III. ÚS 3372/12
III.ÚS 3372/12 ze dne 18. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti E. M., zastoupené JUDr. Jiřím Drápalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 5/12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2010 sp. zn. 16 Co 224/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, vydaný v její pracovněprávní věci, neboť jím mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jakož i princip právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí.

Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 9 C 140/2007 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 30. 11. 2006 a Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem tento rozsudek potvrdil; následné stěžovatelčino dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2775/2001, od jehož doručení stěžovatelka odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti, odmítnuto jako nepřípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje, že s ní byl rozvázán pracovní poměrem výpovědí, jež jí byla doručena dne 4. 12. 2006; jelikož měla za to, že jí běží tříměsíční výpovědní lhůta dle ustanovení § 45 odst. 1 in fine zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, podala žalobu na určení neplatnosti výpovědi až dne 28. 5. 2007, v rámci prekluzivní lhůty, jež měla dle jejího mínění skončit až dne 31. 5. 2007. Okresní soud však dospěl k závěru, že žaloba byla podána až po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty, neboť výpovědní doba nebyla tříměsíční, nýbrž dle ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen "nový zákoník práce") pouze dvouměsíční. Soud (a následně i soud krajský) přitom interpretoval přechodné ustanovení § 364 nového zákoníku práce retroaktivně, přičemž výsledek je nahodilý; převzala-li by výpověď již dne 30. 11. 2006, kdy byla datována, svědčila by jí tříměsíční výpovědní lhůta, obdržela-li ji až čtyři dny později poštou, je s tímtéž úkonem zaměstnavatele spojována již výpovědní lhůta pouze dvouměsíční. Proto výklad rozhodného přechodného ustanovení obecnými soudy považuje stěžovatelka za přepjatě formalistickou, porušující její základní práva, a vyjadřuje podivení nad tím, proč soud prvního stupně její řízení přerušil, pakliže žalobu mohl z nyní tvrzených důvodů bez dalšího zamítnout.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby obecnými soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy zvolily takovou interpretaci intertemporálního ustanovení nového zákoníku práce, jež je retroaktivní, nepřípustně formalistická a překvapivá.

Jelikož kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu (viz výše), nemůže se jeho kontext projevit jinak než poměřením, zda interpretace rozhodných ustanovení podústavního práva obecnými soudy založila porušení některého základního práva stěžovatelky, případně zda ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz stěžovatelkou dovolávaná teze "přepjatého formalizmu").

Oproti očekáváním stěžovatelky však právní závěry, jež byly obecnými soudy v posuzované věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.

Výklad rozhodných ustanovení podústavního práva přísluší zásadně obecným soudům, přičemž orgánem veřejné moci, jenž je mj. povolán ke sjednocování rozhodovací činnosti obecných soudů, je Nejvyšší soud (viz ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Ten výklad rozhodného ustanovení § 364 nového zákoníku práce podal v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 258/2009, a oponenturu vůči němu nezaujala ani doktrína (srov. Bělina, M. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 1304).

Závěry přijaté obecnými soudy v projednávané věci jsou s oběma prameny v souladu, resp. z nich přímo čerpají.

Za této situace je logicky nelze hodnotit jako nepředvídatelné či jako výraz neodůvodněné libovůle, jež by naopak ospravedlňovaly kasační zásah Ústavního soudu. Naopak jsou řádně odůvodněné, mají náležitou argumentační základnu, a lze je rozumně zastávat. Stěžovatelka sice předstírá jinou interpretační verzi, o které tvrdí, že je správnější, proč ta, již oponuje, má být protiústavní, však dostatečně nedokládá.

Na podkladě řečeného je proto namístě závěr, že podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, pročež se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.