III. ÚS 3387/13
III.ÚS 3387/13 ze dne 9. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Frank Bold Society, občanského sdružení, IČ 65341490, se sídlem Údolní 33, Brno, zastoupeného Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2013 č. j. 33 Cdo 607/2012-263, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu elektronicky dne 8. 11. 2013) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, když tvrdil, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 9. 2011 č. j. 57 Co 271/2011-221 potvrdil rozsudek ze dne 26. 1. 2011 č. j. 18 C 38/2010-180, kterým Okresní soud ve Frýdku-Místku zamítl žalobu, jíž se stěžovatel jako žalobce domáhal, aby žalovaná (Hyundai Motor Manufacturing Czech s. r. o.) vybavila osm odlučovačů ropných látek v areálu výrobního závodu v N. a N. L. sorpčním dílem tak, aby na výstupu přečištěné vody z odlučovačů bylo trvale dosahováno koncentrace uhlovodíků C10 - C40 0,2 mg/l. Odvolací soud především uvedl, že uvedená smlouva nemá charakter závazku, který by zavazoval strany navzájem, a lze se přiklonit k tomu, co je uvedeno v preambuli dohody, že se jedná o konglomerát prohlášení, slibů a závazků, na jejichž nedodržení strany sjednaly pouze jakousi morální sankci ve formě zveřejnění porušení těchto závazků formou inzerátu v médiích. Závazek uvedený v čl. 5 je spíše příslibem zde uvedeným dvou stran H systému učinit vše pro to, aby obsah stanoviska EIA byl v průběhu celého procesu respektován a využit. Článek 5 není dostatečně určitý a nelze z něho vyvodit povinnost žalované splnit konkrétní povinnost uvedenou v navrhovaném rozsudečném výroku.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu nemá podle dovolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl následující. Nejprve reprodukoval skutková zjištění nižších obecných soudů. Dne 3. 11. 2006 uzavřelo osm subjektů, mezi nimiž byli žalobce na straně občanských sdružení a žalovaná na straně "H-projektu", "deklaraci porozumění". V jejím čl. 5 se žalovaná a Moravskoslezský kraj zavázaly, že "v rámci svých příslušných kompetencí v projektu splní všechny podmínky a kompenzační opatření uvedené v příslušném stanovisku Ministerstva životního prostředí k dokumentaci vyhodnocení dopadu na životní prostředí projektu ... ze dne 5. 5. 2006 (stanovisko EIA), týkající se výstavby a provozu závodu a výstavby technické a dopravní infrastruktury v průmyslové zóně." Oba zmíněné subjekty přislíbily implementovat doporučení obsažená ve stanovisku EIA, "jak je blíže uvedeno v Příloze 1 této Deklarace." V příloze 1 (označené jako "EIA - konečné podmínky záměru") žádné bližší specifikace závazků čl. 5 deklarace uvedeny nebyly a příloha nevymezovala povinnost, jejíhož splnění se žalobce domáhá. Pro fázi přípravy stavby byly technické parametry odlučovačů ropných látek obsaženy ve stanovisku EIA z 5. 5. 2006 (bod 11). Magistrát města Frýdku-Místku, Odbor životního prostředí, vydal 30. 5. 2007 rozhodnutí, jímž povolil stavbu vodního díla "H-projekt", sekce 10 venkovní plochy (SO 1032 otevřený příkop a SO 1033 rozvod potrubí na dešťovou vodu, povolení nakládání s povrchovými vodami spočívající v odvádění povrchové vody z ploch areálu HMMC vodními díly SO 1032 a SO 1033). Pod bodem 12 uvedeného rozhodnutí vymezil nejvyšší koncentraci NEL na odtocích z odlučovačů ropných látek (0,2 mg/l). Rozhodnutím z 8. 12. 2008 č. j. OŽPaZ/7813-2/2008/Spr/231.2 povolil Magistrát města Frýdku-Místku, Odbor životního prostředí, užívání stavby vodního díla "H-projekt", sekce 10; stavba byla provedena v souladu se stavebním povolením a ověřenou projektovou dokumentací, v níž byly schváleny před dokončením drobné změny. Poté Nejvyšší soud v rámci vlastních úvah uvedl, že zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění. Napadením skutkového závěru soudů obou stupňů, podle něhož deklarace porozumění z 3. 11. 2006, jakožto vícestranný právní úkon, neobsahuje povinnost žalované vybavit odlučovače ropných látek sorpčním dílem určité kvality [nejde tedy o právní závěr neplatnosti (části) právního úkonu z důvodu neurčitosti ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.], založil žalobce kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem výhradně na zpochybnění skutkových zjištění; má za to, že z provedeného dokazování vyplývá opak. Jinak řečeno, předestírá-li odlišné skutkové závěry (týkající se obsahu konkrétního ustanovení deklarace), které následně právně hodnotí jinak než odvolací soud (vyvozuje právní závaznost tohoto ustanovení), nezpochybňuje právní posouzení věci, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaného tudíž nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu vymezeného v § 241a odst. 3 o. s. ř., který není s to přípustnost dovolání založit (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem, § 241a odst. 3 o. s. ř.).

