III. ÚS 3373/09
III.ÚS 3373/09 ze dne 11. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. T. M., zastoupené Mgr. Miroslavem Synkem, advokátem v Praze 2, Tyršova 7, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 2009 č. j. 33 Cdo 739/2008-286 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2007 č. j. 19 Co 8/2007-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 24. 12. 2009, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 15. 2. 2010, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že došlo k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 5. 2006 č. j. 10 C 120/2002-199 bylo k žalobě stěžovatelčina právního předchůdce, Ing. E. P., uloženo zaplatit žalované PENTAS, s. r. o., částku 989 000 Kč s příslušenstvím. Uvedený soud dospěl k závěru, že mezi žalobcem jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelkou byla uzavřena smlouva o dílo (§ 631 a násl. občanského zákoníku), jejímž předmětem byla rekonstrukce domu, že žalobce zaplatil zálohu 2 750 000 Kč a že toto dílo nebylo dokončeno a žalobcem převzato. Žalovaná žalobci vyúčtovala práce v částce 2 539 641 Kč, skutečná hodnota provedených prací činila 2 589 530 Kč, žalobce však od smlouvy odstoupil z důvodu vad díla, na jejichž odstranění bude třeba vynaložit částku 828 528,04 Kč. Dům tak byl zhodnocen pouze o částku 1 761 000 Kč, a to, co žalobce zaplatil žalované nad uvedenou částku, je žalovaná povinna coby bezdůvodné obohacení zaplatit žalobci.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil toliko v částce 30 993,50 Kč s příslušenstvím, co do částky 958 006,50 Kč s příslušenstvím pak žalobu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že odstoupení od smlouvy je neplatný právní úkon, a to pro rozpor s ustanovením § 642 odst. 1 občanského zákoníku, a že tudíž nároky žalobce nutno posuzovat jako nároky ze smlouvy o dílo, nikoliv z bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu uložil žalovanému vrátit žalobci (pouze) přeplatek vzniklý mezi zaplacenou zálohou a hodnotou skutečně provedených prací včetně 5% DPH. Právní nástupci žalobce proti uvedenému rozsudku brojili dovoláním, to však Nejvyšší soud zamítl rozsudkem, který je rovněž napaden touto ústavní stížností, s tím, že se správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolatelům nepodařilo zpochybnit.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti smlouvy o dílo, otázku dokončení díla i způsob vypořádání vzájemného plnění. Poukazuje na znalecké posudky, dle nichž bylo dílo provedeno vadně, a tvrdí, že i žalovaná pokládala po celou dobu dílo za nedokončené, což dokládají její pokusy předkládat nové a nové návrhy předávacího protokolu i návrhy na smírné vyřešení věci, v rámci něhož bylo žalobci nabízeno finanční vyrovnání. Žalovaná údajně také neprokázala výši své pohledávky, jediným podkladem má být ex post vzniklé "vyúčtování prací", aniž by došlo k dohodě o cenách nebo by bylo dílo dokončeno. Upozorňuje, že žalovaná na posledním jednání předložila dokument - předávací protokol ze dne 12. 2. 2001, který žalobce nikdy nepodepsal, naopak žalované zaslal svůj nesouhlas s připomínkami v dopise ze dne 17. 6. 2002, které žalovanou nebyly nikdy akceptovány, a tudíž nedošlo k podpisu předmětného (a ani jiného) předávacího protokolu, resp. jeho konečný text nebyl stranami nikdy odsouhlasen. Městskému soudu vytýká, že z kontextu obsáhlé korespondence, ze které má plynout, že dílo nikdy nebylo dokončeno, vytrhl jediný dopis (patrně ze dne 17. 6. 2002), z něhož vyvodil závěr opačný. Tento postup stěžovatelka označuje za účelový s tím, že daný dopis měl jediný smysl, a to vyzvat žalovaného k vrácení zřejmé "přefakturace" z důvodů dvojího započítání téže položky. Městský soud přitom opomenul, že daný dopis byl zaslán ještě před odstoupením od smlouvy z důvodu apelu na dokončení díla. Stěžovatelka upozorňuje rovněž na dopis žalované ze dne 14. 8. 2002, který byl formulován tak, že smlouva je neplatná, a (přesto) je v něm akceptováno odstoupení od smlouvy. Nutnost vzájemného vypořádání z uvedených důvodů tak byla mezi stranami nesporná. Dle stěžovatelky se městský soud nevypořádal s tím, proč je dle jeho názoru nesporné, že dílo bylo dokončeno, a připomínky k předávacímu protokolu hodnotí v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku o právních úkonech. Z výše uvedeného má plynout, že obecné soudy rozhodovaly v rozporu se spisovým materiálem, provedené důkazy ve prospěch žalobce ignorovaly a hodnotily toliko důkazy v jeho neprospěch, resp. že se odmítly zabývat platností předávacího protokolu v návaznosti na nové předávací protokoly, korespondenci účastníků a znalecké posudky, a že neposkytly žalobci možnost ovlivnit rozhodnutí soudu a vyjádřit se k provedeným důkazům, že je dán extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými, že rozhodnutí jsou de facto nepřezkoumatelná, nesou stopy libovůle z důvodu nedostatečného odůvodnění, jde-li o hodnocení důkazů.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti především vyslovuje nesouhlas s názorem odvolacího i dovolacího soudu na otázku, zda došlo ke zhotovení díla, a tudíž zda bylo možné ve smyslu § 642 odst. 1 občanského zákoníku platně odstoupit od předmětné smlouvy o dílo. Přitom polemizuje s jejich skutkovým závěrem, že dílo bylo (byť s vadami) jako dokončené převzato. Jak patrno z napadených rozhodnutí, zmíněné soudy v daném bodě vycházely z provedených důkazů, konkrétně ze zápisu o předání a převzetí díla ze dne 12. 2. 2001, které vyhotovila žalovaná, z připomínek žalobce k předmětnému zápisu o předání a převzetí díla ze dne 27. 2. 2001, a dále ze žádosti zmocněnce žalobce o vrácení přeplatku ze dne 17. 6. 2002. Městský soud pak byl toho názoru, že zápis o předání a převzetí díla představoval návrh žalované, tento návrh byl akceptován žalovaným právě v připomínkách ze dne 27. 2. 2001, ve kterých pouze doplnil formulaci týkající se odstranění možných drobných vad a nedodělků, což má podporovat i žádost o vrácení přeplatku ze dne 17. 6. 2002, ve kterých žalobce reaguje na konečné vyúčtování žalované a žádá o vrácení rozdílu mezi zálohou a skutečnou cenou. Městský soud přitom zdůvodnil, jak k danému názoru dospěl - z jeho závěrů je patrno, že byť daný zápis nebyl akceptován bezvýhradně, ke konsenzu smluvních stran, jde-li o vlastní převzetí díla, podle názoru tohoto soudu došlo. K dovolání právních nástupců žalobce se tímtéž zabýval i dovolací soud a dospěl ke shodným závěrům. Současně se vypořádal s námitkou dovolatelů, kterou stěžovatelka nyní znovu uplatňuje v ústavní stížnosti, že městský soud nezohlednil další provedené důkazy, a to tak, že z nich nelze učinit žádná zjištění stran vlastního převzetí díla v únoru 2001 (má se totiž jednat o otázku vad díla a vyúčtování ceny za provedené dílo, přičemž nelze zaměňovat otázku zhotovení, resp. dokončení díla s otázkou, zda dílo vykazuje vady). Na základě výše uvedeného nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že napadená rozhodnutí jsou, jde-li o proces hodnocení důkazů, dostatečně a srozumitelně odůvodněna, a tudíž že nesdílí stěžovatelčin názor, že by napadená rozhodnutí byla nepřezkoumatelná a že by tudíž nesla znaky libovůle v soudním rozhodování.

