III. ÚS 3375/12
III.ÚS 3375/12 ze dne 24. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Plzeňská teplárenská, a. s., se sídlem Doubravecká 2578/1, 304 10 Plzeň, IČ 49790480, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem se sídlem Úslavská 33, 326 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2012 č. j. 25 Co 318/2011-410, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. srpna 2012, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 3. září 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2012 č. j. 25 Co 318/2011-410, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 20 C 44/2006.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2012 č. j. 25 Co 318/2011-410 byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. března 2011 č. j. 20 C 44/2006-365 tak, že žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") byla uložena povinnost zaplatit žalobci Lesům České republiky, s. p. částku 71.946,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I). Žalované byla dále uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení za řízení před soudy obou stupňů ve výši 15.054,- Kč (výrok pod bodem II). Žalované byla dále uložena povinnost nahradit státu státem zálohované náklady ve výši 77.346,80 Kč (výrok pod bodem III). Ve výroku pod bodem IV bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku pod bodem IV zrušuje.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Krajského soudu v Plzni o existenci aktivní věcné legitimace žalobce, který soud prý navíc řádně neodůvodnil. Stěžovatelka dále namítá, že Krajský soud v Plzni jako soud odvolací změnil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně k prokázání vzniku vlastní škody a její celkové výše, aniž by sám tyto důkazy zopakoval. Krajský soud v Plzni podle stěžovatelky dále neodůvodnil řádně svůj závěr o prokázání samotné existence žalobcem tvrzené škody jako takové a její případné výše, ač stěžovatelka neprokázání této skutečnosti podrobně argumentovala. Stěžovatelka dále namítá, že Krajský soud v Plzni při hodnocení znaleckého posudku předloženého žalobcem porušil zásadu volného hodnocení důkazů. Stěžovatelka soudu vytýká, že se nezabýval tím, jakým znaleckým úkolem byl znalec pověřen a o čem předmětný znalecký posudek ve skutečnosti vypovídá. V části vzniku samotné škody v daném roce a její případné výše se v předmětném řízení ze strany žalobce jednalo vždy o pouhá žalobní tvrzení, aniž by tato tvrzení byla řádně podložena důkazy. Krajský soud v Plzni i přes argumentaci stěžovatelky však důvěřoval jak těmto tvrzením žalobce, tak závěrům znaleckého posudku předloženého žalobcem, ponechal bez povšimnutí jeho věcnou správnost a vypovídací hodnotu (okruh otázek, na které měl dát znalecký posudek odpověď), čímž popřel zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení.

Krajský soud v Plzni se ve svém rozhodnutí prý vůbec nevypořádal se závěry znaleckého posudku RNDr. Jana Hoška, ani se závěry znaleckého posudku Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně, zpracovaných k zadání soudu, a majících tak jako jediné listiny v předmětném řízení důkazní hodnotu znaleckého posudku, ačkoli závěry těchto znaleckých posudků zcela přisvědčují argumentaci stěžovatelky a ačkoli právě o ně soud prvního stupně opřel zejména své rozhodnutí, následně Krajským soudem v Plzni změněné. Krajský soud v Plzni tak podle stěžovatelky privilegoval listinu předloženou žalobcem před znaleckými posudky zpracovanými k zadání soudu prvního stupně, přejal do svého rozhodnutí závěry RNDr. Hadaše a přenesl tak v konečném důsledku odpovědnost za správnost soudního rozhodování na znalce, který zpracoval posudek pro žalobce.

Takový postup však nelze dle právního názoru stěžovatelky z ústavněprávních hledisek akceptovat. Krajský soud v Plzni prý i v otázce vzniku škody a výše její náhrady rezignoval na řádné a vyčerpávající odůvodnění svého rozhodnutí, omezil se na pouhá konstatování ve věci, bez opory skutkových a právních závěrů v provedeném dokazování, a své rozhodnutí tak zatížil vadou, pro kterou je dané rozhodnutí Krajského soudu v Plzni nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé.

Dle názoru stěžovatelky jsou skutkové a právní závěry Krajského soudu v Plzni v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Z pohledu stěžovatelky jde o překvapivé rozhodnutí ve věci, neboť z provedených důkazů před Krajským soudem v Plzni žádným způsobem nevyplynulo, že tento hodlá posoudit nárok žalobce odlišně od posouzení provedeného soudem prvního stupně.

Stěžovatelka dále namítá, že Krajský soud v Plzni nedal prostor účastníkům řízení pro vyjádření se ve věci, ač byl k tomu dle právních předpisů povinen. Úslavská 33,326 00 Plzeň | tel.:+420 377 423 276 | fax:+420 377 424 053 |
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. § 153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.

Pokud jde o námitky stěžovatelky ohledně hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu, podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že mu nepřísluší v daných souvislostech hodnotit hodnocení důkazů provedených obecným soudem, a to ani za situace, kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/93). Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.

V souzené věci odvolací soud zopakoval důkaz listinou - rozhodnutí Ministerstva zemědělství o přizpůsobení zakládací listiny státního podniku Lesy České republiky Hradec Králové ze dne 12. srpna 1997 spolu s přílohou č. 1 - rozvahou k 30. červnu 1997, hlavní knihou Lesů České republiky a CD nosičem, který obsahuje seznam parcelních čísel pozemků, jež jsou ve vlastnictví České republiky a pro něž je jako osoba s právem hospodaření uveden žalobce; jde o výstup platný pro rok 2003, tedy pro rozhodné období. Po provedení důkazů nebylo mezi účastníky sporné, že přílohou č. 1 ke shora citovanému rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 12. srpna 1997 je rozvaha žalobce k 30. června 1997 a druhou částí je pak hlavní kniha jako součást účetnictví žalobce. Po provedení důkazů CD nosičem žalovaná nezpochybnila vlastnictví pozemků na něm uvedených státem.

Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který zamítl žalobu s poukazem na nedostatek aktivní věcné legitimace na straně žalobce, ačkoliv předtím provedl poměrně rozsáhlé dokazování ohledně výše škody na lesních porostech tak, jak se žalobce žalobou po žalované domáhal. Po doplněném dokazování, které odvolací soud v průběhu odvolacího řízení učinil, dospěl k závěru, že žaloba je po právu a že námitky žalované v řízení vznesené nemohou být shledány důvodnými. Zejména měl odvolací soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobce, a to zejména s poukazem na skutečnost, že žalobce se domáhal náhrady škody na lesních porostech na pozemcích, které jsou ve vlastnictví státu. To, že jde o pozemky ve vlastnictví státu, bylo v řízení nepochybně prokázáno. V zásadě se stalo i nesporným, pokud jde o zopakování důkazu CD nosičem, na němž jsou zachycena data vycházející z katastru nemovitostí pro rok 2003. Pokud žalovaná argumentovala tím, že majitel porostu na předmětných pozemcích může být odlišný od majitele pozemku, pak odvolací soud poukázal na to, že je zde nutné vycházet z ust. § 120 občanského zákoníku, tedy z toho, že součástí pozemků jsou i trvalé porosty jako např. keře, stromy atd., tzn., že porosty jsou součástí věci hlavní a pokud má žalobce k těmto pozemkům výkon práva hospodaření, tak logicky má i právo hospodaření k těmto porostům. Pokud by se mělo jednat o nějakou ojedinělou výjimku, tak v tomto smyslu žádné konkrétní specifikace ze strany žalované uváděny nebyly.

Pokud jde o výši škody, pak odvolací soud vyšel především z obecně známých skutečností, tj. že zdroje znečištění na lesy mají bezpochyby negativní vliv. To ostatně, uvedl odvolací soud, nerozporuje žádný ze znaleckých posudků, které byly v řízení jako důkaz provedeny, tzn., že činností žalované jsou způsobovány na lesních porostech působením vypouštěných škodlivin škody a zůstává otázkou, jakým způsobem škodu, jež v jednotlivých letech na porostech byla způsobena, specifikovat a nějakým způsobem výši této škody exaktně vyčíslit. Odvolací soud dovodil, že i kdyby přijal názor, že dosud používaný způsob vyčíslení škody způsobené emisemi není "udržitelný", tak "nelze rezignovat na to, že by škoda způsobená na lesních porostech provozovateli velkých zdrojů znečišťování ovzduší nemohla být přiznána". Podle ust. § 136 o. s. ř. "lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy" (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 4549/2010). V projednávané věci znalecký posudek RNDr. Pavla Hadaše výši škody stanovil a stanovil i podíl žalovaného na vzniklé škodě v roce 2003 na lesních porostech. Další znalecké posudky vypracované v řízení, konstatoval odvolací soud, sice uvádějí, že jednou z příčin poškození lesních porostů jsou imise produkované v roce 2003, ale zároveň uvádějí, že výpočet výše imisní škody nelze provést. V revizním posudku jeho autoři dokonce tvrdí, že postupovat podle vyhlášky č. 55/1999 Sb. je překonané a postup žalobce týkající se výpočtu a rozpočtu imisní škody je nutno považovat za zastaralý a neudržitelný. K tomu odvolací soud konstatoval, že neexistuje-li metoda, pomocí níž by bylo možno zcela přesně určit výši škody na lesních porostech na jednotlivých územích ve vztahu k jednotlivým zdrojům znečisťování, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr soudu o výši škody. Odvolací soud vzal jako podklad pro úvahu podle ust. § 136 o. s. ř. vyčíslení škody, resp. podílu žalované na výši škody znalecký posudek RNDr. Pavla Hadaše č. 02-97/2005 tak, jak jej žalobce soudu předložil a dospěl k závěru, že žalobci vznikla škoda provozní činností žalované ve výši stanovené v citovaném znaleckém posudku. Proto odvolací soud, veden jiným právním názorem, za požití ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil napadený rozsudek a uložil žalované zaplatit žalobci 71.946,- Kč včetně úroků z prodlení. Uvedeným závěrům odvolacího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci při provádění dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci nebyl shledán takový extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rovněž při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

K námitce stěžovatelky, že neměla možnost se k předmětné věci vyjádřit, Ústavní soud poukazuje na to, že z vyžádaného spisového materiálu (spis vedený u Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 20 C 44/2006) vyplývá, že právnímu zástupci stěžovatelky bylo odvolání žalobce doručeno dne 26. dubna 2011 (č. l. 376), stěžovatelka se však k podanému odvolání písemně nevyjádřila. Jednání odvolacího soudu konaného dne 11. dubna 2012 se stěžovatelka nezúčastnila, ačkoli byla k tomuto jednání řádně předvolána; zúčastnil se jej však její právní zástupce, který se k podanému odvolání vyjádřil (č. l. 392). Další jednání se před odvolacím soudem konalo dne 30. května 2012, tohoto jednání se zúčastnil právní zástupce žalované, který se v závěrečném návrhu k předmětné věci vyjádřil (č. l. 400).

Ústavní soud ověřil, že postup Krajského soudu v Plzni v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci tohoto soudu, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Plzni rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.