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti hlavně namítá, že napadené usnesení je nepřípadně postaveno na tom, že stěžovatel napadal nikoliv právní posouzení, ale skutkové závěry obecných soudů. Na podporu svého závěru, že jeho dovolací námitky ohledně charakteru čl. 5 příslušné dohody byly podřaditelné pod pojem právního posouzení, stěžovatel konkrétně argumentuje (včetně poukazu na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03). Tento (podle stěžovatele) nesprávný závěr Nejvyššího soudu pak ve svém důsledku má znamenat zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl žalobcem před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

7. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

8. Samotný stěžovatel se dovolává usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03. Je pravdou, že citované usnesení oponovalo Nejvyššímu soudu tím, že vyslovilo právní názor, podle kterého "Přijetí závěrů obecného soudu o obsahu právního úkonu (smlouvy) je posouzením právním, představuje autoritativní interpretaci právně relevantního projevu soukromé vůle, není tedy zjištěním skutkovým, nýbrž činěním právních poznatků.". Nelze však nevidět, že citované usnesení hned pokračuje následovně: "Ústavní soud nicméně v dané souvislosti poukazuje na to, že zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu ČR je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, úkolem Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Při tomto právním a ústavněprávním vymezení funkcí těchto orgánů veřejné moci Ústavní soud plně respektuje jím samotným opakovaně vyslovené stanovisko, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae (srov. obdobně nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 40/93, uveřejněný pod č. 6 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, str. 47 a násl.; usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 116/94, tamtéž, sv. 3, č. 7, str. 333 a násl.). Nahlíženo z tohoto esenciálního pohledu, nutno říci, že Nejvyšší soud ČR v tomto rozsahu svým povinnostem dostál.".

9. V mezích takto limitovaného přezkumu věci Ústavní soud (podobně jako stěžovatelem dovolávané usnesení) v rozhodnutí Nejvyššího soudu porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že není až tak podstatná kvalifikace příslušného závěru soudu odvolacího - podle něhož deklarace porozumění ze dne 3. 11. 2006 (ani v čl. 5) neměla charakter závazku s právně vynutitelnou povinností uvedenou v petitu žaloby - v tom smyslu, zda jde o skutkové zjištění či právní posouzení (podle Nejvyššího soudu má jít o skutkové zjištění, podle stěžovatele o právní posouzení). Je totiž třeba vždy vidět prioritně smysl té které argumentace uplatněné v rozhodnutí obecného soudu. Tedy reflektovat i smysl argumentace Nejvyššího soudu o neexistenci zásadního právního významu závěru rozsudku odvolacího soudu. Zde je třeba reflektovat postavení tohoto vrcholného soudního orgánu garantujícího jednotnost soudního rozhodování, a tudíž i právní jistotu. Tomuto vymezení pak odpovídá i hledisko zásadního právního významu, kdy až jeho naplnění by zakládalo přípustnost dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud však toto zákonem požadované zobecnění v dovolacích námitkách neshledal a nic mu v tom (z hlediska extrémní neracionality coby kritéria ústavněprávního přezkumu) vyčítat nelze. Závěr, zda konkrétní právní úkon (zde "deklarace porozumění") skutečně má či nemá charakter závazku s právně vynutitelnou povinností uvedenou v tom kterém petitu žaloby, z povahy věci odpovídá specifikům toho kterého textu právního úkonu které věci, a proto v této sféře prostoru pro abstrahování pro jiné případy "téhož druhu" z povahy věci příliš nezbývá. Lze v rovině metodologické analogie poukázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. října 2013 sp. n. III. ÚS 2385/13: "Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, je třeba reflektovat postavení tohoto vrcholného soudního orgánu garantujícího jednotnost soudního rozhodování, a tudíž i právní jistotu. Tomuto vymezení pak odpovídá i hledisko zásadního právního významu, až jehož naplnění by zakládalo přípustnost dovolání stěžovatelky. Nejvyšší soud však toto zákonem požadované zobecnění v dovolacích námitkách neshledal a nic mu v tom racionálně vyčítat nelze. Stěžovatelka vskutku rozporovala především zjištění skutková, která však z povahy věci vždy odpovídají specifikům té které věci (jsou výsledkem hodnocení konkrétních důkazů), a proto v nich prostoru pro abstrahování pro jiné případy "téhož druhu" z povahy věci příliš nezbývá.". Jinými slovy, ať již šlo v případě závěru odvolacího soudu o skutkové zjištění či právní posouzení, nic to nemění na ústavní akceptovatelnosti názoru Nejvyššího soudu, který v tomto závěru odvolacího soudu prostor pro zobecnění (a tím i zásadní právní význam) neshledal.

10. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.