III. ÚS 3419/13
III.ÚS 3419/13 ze dne 9. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Yvetty Peterkové, zastoupené Mgr. Vladanem Valou, advokátem, BROŽ BROŽ VALA advokátní kancelář s. r. o, se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013 č. j. 29 Cdo 2539/2013-1083, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 8. 11. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2013, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno řízení o dovolání, kterým stěžovatelka coby konkursní věřitelka napadla usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2012 č. j. 1 Ko 2/2012-1006, jež bylo vydáno v konkursní věci Petra Kóši, vedené u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "konkursní soud") pod sp. zn. 20 K 64/97. Důvodem tohoto postupu bylo, že stěžovatelka neodstranila nedostatek povinného zastoupení, jež je podmínkou dovolacího řízení, a to ani ve lhůtě k tomu určené usneseními konkursního soudu (specifikovanými v odůvodnění napadeného "dovolacího" usnesení).

II. Argumentace stěžovatelky

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v období, kdy běžela lhůta pro podání dovolání, existovaly objektivní důvody, které jí bránily zajistit si právní zastoupení. Konkrétně se mělo jednat o zdravotní potíže, jež prý byly takového charakteru, že se stěžovatelka nemohla věnovat ničemu jinému než péči o své zdraví. V této souvislosti stěžovatelka zmiňuje, že i za normálních podmínek může být zajišťování právního zastoupení pro běžného občana velice zatěžující, zvláště pokud jeho snaha vychází naprázdno, jako tomu bylo také v její věci. Z tohoto důvodu konkursní soud požádala o ustanovení právního zástupce, ten však tuto žádost pojal "ryze formalisticky", když naznal, že nejsou dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků a rovněž že to nevyžaduje ochrana jejích zájmů, jelikož jde o zjevně bezúspěšné uplatnění práva. Konkursní soud tedy v souvislosti s ochranou jejích práv vyhodnotil možnou neúspěšnost dovolání, které mělo ve své podstatě směřovat proti jeho předchozímu rozhodnutí, což prý vůbec nebyl oprávněn posuzovat. Stěžovatelka dále namítá, že se jí ze strany konkursního soudu nedostalo náležité ochrany, neboť jí měl poučit, že jde o případ, kdy žadateli o právní služby měl být advokát "ustanoven" Českou advokátní komorou. Formalistický přístup konkursního soudu se přenesl i na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, a tudíž zde podle stěžovatelky neexistuje překážka úspěšnosti ústavní stížnosti, stejně jako tomu bylo ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 159/06.

4. V důsledku daného postupu mělo být dle stěžovatelky zasaženo do jejího práva na přístup k soudu, neboť jí bylo znemožněno podat mimořádný opravný prostředek. Upozorňuje, že obecné soudy byly povinny interpretovat příslušná procesní ustanovení takovým způsobem, aby byly chráněny její práva a oprávněné zájmy, což se nestalo.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť proti napadenému rozhodnutí stěžovatelce zákon žádný procesní prostředek k ochraně jejího práva neposkytuje (srov. § 72 odst. 5 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Jak plyne z ústavní stížnosti, stěžovatelčiny výhrady směřují především proti usnesení konkursního soudu ze dne 20. 8. 2012 č. j. 20 K 64/97-1035, kterým byla (ve spojení s potvrzujícím usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2013 č. j. 1 Ko 17/2012-1071) zamítnuta její žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. V této souvislosti nutno poznamenat, že stěžovatelka mohla a měla napadnout tato rozhodnutí samostatnou (a včasnou) ústavní stížností. Kromě toho není Ústavnímu soudu zřejmé, proč by tato rozhodnutí nemohla obstát, jestliže stěžovatelka žádnou argumentaci ve vztahu k příslušnému právnímu názoru uvedených soudů nepředestírá, a především pak ani netvrdí, že by podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. a potažmo pro ustanovení zástupce z řad advokátů ve smyslu § 30 o. s. ř. splňovala, nýbrž že v jejím případě nastala situace přepokládaná ustanovením § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, tedy že se nemůže domoci poskytnutí právních služeb a že jí za tímto účelem mohl (měl) být advokát určen Českou advokátní komorou (ČAK).

8. Stěžovatelka má sice za to, že ji konkursní soud měl o této možnosti poučit, neuvádí však, z jakého konkrétního zákonného ustanovení takovouto povinnost soudu vyvozuje. Ústavní soud poskytnutí informace o možnosti obrátit se na ČAK s žádostí o určení advokáta nevylučuje, resp. sám tak ve výzvách k odstranění vad návrhu někdy činí [srov. § 30 odst. 1, § 41 písm. b), § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], zejména požaduje-li navrhovatel jako fyzická či právnická osoba, aby mu Ústavní soud pro řízení advokáta ustanovil (což podle konstantní judikatury tohoto soudu možné není), nicméně k závěru, že by šlo o poučovací povinnost (např. ve smyslu § 5 o. s. ř., jež v této souvislosti připadá v úvahu, a to ve spojení s § 63 zákona o Ústavního soudu), nedospěl (srov. také § 30 odst. 1 větu druhou o. s. ř.).

9. Jde-li o ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, případně procesní postup tohoto soudu (ve spojení s postupem soudu konkursního), který jeho vydání (bezprostředně) předcházel, stěžovatelka žádné námitky neuplatňuje, a ani jinak není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem by jejich protiústavnost měla spočívat. Jak patrno z odůvodnění tohoto usnesení, stěžovatelka byla poté, co konkursní a následně i odvolací soud negativně rozhodly o její žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů, vyzvána k odstranění nedostatku spočívajícího v absenci právního zastoupení, ta však ve stanovené lhůtě, jež navíc byla k její žádosti prodloužena, daný nedostatek neodstranila, a neučinila tak dokonce, jak konstatoval dovolací soud, ani později. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti poukazuje na svůj špatný zdravotní stav, žádnou relevantní námitku, např. že by vzhledem k této skutečnosti nebyly lhůty stanovené konkursním soudem adekvátní, nevznáší. K tomu dlužno dodat, že stěžovatelka o tom, že si eventuálně bude muset zajistit právní zastoupení, věděla minimálně od poloviny roku 2012, kdy konkursní soud - byť zatím nepravomocně - nevyhověl její žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů, jistotou v tomto ohledu pak získala již dne 20. 5. 2013, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci. Z přiložené zdravotní dokumentace přitom plyne (z hlediska rozhodné doby) jen, že stěžovatelka dne 30. 5. 2013 navštívila imunologickou a alergologickou ambulanci a dne 16. 7., 23. 7. a 6. 8. 2013 ortopedickou ambulanci, a to kvůli únavě a bolesti v rameni, nikoli však, že by nebyla schopna žádným způsobem jednat (dokonce není patrno, že by byla v pracovní neschopnosti, neboť podle přiloženého rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti tomu bylo až ode dne 7. 10. 2013).

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.