III. ÚS 338/10
III.ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 7 To 532/2009, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 3 PP 225/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí v souladu s požadavky stanovenými zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označená usnesení, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

V jednotlivostech se v ústavní stížnosti namítá, že:

1/ Při posuzování podmínky "náhrady škody" obecné soudy nezohlednily, "jak obtížné je zapojování se do práce ve výkonu trestu a jak obtížné je tedy z výkonu trestu hradit způsobenou škodu", čímž ve svých důsledcích "vlastně vědomě oddalují možnost, aby stěžovatel začal způsobenou škodu hradit". Poukaz stížnostního soudu na zajištění úhrady "nákladů na obhajobu a na znalecký posudek" přehlíží, že ji provedli jeho rodiče, přičemž obdobný způsob náhrady škody by postrádal "výchovný účel", a představuje podle stěžovatele "výčitku", která "snad není hodna soudu působícího v právním státě". 2/ Ve vztahu k "prognóze vedení řádného života" obecné soudy, míní stěžovatel, neuplatnily nosné důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, co do požadavku nastolení vztahu přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem, a namísto toho akcentovaly represivní účel trestu, přičemž soud prvního stupně nepřijatelně konstatoval, že generální prevence vyžaduje, aby trest byl vykonán "beze zbytku". Pakliže soudy zdůraznily, že znalci na podkladě zjištěné "emoční nestability odsouzeného" dospěli k závěru, že není u něho vyloučen, "v případě, že by požil alkohol", atak "zvýšené agresivity", vyslovily požadavek garance budoucího chování, jejíž poskytnutí by předpokládalo, aby "znalci byli vědmy, které musí předvídat vše, co v budoucnu u člověka může nastat". 3/ Stížnostní soud "vyčetl, byť skrytě", stěžovateli coby "právnímu laikovi", že využil příslušných procesních práv ("všech možných opravných prostředků"), ačkoli ze stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v jeho prospěch vyplývá, že i "erudovaní právníci měli určité pochybnosti" o správnosti výsledku předcházejícího řízení. 4/ Obecné soudy nesprávně vyložily § 61 odst. 1 písm. a) a § 62 odst. 1 tr. zákona, neboť v případě splnění zákonných předpokladů "nejde o vůli, či nevůli soudu", zda odsouzeného podmíněně propustit na svobodu.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl podle § 61 odst. 1 písm. a) a § 62 odst. 1 tr. zákona jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 16 T 11/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. 11 To 40/2001 [jím byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákona ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, spáchaným formou spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona, a za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou]. Konec trestu připadá na den 11. 3. 2014 a lhůta pro podmíněné propuštění uplynula dne 11. 9. 2009.

Obecné soudy odůvodnily ústavní stížností napadená usnesení tak, že stěžovatel sice splnil část z předpokladů podmíněného propuštění podle § 61 odst. 1 písm. a) a § 62 odst. 1 tr. zákona tím, že vykonal zákonem předepsanou dobu trestu odnětí svobody a (jak upřesnil stížnostní soud) prokázal polepšení (během výkonu trestu svobody byl kázeňsky odměněn dvacetdvakrát, v předchozích třech letech "průměrně" dvakrát za rok), avšak další podmínka, totiž existence odůvodněného očekávání, že v budoucnu povede řádný život, splněna dosud není; stížnostní soud mimo jiné konstatoval, že stěžovatel nepřistoupil k náhradě škody, již trestným činem způsobil, a oba soudy též připomenuly "rysy emoční nestability" stěžovatele, a zejména okolnost, že stěžovatel byl odsouzen pro zvlášť závažnou trestnou činnost násilného charakteru, přičemž trestné činnosti se dopouštěl v minulosti opakovaně.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.

Podle § 61 odst. 1 písm. a) a § 62 odst. 1 tr. zákona po výkonu dvou třetin uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život.

Jelikož platí, že není ústavně zaručeného práva na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je především věcí obecných soudů, aby posoudily, zda jsou dány zákonem předvídané podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily (srov. kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 285/05, ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 612/05, ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 60/06, a ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 1845/09). V rovině ústavněprávního přezkumu proto zůstává k posouzení, zda napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení respektují principy spravedlivého procesu (práva na soudní ochranu), dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny.

Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde tedy o to, zda užitým výkladem a aplikací citovaných ustanovení § 61 odst. 1 písm. a) a § 62 odst. 1 tr. zákona nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nebyl soudy uplatněn výklad, jež je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z těch standardů, jež jsou v soudní praxi respektovány (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupříkladu nález ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99, N 33/17 SbNU 235).

