze považovat, uplatní-li v něm dovolatel jiný než zákonem předpokládaný dovolací důvod, případně spatřuje-li naplnění podmínky přípustnosti dovolání v otázce, kterou odvolací soud dle Nejvyššího soudu výslovně "neřeší" (a Nejvyšší soud ji proto oproti názoru dovolatele považuje pouze za vadu řízení, která přípustnost dovolání nezakládá).

20. Ústavní soud shledal ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na to, že návrh na zrušení zákonných ustanovení je ve vztahu k ústavní stížnosti (resp. této její části, neboť předmětná ustanovení upravují výlučně řízení před uvedeným soudem jako soudem dovolacím) návrhem akcesorickým, který sdílí osud ústavní stížnosti, Ústavní soud jej odmítl rovněž, a to podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

21. Směruje-li ústavní stížnost proti výroku I rozsudku městského soudu, vzhledem k tomu, že stěžovatelka zpochybnila jen výši slevy z ceny díla, přičemž je její argumentace postavena na tom, že obvodní soud na rozdíl od městského soudu stanovil její výši správně (tj. podle dodatku č. 2 znaleckého posudku), tato tvrzená vada žádný dopad na "potvrzující" a "měnící" rozhodnutí městského soudu obsažené v tomto výroku nemohla mít. Vzhledem k tomu i v této části Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

22. Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, tj. směřující proti části výroku II rozsudku městského soudu, Ústavní soud se zabýval otázkou důvodnosti ústavní stížnosti, vycházeje z toho, že jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky.

23. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že městský soud dospěl k jinému skutkovému zjištění než obvodní soud, aniž by znovu provedl důkazy provedené tímto soudem, čímž porušil § 213 odst. 2 o. s. ř. Této námitce městský soud ve svém vyjádření oponoval tak, že příslušná skutková zjištění obvodního soudu pouze jinak hodnotil po právní stránce. Ústavní soud názoru městského soudu však přisvědčit nemohl. Jak totiž patrno z citovaného rozsudku obvodního soudu, uvedený soud za rozhodující pro stanovení výše přiměřené slevy považoval kritérium nákladů potřebných pro odstranění zjištěných vad, načež na základě znaleckého posudku ve znění dodatku č. 1 a 2 a výslechu jeho zpracovatele dospěl v podstatě k závěru, že není nutné odstranění celého fasádního systému, ale existuje méně nákladné, avšak rovnocenné řešení v podobě umístění nového fasádního systému na ten stávající. Městský soud se ztotožnil s (právním) názorem obvodního soudu, že výše přiměřené slevy může odpovídat výši nákladů potřebných pro odstranění vad, ovšem na rozdíl od něho učinil na základě znaleckého posudku a jeho dodatku č. 1 (skutkový) závěr, že "aby fasádní zateplovací systém plnil svou funkci a účel, musí být zcela odstraněn a znovu zhotoven. Oprava nanesením nové fasády je jen zakrytím (záplatováním) vadně provedeného fasádního zateplovacího systému.". Z výše uvedeného plyne, že v případě právního posouzení (ve vztahu k němuž bylo vedeno dokazování) odvolací soud na věc nahlížel stejně jako nalézací soud, ovšem jde-li o skutkový (a dle všeho odborný) závěr ohledně způsobu odstranění vad díla, aby toto mohlo plnit svůj účel jak z hlediska stavebně-technického, tak i estetického, od kterého se pak odvíjí konkrétní výše "potřebných nákladů" (tj. buď podle dodatků č. 1, anebo č. 2) znaleckého posudku, a potažmo výše slevy z ceny díla, se názory obou soudů rozcházejí.

24. Pochybení na straně městského soudu je přitom dvojího rázu. Obvodní soud ve výše zmíněném ohledu za klíčový důkaz považoval (zcela zjevně) i výslech jednoho ze zpracovatelů znaleckého posudku, který se v reakci na otázky položené stěžovatelkou k tomuto problému vyjádřil (viz č. l. 247 a násl. soudního spisu), a proto také (obvodní soud) znaleckému ústavu uložil doplnit znalecký posudek, což se stalo dodatkem č. 2 (č. l. 257). Městský soud tento důkaz v odůvodnění svého rozsudku zcela pominul, nicméně s ohledem na jeho závěry nelze než dospět k tomu, že jej zhodnotil jinak než nalézací soud, a proto také považoval zmíněný dodatek č. 2 za bezpředmětný. S ohledem na povahu daného důkazu, kdy při jeho provádění se zvláště projevuje - obdobně jako v případě provádění důkazu výslechem svědka či účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1546/9933 či ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. 33 Odo 803/2005) - význam zásady ústnosti a bezprostřednosti v soudním řízení, bylo jeho povinností jej (znovu) provést v odvolacím řízení, jak plyne z § 213 odst. 2 o. s. ř. Pokud tak městský soud neučinil, zatížil odvolací řízení tzv. kvalifikovanou vadou, tedy vadou, která má dle judikatury Ústavního soudu přesah i do ústavněprávní roviny, konkrétně pak která má za následek porušení práva na soudní ochranu [viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04 (N 144/35 SbNU 37)]. K tomu nutno dodat, že porušení ústavnosti bylo Ústavním soudem shledáno v případě odlišných skutkových závěrů, k nimž odvolací soud dospěl i na základě hodnocení listinných důkazů, včetně znaleckého posudku, a to samostatně či ve spojení s dalšími důkazy [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. II. ÚS 363/06 (N 188/43 SbNU 153), ze dne 14. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 273/06 (N 144/46 SbNU 409), ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 3725/10 (N 139/62 SbNU 175); jinak ale rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007 sp. zn. 21 Cdo 194/2006)], přičemž jak plyne z protokolů o jednání před odvolacím soudem, městský soud neprovedl ani důkaz znaleckým posudkem a jeho dodatky č. 1 a 2 (viz č. l. 303, 308 a násl.), ač jím byly tyto důkazy rovněž hodnoceny.

25. Další pochybení na straně městského soudu shledal Ústavní soud v tom, že v odůvodnění svého rozsudku důkaz výslechem znalce ve spojení se znaleckým posudkem ve znění jeho dodatků, ač zcela evidentně nešlo o důkaz irelevantní, neboť na něm soud prvního stupně postavil svá skutková zjištění, vůbec nezmínil, natož pak aby z něho bylo patrno, na základě jakých úvah dospěl ke zcela opačnému zjištění než obvodní soud, a to ještě za situace, kdy ani obvodní soud v podstatě žádné úvahy, na jejichž základě (ve své podstatě) shledal, že méně nákladné řešení by bylo k nápravě vad díla zcela "dostačující", nepředestřel. Jde o případ tzv. opomenutého důkazu, jenž představuje další kvalifikovanou vadu důkazního řízení, mající za následek, že napadený rozsudek je "nepřezkoumatelný", a nese tak rysy libovůle v soudním rozhodování, jež je neslučitelná s principy spravedlivého procesu [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)].

26. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím městského soudu bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto je podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

27. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení Nejvyššího soudu ztratilo svůj právní podklad, Ústavnímu soudu nezbylo - z důvodu právní jistoty (a také proto, že jím bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení, ač dané soudní řízení bude dále pokračovat) - než rovněž přistoupit k jeho zrušení.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. srpna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.