III. ÚS 3365/13
III.ÚS 3365/13 ze dne 12. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jaroslava Fenyka a soudce zpravodaje Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele I. A., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem Příkop 2a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013 č. j. 3 Tdo 832/2013-55, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2013 č. j. 2 To 17/2013-776 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2012 č. j. 53 T 5/2012-679, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 6. listopadu 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") shledán vinným, že spolu s dalším pachatelem přepadl směnárnu v centru Brna, fyzicky napadl jejího majitele a poté se jej pokusil usmrtit střelou do hrudi z nelegálně držené zbraně s cílem sebrat mu značnou finanční hotovost, jež měl poškozený u sebe. Tím dle soudu stěžovatel spáchal zločin vraždy ve smyslu ustanovení § 140 odst. 2 a 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a zároveň přečin nedovoleného ozbrojování ve smyslu ustanovení § 279 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a sice jeho osobního vozidla. Krajský soud opřel své konstatování o stěžovatelově vině především o výpověď poškozeného (majitele směnárny), a dále o řadu dalších svědeckých výpovědí, znaleckých posudků i jiných důkazů. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl stěžovatelovo odvolání, neboť v postupu a hodnocení nalézacího soudu neshledal žádné pochybení. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelovo dovolání s odůvodněním, že jím uplatněné námitky nelze podřadit pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel je toho názoru, že proti němu vedené trestní řízení nebylo spravedlivé a hodnocení provedených důkazů bylo zaujaté, a to dle stěžovatelova názoru z důvodu jeho čečenské národnosti. Všechny provedené důkazy byly hodnoceny v neprospěch odsouzených, což ve svém důsledku vedlo k přehnaně přísné právní kvalifikaci posuzovaného skutku a tomu odpovídajícímu nepřiměřeně tvrdému trestu. Provedené důkazy byly dle stěžovatele hodnoceny v rozporu se zásadami formální logiky, tedy protiústavním, svévolným způsobem. Tímto nedostatkem trpí především hodnocení výpovědi poškozeného, jež je klíčovým důkazem pro údajný stěžovatelův úmysl usmrtit poškozeného. Tato výpověď je jednak nekonzistentní, neboť poškozený v jednotlivých výpovědích od počátku trestního řízení neustále zvyšoval stupeň násilí, který proti němu měli pachatelé použít, a navíc působí nelogicky, neboť poškozený opakovaně uvedl, že stěžovatel se jej pokusil usmrtit, zatímco druhý pachatel připravoval řemínky a pásky na jeho spoutání. V tomto ohledu tedy hodnocení důkazů, provedené obecnými soudy, nemůže dle stěžovatele, s ohledem na principy spravedlivého procesu, obstát. Z toho důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že se v tomto případě jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní stížnost ve svém jádru představuje stěžovatelův nesouhlas s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy. Ústavní soud tak musí na tomto místě připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k přezkumu "běžné" zákonnosti či věcné správnosti jejich rozhodnutí. Jeho úlohu vymezuje předně čl. 83 Ústavy České republiky, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může proto toliko v případě porušení ústavně zaručených práv. V případech namítaného nesprávného hodnocení důkazů může Ústavní soud zasáhnout toliko v situaci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými a právními závěry, tedy v případech svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

7. K tomu však v projednávané věci nedošlo, neboť souhrn hodnocení důkazů provedených obecnými soudy vyznívá racionálně, logicky a srozumitelně, přičemž skutečnost, že lze dílčí aspekty skutkového stavu vyhodnotit jinak, než učinil nalézací soud, nedává Ústavnímu soudu možnost zasáhnout do nezávislé rozhodovací činnosti soudů, a to ani v případě, že by se s výsledkem takového hodnocení sám neztotožnil. Námitku nekonzistentnosti výpovědi poškozeného uplatnil stěžovatel i v odvolacím řízení, vrchní soud tuto námitku věcně projednal a dospěl v souladu s názorem krajského soudu k závěru, že výpověď poškozeného neobsahuje žádné podstatné rozpory (srov. str. 8 napadeného usnesení vrchního soudu). K podobnému závěru došel i Nejvyšší soud (srov. str. 8 napadeného usnesení), který tuto námitku posoudil tak jako Ústavní soud, dle kritéria existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a právními a skutkovými závěry. Ústavní soud se v tomto ohledu ztotožňuje s argumentací obou soudů, neboť ani v ústavní stížnosti obsažený popis údajné nekonzistentnosti výpovědi poškozeného nezakládá tzv. extrémní rozpor mezi předmětnými výpověďmi a skutkovými a právními závěry, jež z nich obecné soudy dovodily. Závěru o porušení principů spravedlivého řízení v procesu hodnocení důkazů tedy nelze přisvědčit.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.