III. ÚS 3398/16
III.ÚS 3398/16 ze dne 14. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Sisáka, zastoupeného Mgr. Kateřinou Buďveselovou, MBA, advokátkou, sídlem Svobodova 138/5, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 24. srpna 2016 č. j. 2 NZT 3/2016-322 a usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru korupce, 1. oddělení, ze dne 15. ledna 2016 č. j. OKFK-1378-100/TČ-2014-251001, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru korupce, 1. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího státního zastupitelství a Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru korupce, 1. oddělení (dále jen "policejní orgán"), kterými bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo být stíhán pouze ze zákonných důvodů a zákonným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že policejní orgán v záhlaví napadeným usnesením zahájil trestní stíhání stěžovatele a dalších třinácti osob pro podezření ze spáchání závažné majetkové trestné činnosti v organizované zločinecké skupině. Závěrům o vině obviněných nasvědčují dle policejního orgánu mimo jiné i obsáhlé záznamy odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Nejvyšší státní zastupitelství zamítlo napadeným usnesením. V odůvodnění mimo jiné shledalo, že k opatření těchto důkazů došlo na základě příkazů, které splňují všechny formální i materiální podmínky pro užití tohoto institutu (srov. str. 62 napadeného usnesení).

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel namítá, že veškeré závěry o jeho údajné trestné činnosti jsou postaveny na interpretaci výstupů z odposlechů, záznamů telekomunikačního provozu a záznamů o sledování. Tyto důkazy však považuje stěžovatel za nezákonně získané. V dané věci byly odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu nařízeny na dobu delší, než umožňuje zákon, konkrétně na čtyři měsíce a jeden den. Záznamy o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly pořízeny na základě soudních příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to konkrétně ohledně účastnické stanice XXX uživatele JUDr. Petra Sisáka (příkaz soudce Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 6. 2014 sp. zn. 22 Nt 18/2014/V, kterým byl nařízen podle § 88 odst. 1 a 2 trestního řádu odposlech a záznam telekomunikačního provozu na dobu od 9. 6. 2014 do 5. 10. 2014 včetně; dále příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Krajského soudu v Hradci Králové, kterými bylo podle § 88 odst. 1, 2, 4 trestního řádu nařízeno prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na dobu od: - 6. 10. 2014 do 6. 2. 2015 - sp. zn. 0 Nt 3059/2014/V ze dne 30. 9. 2014; - 7. 2. 2015 do 7. 6. 2015 - sp. zn. 0 Nt 3017/2015/V ze dne 2. 2. 2015; - 8. 6. 2015 do 8. 10. 2015 - sp. zn. 0 Nt 3039/2015/V ze dne 3. 6. 2015; - 9. 10. 2015 do 9. 2. 2016 - sp. zn. 0 Nt 3063/2015/V ze dne 1. 10. 2015).

4. V uvedeném případě nejde o běh lhůty a nelze aplikovat ustanovení § 60 odst. 2 trestního řádu, neboť podle stěžovatele trestní řád počítání doby neupravuje. Není zde totiž okamžik, který určuje počátek běhu lhůty. V příkazu je namísto toho přímo uvedeno, od kterého okamžiku do kterého okamžiku se odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařizuje. To vyplývá i z toho, že se neuplatní pravidlo o nepracovních dnech. Proto byl stěžovatel po čtvrtém prodloužení odposloucháván šestnáct měsíců a čtyři dny, přestože jedno období povoleného odposlechu je čtyřměsíční. Nebyl tedy zvolen výklad, který je k základním právům stěžovatele nejšetrnější. Policie odposlech vždy zahájí v 00:00 hodin prvního dne a ukončí jej v 24:00 hodin poslední den povolené doby. Mělo dojít k nařízení nového odposlechu, k němuž byl také příslušný jiný soud. Některé soudy přitom tento mírnější výklad zastávají. Tím je dle stěžovatele správný výklad zákona jednoznačně dán. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí a nařídil odstranění všech nezákonně pořízených odposlechů ze spisu a zakázal jejich použití v trestním řízení.
III. Procesní předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. V první řadě Ústavní soud připomíná ustálený závěr ze své rozhodovací činnosti, dle níž není oprávněn zasahovat do přípravné fáze trestního řízení, nedochází-li současně s ním k významným zásahům do ústavních práv postižených osob (např. rozhodnutím o vazbě, zajištěním majetku, apod.). Kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05, ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03 či ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zjevného odepření spravedlnosti [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467)].

8. K takové situaci, se kterou počítají výše uvedená rozhodnutí (sub 8), však dle Ústavního soudu v dané věci nedošlo. Stěžovatel pouze uplatňuje svůj odlišný názor na výklad tzv. podústavních předpisů, který by měl být pro něj v dané situaci výhodnější. Tomuto problému, ostatně jako všem ostatním námitkám, věnovalo v napadeném usnesení Nejvyšší státní zastupitelství potřebnou pozornost (srov. str. 40 n., str. 59 až 61, str. 110 napadeného usnesení, které má celkem 113 stran). Jeho právní názor, odlišný od stěžovatelova, a nepřímo potvrzený soudy, jež odposlechy nařídily, na stanovení oprávněnosti nejdelšího možného nařízení odposlechů nelze hodnotit jako projev libovůle; odpovídá počítání lhůt podle měsíců, tak jak je obecně pro takové lhůty předepisuje trestní řád. Kromě toho stěžovatel argumentuje pouze odlišením pojmů lhůta a doba (sub 4), které byly dříve v kodexech z 60. let 20. století používány promiscue. Nelze však z toho dovodit odlišná pravidla pro počítání jejich běhu podle měsíců, nehledě na to, že v daném případě jde o časové rozpětí (jakkoli § 88 odst. 2 až 4 trestního řádu hovoří o době), které je určeno jak počátkem, tak koncem (od - do), ve kterém může dojít k zásahu do základního práva či svobody. Rozhodující zde proto je, jakým způsobem bude v povolení odposlechu vymezen počátek a konec této doby, takže se měsíce nebudou počítat např. od skutečného zahájení odposlechu (nejde o rozhodnou událost podle § 60 odst. 2 trestního řádu), nýbrž od prvního do posledního okamžiku časového rozpětí, jak bylo v povolení vymezeno. Výklad nabízený stěžovatelem, tedy ve prospěch mírnějšího dopadu nařízení odposlechu na práva a svobody odposlouchávané osoby, se tak může projevit v přezkumu toho, zda byla v tomto směru dodržena pravidla pro průběžné vyhodnocování potřeby pokračování v nařízeném odposlechu, popř. jeho prodloužení, nikoli však v tom ohledu, kolik času zahrnuje čtyřměsíční doba, která je - tak jako sám čas - objektivní kategorií.

9. Ústavní soud proto v této fázi trestního řízení nemůže předjímat další postup v trestním řízení a zasahovat do něj, nezjistí-li v něm zásah do základních práv stěžovatele v podobě jejich porušení. V postupu orgánů činných v trestním řízení a jejich výkladu pravidel pro počítání času s tím spojených (proti kterému ústavní stížnost směřuje) takový excesivní zásah neshledal.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.