III. ÚS 3390/13
III.ÚS 3390/13 ze dne 13. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Antonína Kočaře, CSc., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem Luhačovice, Masarykova 175, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013 č. j. 28 Cdo 598/2012-109 a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011 č. j. 64 Co 325/2011-91 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2011 č. j. 18 C 251/2009-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví zaručeného článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny a článku 6 Úmluvy, a aby z těchto důvodů napadená rozhodnutí zrušil.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 18 C 251/2009, spisu soudního exekutora Mgr. Martina Růžičky, Exekutorského úřadu Zlín sp. zn. 77 Ex 181/03 a spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 23 Nc 105/2003 se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2011 č. j. 64 Co 325/2011-91 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2011 č. j. 18 C 251/2009-71, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení 769 234 Kč z titulu náhrady škody vzniklé mu nečinností soudního exekutora, v důsledku čehož jeho vykonatelná pohledávka nebyla uspokojena. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že soudní exekutor se nedopustil nesprávného úředního postupu, protože bezprostředně po nařízení exekuce vydal exekuční příkaz k prodeji movitých věcí povinné, jejichž dražba však již byla nařízena dříve, a vydal i tři exekuční příkazy k postižení jiných peněžitých pohledávek povinné; jestliže dlužníci povinného neplnili, bylo na stěžovateli, aby přistoupil k podání poddlužnických žalob. Také co do nároku na náhradu nemajetkové újmy se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je promlčen, a ohledně stěžovatelem tvrzené škody spočívající v jemu uložené povinnosti k náhradě nákladů exekuce mu přisvědčil rovněž, jelikož příslušné rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, čímž nebyl splněn jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 7. 2013 č. j. 28 Cdo 598/2012-109 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné. Aproboval závěr odvolacího soudu, že se soudní exekutor nedopustil nesprávného úředního postupu, jestliže se bezprostředně po nařízení exekuce pokusil zabezpečit rychlý a efektivní výkon exekučního titulu. Shledal také absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody, protože stěžovatel netvrdil a neprokazoval, že povinná disponovala postižitelným majetkem, ze kterého by mohla být jeho pohledávka při obvyklém běhu událostí uspokojena. Rovněž závěr o promlčení práva shledal soud správným, a odmítl se zabývat námitkou, že soudní exekutor si v rozporu s dobrými mravy ponechal vymoženou částku na pokrytí exekučních nákladů, neboť se jednalo o tzv. novoty, k nimž nelze v dovolacím řízení přihlížet.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje názor, že exekuční řízení sloužilo jen k obohacení soudního exekutora, jehož aktivita pominula vyžádáním zálohy na náklady exekučního řízení ve výši 3 000 Kč; ačkoli na majetek povinné bylo nařízeno více exekucí, hodnota jejího majetku ve výši asi 1 800 000 Kč dostačovala k pokrytí všech, pročež nesouhlasí ani se závěrem o neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním exekutora a výsledkem exekučního řízení. Soudnímu exekutorovi vytýká, že bez upozornění archivoval exekuční spis, čímž mu ztížil procesní obranu, a dále že částku ve výši 93 000 Kč, kterou vymohl, si ponechal jako náhradu exekučních nákladů, což nebyl oprávněn učinit, jelikož mu příslušela odměna ze skutečně vymožených finančních prostředků (§ 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb.). Stěžovatel též poukazuje na to, že obecné soudy přehlédly, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2008 č. j. 12 Co 510/2007-34 o nákladech exekučního řízení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. III. ÚS 417/09, a vyjadřuje pochybnosti o jejich nestrannosti, jestliže ač se žalovaná "přespříliš sama nehájila", převzaly do svých rozhodnutí argumenty, na které neodkazovala, včetně promlčení jeho nároku. Nejvyššímu soudu konečně stěžovatel vytýká, že nepřipustil věcný přezkum, přestože jím podané dovolání obsahovalo otázky zásadního právního významu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

To je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Stěžovatel nadto svoji právní argumentaci staví na skutkových tvrzeních, která nijak důkazně nepodložil a která nebyla prokázána ani jinak; z vyžádaných spisů zejména neplyne, že by povinná disponovala postižitelným majetkem, že by soudní exekutor v exekuci nějakou částku vymohl, resp. že exekuční příkazy sloužily jen k vymožení nákladů exekuce.

Oproti tvrzení stěžovatele se z procesního spisu podává, že námitku promlčení žalovaná řádně vznesla již ve vyjádření k žalobě (srov. č. l. 53 spisu Obvodního soudu pro Prahu 2), a proto z jejího zohlednění obecnými soudy nelze usuzovat na jejich "vstřícnější přístup" vůči žalované, který by zakládal pochybnosti o jejich nestrannosti, a nebyly identifikovány ani jiné takové okolnosti.

Posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není principiálně předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu; úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), není Ústavní soud proto oprávněn přezkoumávat, ledaže - se zřetelem k frapantním nedostatkům důvodů - by mohlo jít o projev libovůle (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, III. ÚS 466/06, III. ÚS 643/06, III. ÚS 2346/07, příp. II. ÚS 644/04).

O takovou situaci však v dané věci nejde, neboť Nejvyšší soud otázku přípustnosti dovolání ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům posoudil standardním a předvídatelným způsobem, jenž vychází z jeho ustálené judikatury. Ostatně ani stěžovatel blíže v ústavní stížnosti nevysvětluje, v čem měl zásadní právní význam jím předložených otázek spočívat; totéž platí co do závěru o stěžovatelem nepřípustně uplatněných novotách.

O nepřípustnou novotu jde i v řízení o dané ústavní stížnosti ohledně námitky, že usnesení, jímž Krajský soud v Brně stěžovateli uložil zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 4 735 Kč, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. III. ÚS 417/09, pakliže byla uplatněna až zde (srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96, N 95/8 SbNU 367). Ostatně z příslušného soudního spisu se nepodává, že by již bylo poté znovu o nákladech exekuce rozhodnuto a s jakým výsledkem (není postaveno najisto, zda mohl zde být stěžovatel vůbec "poškozen").

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněn.

Ústavní soud ji proto podle shora vyloženého ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.