III. ÚS 34/05
III.ÚS 34/05 ze dne 15. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 34/05 Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti J. a J. K., obou zastoupených JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem 500 02 Hradec Králové, Veverkova 1343/1, proti rozsudkům Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 8 C 130/2002 ze dne 30. 10. 2002, Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Co 146/2003 ze dne 19. 6. 2003 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2643/2003 ze dne 12. 11. 2004, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručovaná čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti, k ní připojených příloh i obsahu spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 8 C 130/2002, který si Ústavní soud připojil, byla napadeným rozhodnutím soudu I. stupně zamítnuta žaloba stěžovatelů, jíž se tito proti žalovaným P. a V. Z. domáhali uložení povinnosti zpřístupnit jim byt o třech pokojích s kuchyní v zadní části domu. Předměřice nad Labem, strpět užívání bytu a zdržet se jednání, kterým by bylo užívání bytu bráněno (bod I. výroku), dále byla zamítnuta jejich žaloba, kterou se domáhali zřízení věcného břemene chůze přes parcelu č. 33 v k. ú. Předměřice (bod II.), v části, v níž se stěžovatelé domáhali zpřístupnění kolny, chléva a stodoly na parcele č. 33 v témže katastrálním území bylo řízení zastaveno (bod III.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (bod IV.). Soud I. stupně při posuzování té části žaloby, o níž bylo rozhodnuto pod bodem I. výroku jeho rozsudku, proti němuž směřují námitky ústavní stížnosti, vycházel mimo jiné ze zjištění, že v zadní části předmětného domu, jehož vlastníky jsou nyní žalovaní, vznikl přestavbou chléva fakticky byt 3+1 a že žalobci a dřívější vlastník domu J. D. uzavřeli smlouvu, datovanou dnem 20. 3. 1990, o nájmu tohoto "bytu", tento "byt" však nebyl rozhodnutím stavebního úřadu určen k trvalému bydlení, přestavba nebyla rekolaudována. Ustanovení § 7 odst. 2 vyhl. č. 144/1959 Ú. l., jehož aplikace se stěžovatelé dovolávali, podle soudu nebylo možno použít, neboť fikci v něm stanovenou lze užít jen tehdy, jestliže závěr o stavebněprávním charakteru prostor nelze učinit proto, že se, např. z důvodu zničení povodní, požárem, příslušné doklady nezachovaly, tak tomu však v posuzovaném případě nebylo, protože kolaudační rozhodnutí vydáno nebylo. Jmenovaný soud vycházel z názoru, že pro posouzení způsobilosti určitých prostor být předmětem práva osobního užívání (nájmu) je rozhodující nikoli faktický, nýbrž kolaudační stav a uzavřel tak, že nekolaudovaný byt nemohl být dán stěžovatelům dne 20. 3. 1990 platně do užívání podle ust. § 152 a násl. obč. zák., ve znění účinném k uvedenému datu, a že smlouva o nájmu předmětného bytu je pro nedostatek podstatných náležitostí i pro nemožnost sjednaného plnění ve smyslu ust. § 39 cit. zák. neplatná, a tudíž stěžovatelům nájemní právo nesvědčí. S ohledem na dohodnutý způsob užívání, jak dále ve svém rozhodnutí soud rozvedl, nemohlo platně vzniknout ani právo osobního užívání místností nesloužících k bydlení podle obecných ustanovení o užívání podle § 196 a § 197 cit. zák., ve znění účinném k 20. 3. 1990. Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadených výrocích I. a IV. jako věcně správný potvrdil. V zásadě se totiž ztotožnil se závěry soudu I. stupně o tom, že neexistoval způsobilý předmět užívání resp. nájmu. Navíc pak tento soud upozornil na to, že v roce 1990 mohlo vzniknout právo osobního užívání bytu pouze na základě rozhodnutí o přidělení bytu vydaného místním národním výborem ve smyslu ust. § 154 odst. 1 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb., a že z přidělovacího práva národního výboru byly vyňaty pouze volné byty, o nichž vlastník prohlásil, že se do nich nastěhuje sám, anebo v nich ubytuje své ženaté (vdané) dítě, popř. rodiče, což však v daném případě splněno nebylo a v řízení ani nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by takové rozhodnutí národního výboru vůbec existovalo. Stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu také dovolání, jehož přípustnost opírali o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž namítali, že odvolací soud nerespektoval ust. § 7 odst. 2 vyhl. č. 144/1959 Ú. l., dle kterého v případě, že chybí příslušné dokumenty o stavbě, je třeba stavbu posuzovat podle toho, k jakému účelu byla užívána. Vyjádřili přesvědčení o tom, že pokud bylo nesporné a zprávou stavebního úřadu doložené, že přestavbou předmětného domu vznikla bytová jednotka, která byla jako taková užívána přes 30 let, měl soud uzavřít, že zde byt je a neměl prohlásit nájemní smlouvu za neplatnou. Odvolacímu soudu také vytýkali, že neakceptoval jejich námitku nedostatečně provedeného dokazování soudem I. stupně, když neprovedl jimi navržené důkazy a to jednak vyžádáním kompletního spisu stavebního úřadu a jednak výslechem starosty obecního úřadu. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, neboť s poukazem na svou judikaturu nedovodil jeho přípustnost. V podrobném zdůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že spatřují-li stěžovatelé nesprávné právní posouzení v tom, že soudy obou stupňů vycházely z kolaudovaného stavu bytu a nikoli z toho jak byl, v rozporu s kolaudovaným stavem, fakticky užíván, pak nutno poukázat na soulad takového názoru s ustálenou judikaturou, podle níž je rozhodující pro vymezení souboru místností (popřípadě jednotlivé obytné místnosti) jako bytu právní stav založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby, popřípadě o změně účelu jejího užívání, a bylo-li takto o posouzení otázky, co je bytem, stavebním úřadem rozhodnuto, soud z tohoto rozhodnutí vychází ve smyslu ust. § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1848/97 a ze dne 29. 