Z výše uvedeného pak rovněž plyne, že stěžovatelka požaduje po Ústavním soudu, aby v podstatě znovu přezkoumal to, jak správně obecné soudy hodnotily provedené důkazy, a to především jde-li o otázku, zda došlo k akceptaci obsahu návrhu zápisu o předání a převzetí díla ze dne 12. 2. 2001 ze strany žalobce. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Vzhledem k již popsanému postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci a jeho vztahu k obecné justici Ústavní soud opakovaně konstatuje, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Ingerence do této činnosti je možná pouze v případě, že dané hodnocení, řádně vysvětlené v odůvodnění příslušného soudního rozhodnutí, lze označit za "extrémně" vadné, a to především z důvodu zjevného omylu nebo pro jeho rozpor s pravidly logického myšlení.

Ovšem pochybení takového rázu zjištěno nebylo. Již z obsahu k ústavní stížnosti přiložených listin - "Připomínek k zápisu o předání a převzetí díla ..." ze dne 27. 2. 2001 a "Zápisu o předání a převzetí domu" ze dne 12. 2. 2001 možno zjistit, že žalobce, zcela ve shodě s žalovanou, uvádí, že "Přejímající tímto přebírá uvedenou stavbu v plném rozsahu, a to jako dokončenou bez závad bránících jejímu užívání", a rovněž že výhrady žalobce se týkají jiných otázek než vlastního převzetí díla. Závěr, k němuž na základě těchto důkazů obecné soudy dospěly, nestojí zde jistě bez opory. Pokud stěžovatelka poukazuje na další provedené důkazy, které mají tento závěr zpochybnit, pak i touto otázkou se obecné soudy (především pak Nejvyšší soud) zabývaly a s ní se vypořádaly, když tyto důkazy označily v podstatě za irelevantní, neboť se sporné skutečnosti (tj. otázky, zda došlo či nedošlo k převzetí díla) netýkaly. Ve shodě s názorem Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že je nutno (důsledně) rozlišovat otázku dokončení díla a otázku odpovědnosti zhotovitele za vady, což však žádná ze smluvních stran - patrně z neznalosti - nečinila, v důsledku čehož (především) vznikla skutkově i právně poněkud komplikovaná situace, kdy teprve později bylo postaveno najisto, z jakého právního titulu měl žalobce své nároky uplatňovat.

Jde-li o otázku platnosti smlouvy o dílo, touto se zabýval jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, s tím výsledkem, že jde o platně uzavřenou smlouvu, a své závěry řádně zdůvodnily. Zabýval se jí i Nejvyšší soud, ovšem nikoliv z věcného hlediska, neboť v tomto ohledu dovolatelé neuplatnili adekvátní námitky, tj. námitky právní povahy, přičemž stěžovatelka příslušné závěry nijak nenapadá, takže není zřejmé, v jakém ohledu měl tento soud pochybit. Nezbývá tedy než konstatovat, že stěžovatelka, pokud uplatnila nezpůsobilé námitky, řádně (z obsahového hlediska) nevyčerpala daný mimořádný opravný prostředek, a tudíž nelze považovat dle konstantní judikatury Ústavního soudu její ústavní stížnost v této části za přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.