Výklad rozhodných podmínek, že odsouzený "prokázal polepšení" a že lze "očekávat, že v budoucnu povede řádný život" [§ 61 odst. 1 písm. a) tr. zákona], je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o relevantní nesprávnost zde pak může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry obstát vůbec, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tím až stav, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. kupříkladu usnesení ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 31/06).

O takovou situaci v posuzované věci nejde.

Nic nenasvědčuje tomu, že obecnými soudy nebyl dodržen řádný procesní postup; žádostí stěžovatele se náležitě zabývaly, pro rozhodnutí si opatřily odpovídající skutkový podklad, a z odůvodnění jejich usnesení je zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídily (§ 134 odst. 2 tr. řádu).

Hledisko náhrady škody (k níž ani po více než devíti letech výkonu trestu odnětí svobody stěžovatel relevantně nepřistoupil, což zdůvodnil jen paušálním poukazem na "obtížnost zapojování se do práce ve výkonu trestu", a započetí plnění reparační povinnosti po svém případném podmíněném propuštění zmínil jen v obecné rovině, na podkladě příslibu rodičů ohledně "možnosti zajištění práce v Rakousku"), byť je nelze přeceňovat, obecné soudy aplikovaly přiměřeně, a oproti názoru stěžovatele nikoli izolovaně (tj. bez přihlédnutí k jeho konkrétní situaci).

Obecné soudy neočekávaly od výsledků znaleckého zkoumání absolutní záruku vedení řádného života po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovatelem, avšak - ústavněprávně adekvátně - zohlednily zjištěné (specifické) rizikové faktory, zvyšující pravděpodobnost další trestné činnosti, a to též se zřetelem ku stěžovatelovu delikventnímu chování v minulosti.

Kritizovatelný názor soudu prvního stupně ohledně dopadu hledisek "generální prevence" stížnostním soudem převzat nebyl.

Nelze ani stížnostnímu soudu bez dalšího vytýkat, že upozornil na existenci vnitřního rozporu mezi obsahovým vymezením opravných prostředků (jejichž využití uznal coby nezadatelné "právo") nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů ohledně svého srozumění s možným usmrcením poškozeného, a jeho tvrzeními uplatněnými ku podpoře podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, totiž že "od počátku své pochybení akceptoval a snažil se o nápravu". Jestliže bylo v trestním řízení prokázáno, že stěžovatel byl s eventuálním usmrcením poškozeného srozuměn (a výsledek tohoto řízení aproboval Ústavní soud usnesením ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 340/05), ačkoli před obecnými soudy (resp. v ústavní stížnosti) tvrdil opak, o jeho neprodleném "akceptování pochybení" nemůže být řeč.

Z okolnosti, že ministr spravedlnosti v rámci stížnosti pro porušení zákona vyslovil pochybnosti, zda vskutku "domluva pachatelů zahrnovala i eventuální možnost vzniku následku předpokládaného trestním právem" a zda "bylo nad jakoukoli pochybnost prokázáno, že byli domluveni všichni obvinění i na eventuálním usmrcení příslušníka společnosti GROUP 4 Securitas, a. s. a že by dokonce střílející obviněný P. Š. byl s eventuálním smrtelným následkem srozuměn" [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 31/2005, kterým byla podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost pro porušení zákona zamítnuta], stěžovatel nemůže ničeho vytěžit, neboť sám (bezpochyby narozdíl od ministra spravedlnosti) disponoval - nezprostředkovanou - vědomostí o svém vztahu k eventuálnímu následku vlastního jednání.

A konečně k námitce "neexistencí diskreční pravomoci soudů" při splnění podmínek dle § 61 odst. 1 písm. a) a § 62 odst. 1 tr. zákona se sluší uvést, že ústavní stížností otevřená otázka mít průmět do výsledku řízení o podmíněném propuštění nemohla, neboť obecné soudy dovodily, že zákonné předpoklady ve stěžovatelově věci naplněny nebyly.

Ústavnímu soudu pak přísluší se omezit na zjištění, že tento závěr vybočením z akceptovaných interpretačních standardů ("zjevným omylem" či jiným excesem) není, a s výkladovou svévolí jej spojovat jakkoliv nelze. Stěžovatelovy námitky proti rozhodnutím obecných soudů proto nejsou způsobilé posunout věc jeho ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny, a že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím.

Porušení ústavně zaručených práv ve stěžovatelově věci tudíž doloženo nebylo; ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (v senátě a bez jednání) odmítl.

Překážku rozhodnutí o předmětné ústavní stížnosti nepředstavuje probíhající řízení o ústavní stížnosti spoluodsouzeného P. Š. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 7 To 533/2009, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 10. 2009, č. j. 3 PP 220/2009, vedené pod sp. zn. I. ÚS 337/10, jehož výsledek právě vydané usnesení samozřejmě nepredisponuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.