1. 2002 sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněn pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud tak uzavřel, že neshledal, že by z hlediska uplatněných dovolacích námitek mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a pokud stěžovatelé vytýkali odvolacímu soudu, že neakceptoval jejich námitku, že prvoinstanční soud nedostatečně provedl dokazování, uplatnili tím vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, taková vada však, i kdyby existovala, přípustnost dovolání nezakládá a dovolací soud by k ní mohl přihlédnout jen bylo-li by dovolání již jinak přípustné. Proti všem těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelé po rekapitulaci průběhu věci před obecnými soudy dávají najevo nesouhlas s posouzením jejich žaloby obecnými soudy, jímž vytýkají, že na projednávanou věc neaplikovaly právní normy platné v době provádění stavby či přestavby nebytových prostor na bytové, přesněji v době dokončení takové přestavby. Jsou přesvědčeni, že obecné soudy měly posuzovat napadenou věc podle tehdy platného zákona č. 87/1958 Sb., ve znění prováděcích předpisů k tomuto zákonu, a to konkrétně podle ust. § 7 odst. 2 vyhl. č. 144/1959 Ú. l. V řízení totiž, jak se v ústavní stížnosti dále uvádí, prokázali, že stavební úpravy byly řádně oznámeny příslušnému stavebnímu úřadu v souladu s tehdy platným stavebním zákonem a v souladu tímto oznámením byly úpravy provedeny, a to již v 60. letech 20. století. Poukazují také na jimi zjištěné organizační změny u stavebních úřadů během let, v rámci nichž byla řada dokumentů stěhována, přičemž mohlo dojít ke ztrátě rozhodného dokumentu - kolaudačního rozhodnutí. Proto navrhli provedení shora označených důkazů, které však provedeny nebyly. Stěžovatelé tvrdí, že ze strany žalovaných došlo k neoprávněnému zásahu do jejich obydlí, když byli fakticky násilím vystěhováni, aniž mohli odstěhovat osobní věci, a po té jim bylo bráněno pod výhrůžkami ve vstupu do obydlí a od té doby jsou nuceni bydlet v náhradním bydlení. Zároveň poukázali na to, že je jim známo, že v současné době existuje mnoho obyvatelných prostor, u kterých není vydáno kolaudační rozhodnutí k povolení užívat tyto jako byt, což bylo důsledkem překotných staveb v minulém období, a jestliže by byl přijat uvedený zúžený výklad obecných soudů, potvrzený Nejvyšším soudem, může tato okolnost znamenat přímý dopad v oblasti snah vyklízet byty bez náhrady, a to pouze s poukazem na absenci kolaudačního rozhodnutí, aniž by bylo zkoumáno z jakých důvodů k případné ztrátě došlo, resp. po jak dlouhou dobu byly prostory užívány jako bytové. Stěžovatelé jsou proto přesvědčení o tom, že obecné soudy neposkytly ochranu jejich právům zaručovaným čl. 36 a čl. 12 Listiny. Ústavní soud, poté co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Především se Ústavní soud zaměřil na posouzení dodržení práva na soudní ochranu, neboť pouze v případě, že by toto právo stěžovatelů bylo napadenými rozhodnutími porušeno, bylo by možno uvažovat o zásahu do práva zaručovaného čl. 12 Listiny. V poměru k právu na soudní ochranu zaručovanému čl. 36 a násl. Listiny pak Ústavní soud připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě opakují své námitky, uplatňované již v předchozím řízení v opravných prostředcích, na něž odvolací i dovolací soud reagovaly a vypořádaly se s nimi způsobem, v němž Ústavní soud protiústavnost neshledává. Již ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 127/96 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 7 pod č. 3) totiž konstatoval, že z čl. 37 odst. 3 Listiny a § 18 o. s. ř. vyplývá povinnost zajistit účastníkům rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, neznamená to však povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků. V posuzované věci již soud I. stupně v napadeném rozhodnutí vysvětlil, proč nebylo vyhověno všem důkazním návrhům stěžovatelů a odvolací soud se pak snažil dokazování doplnit vyžádáním stavební dokumentace, vztahující se k předmětnému domu (č. l. 71 spisu) a sám také opakoval důkaz zprávou stavebního úřadu v Předměřicích ze dne 11. 7. 2002. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatelů se podrobně zabývající. Pomíjet nelze ani zdůvodnění odvolacího soudu v té části, k níž se ústavní stížnost nijak nevyjadřuje, totiž k argumentaci upozorňující na absenci splnění všech zákonných náležitostí nutných k platnému vzniku práva osobního užívání bytu v době, kdy již byla přestavba dokončena a kdy byla podle tvrzení stěžovatelů nájemní smlouva uzavírána, neboť na závěru odvolacího soudu v uvedeném směru by nemohl změnit ničeho ani fakt, že by rekolaudace přestavby na byt byla skutečně prokázána. Argumentaci odvolacího soudu, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, stejně tak jako zdůvodnění soudu I. stupně i soudu dovolacího, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a úvahy tam uvedené neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv v daném případě neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 15. prosince 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.