III. ÚS 336/05
III.ÚS 336/05 ze dne 27. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 336/05

Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. H., zastoupeného JUDr. Helenou Hájkovou, advokátkou v Brně, Masarykova 37, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1708/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel výrok I. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. března 2005 (21 Cdo 1708/2004-70) a tvrdil, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní proces.

Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. března 2005 (21 Cdo 1708/2004-70) bylo výrokem I. rozhodnuto o zamítnutí dovolání stěžovatele (vystupoval jako žalobce v řízení před obecnými soudy) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2004 (15 Co 63/2003-53). Výrokem II. bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud ČR, ve shodě s názorem odvolacího soudu (Krajského soudu v Brně), dovodil, že i když ustanovení § 102 odst. 2 písm. g) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (podle kterého je radě obce stanovena výlučná pravomoc jmenovat a odvolávat vedoucí odborů obecního úřadu, přičemž návrhy podává tajemník obecního úřadu), zmiňuje pouze vedoucí odborů, z organizační struktury Magistrátu města Brna vyplývá, že tato výlučná pravomoc Rady obce se vztahuje též na vedoucí úseků, kteří jsou nadřízeni vedoucím odborů. Jestliže tedy o odvolání žalobce z funkce vedoucího úseku Magistrátu města Brna (která je jmenovanou funkcí ve smyslu ustanovení § 27 odst. 4 a 5 zák. práce) rozhodla Rada města Brna, učinil tak subjekt oprávněný ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 zák. práce, neboť Rada města Brna ve vztahu k vedoucím úseků a vedoucím odborů plnila funkci statutárního orgánu. Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že funkce vedoucího úseku je v rámci organizační struktury Magistrátu města Brna významnější, nadřazená funkci vedoucího odboru, proto se musí na pracovní poměr vedoucích úseků Magistrátu města Brna vztahovat (argumentem a minori ad maius) režim platný pro vedoucí odborů.

Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 9. března 2004 (15 Co 63/2003-53) rozsudek soudu I. stupně (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. října 2002 - 13 C 262/2001-34) změnil ve výroku I. tak, že žalobu o určení neplatnosti odvolání z funkce ze dne 7. června 2001 zamítl, ve výroku II, jímž bylo rozhodnuto o neplatnosti výpovědi ze dne 26. června 2001, tento rozsudek potvrdil.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. října 2002 (13 C 262/2001-34) původně žalobě stěžovatele vyhověl, když dospěl k závěru, že jeho odvolání z funkce odporovalo zákonu, neboť při něm byl porušen Statut a Organizační řád MMB, když návrh na odvolání byl podán Radě města Brna neoprávněnou osobou, a to náměstkem primátora, který nebyl k takovému úkonu ničím oprávněn, nikoliv tedy tajemníkem. Protože odvolání stěžovatele z funkce je z tohoto důvodu podle ustanovení § 242 odst. 1 zák. práce neplatné, byla podle názoru soudu I. stupně neplatným právním úkonem i výpověď daná stěžovateli dopisem žalovaného ze dne 26. 6. 2001, neboť následovala bez jakéhokoliv právního důvodu.

V ústavní stížnosti stěžovatel - stručně shrnuto - zpochybňuje postup svého odvolání z funkce vedoucího Úseku organizačního. Dovozuje zejména, že jeho odvolání z funkce nebylo učiněno kompetentním orgánem, protože funkce vedoucího úseku Magistrátu města Brna není - na rozdíl od funkce vedoucího odboru obecního úřadu - určena zákonem č. 128/2000 Sb. jako funkce jmenovaná a ani nesplňuje podmínky jmenované funkce podle ustanovení § 27 odst. 4 a 5 zák. práce. Funkce vedoucího úseku je v přímé řídící působnosti tajemníka, který není přímo podřízen Radě města Brna, a proto Rada města Brna nemůže, nezávisle na tom, zda je či není statutární orgán města Brna, jmenovat a odvolávat vedoucího úseku Magistrátu města Brna. Odvolání stěžovatele z funkce nebylo provedeno v souladu se zákonem č. 128/2000 Sb., neboť v rozporu s požadavkem zákona nepodal návrh na odvolání tajemník Magistrátu města Brna. Stěžovatel navrhl zrušit výrok I. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou co do své povahy polemikou s výkladem tzv. obyčejného (podústavního) práva - příslušných ustanovení zákona o obcích a zákoníku práce - které stěžovatel uplatnil v obdobném rozsahu již v řízení před obecnými soudy. S těmito námitkami se obecné soudy (zejména pak Nejvyšší soud ČR) v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud ČR, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, zaujal pak v dané věci právní názor, který má oporu ve skutkových zjištěních, proto mu nelze pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout.

Stěžovatel přehlíží, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů - úlohu sjednocovatele judikatury v oblasti obyčejného práva plní Nejvyšší soud ČR - a proto Ústavnímu soudu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel svou ústavní stížností usiluje. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledáno nebylo.

Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným výrokem I. rozsudku Nejvyššího soudu ČR došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.