III. ÚS 3400/13
III.ÚS 3400/13 ze dne 12. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013 č. j. 28 Cdo 3867/2012-185 a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2012 č. j. 13 Co 237/2012-161 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 3. 2012 č. j. 26 C 56/2011-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 3. 2012 č. j. 26 C 56/2011-114 uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit stěžovateli částku 70 000 Kč (výrok II.) z titulu nároku na zadostiučinění za průtahy v řízení v jeho pracovněprávní věci, a žalobu o zaplacení dalších 36 000 Kč zamítl (výrok III.). V odůvodnění soud uvedl, že řízení v délce osmi let průtahy vskutku vykazuje, avšak vzhledem k přerušení řízení a nejednoduchosti jeho předmětu stanovil pro jeden rok odškodnění ve výši 10 000 Kč s tím, že v prvních dvou letech je snížil na polovinu.

K odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku II. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 8. 2012 č. j. 13 Co 237/2012-161 tento rozsudek potvrdil. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vyšel z částky 17 000 Kč za jeden rok, v případě prvních dvou let zkrácené na polovinu, přičemž celkovou částku snížil o 20 % z důvodu procesní a skutkové složitosti věci a o dalších 20 % pro chování stěžovatele, čímž dospěl k částce 72 069 Kč. Stěžovatel však odvolání nepodal, a k odvolání žalované podal vyjádření, jímž navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen.

Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 8. 2013 č. j. 28 Cdo 3867/2012-185 odmítl jako subjektivně nepřípustné. Vysvětlil, že k dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná jeho zrušením; vzhledem k tomu, že stěžovatel nepodal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání a tento rozsudek byl ve výroku II. odvolacím soudem potvrzen, je z pohledu stěžovatele tím nejpříznivějším, který mohl očekávat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud procentuální snížení výše přiznaného zadostiučinění stanovil "v podstatě libovolně" a nepřezkoumatelným způsobem; celkové snížení o 40 % pokládá za neadekvátní a vyslovuje názor, že lze-li za přiměřenou považovat částku v rozmezí 15 000 - 20 0000 Kč za jeden rok řízení, nemůže být pravidlem její krácení, neboť stanovení takového rozmezí by ztratilo smysl.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Nejvyššímu soudu jakékoli procesní pochybení vytknout nelze. Úsudek o subjektivní nepřípustnosti stěžovatelova dovolání je za dané procesní situaci očividně správný, a není k tomu co dodat. Ostatně stěžovatel mu v ústavní stížnosti ani nikterak neoponuje; vytýkat dovolacímu soudu, že "v rozporu s Ústavou" nenapravil pochybení soudu prvního a druhého stupně, vskutku - rozumně - nelze.

Stejně tak nemůže ani rozsudek odvolacího soudu být rozhodnutím, jež by zasáhlo do práv stěžovatele (natožpak ústavně garantovaných, včetně těch, jež zakotvuje čl. 36 odst. 1 Listiny), jestliže zcela vychází vstříc procesnímu postoji, který v tomto stádiu řízení zaujal tím, že se proti jen zčásti mu vyhovujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně neodvolal (resp. odvolacímu soudu navrhl, aby je potvrdil).

Ústavní stížnost je tedy v části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Proti jen částečně vyhovujícímu rozsudku soudu prvního stupně měl stěžovatel k dispozici odvolání, kterým se mohl domáhat ochrany svého práva v tom rozsahu, v jakém nebyl se svou žalobou úspěšný. To však neučinil (viz výše), a za tohoto stavu jím podané dovolání nemohlo být reálným prostředkem ochrany jeho práv (muselo být odmítnuto, jak řečeno shora). Jinak řečeno, stěžovatel dostupné procesní prostředky zčásti nevyužil (odvolání), zčásti sice využil, leč - z hlediska jeho projednatelnosti (dovolání) - neefektivně, což jest klást naroveň tomu, jakoby je nevyužil vůbec.

Ústavní stížnost v části, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, je tedy ve smyslu citovaného ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zčásti zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako nepřípustnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.