III. ÚS 3357/09
III.ÚS 3357/09 ze dne 25. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. S., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Nad Štolou 18, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2009 č. j. 11 Co 602/2009-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, jelikož je přesvědčena, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36, článku 37 odst. 3, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v článku 90, článku 95 a článku 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 17 C 225/2008 se podává, že stěžovatelka [žalobkyně a)] spolu se svoji dcerou H. S. [žalobkyní b)], jakožto dědičky po zesnulém manželu stěžovatelky Ing. E. S., se domáhaly proti žalovanému M. J. vydání bezdůvodného obohacení ve výši 850 000 Kč. Při jednání dne 29. 7. 2009 zástupkyně žalobkyň uvedla, že žalovaná částka patřila do společného jmění stěžovatelky a zůstavitele, přičemž předmětem vypořádání v dědickém řízení byla pouze částka 425 000 Kč, z níž polovinu nabyla stěžovatelka a druhou polovinu žalobkyně b); ohledně zbývající částky 425 000 Kč byl podán návrh na dodatečné projednání dědictví. Se zřetelem k tomu pak navrhla změnu žalobního petitu tak, aby žalovaný byl zavázán zaplatit stěžovatelce částku 637 500 Kč s příslušenstvím a žalobkyni b) částku 212 500 Kč s příslušenstvím.

Okresní soud v Ostravě na tento procesní návrh reagoval tím, že usnesením vydaným při uvedeném jednání připustil změnu žaloby tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce namísto 425 000 Kč částku 637 500 Kč s příslušenstvím, a poté zastavil řízení v části, v níž bylo žádáno, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni b) částku 212 500 Kč s příslušenstvím.

K odvolání stěžovatelky, v němž namítala, že žalobu nevzala (částečně) zpět, nýbrž pouze upřesnila žalobní návrh, neboť se společně s žalobkyní b) domáhaly celkové částky 850 000 Kč jako solidární věřitelky, Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 30. 9. 2009 č. j. 11 Co 602/2009-66 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vysvětlil, že na zúžení žaloby ve vztahu k žalobkyni b) okresní soud reagoval částečným zastavením řízení (ve vztahu k této žalobkyni) správně.

Stěžovatelka je názoru, že soud prvního stupně tím, že "upřesnění" žaloby posoudil jako částečné rozšíření a částečné zpětvzetí žaloby, svévolně změnil žalobu, a tím popřel zásadu, že je to žalobce, kdo disponuje předmětem řízení. Vzhledem k neskončenému dědickému řízení byl uplatněn žalobní nárok coby solidární, a ani z jiného procesního úkonu nemohl soud dovodit, že by se každá z žalobkyň domáhala poloviny z celé žalované částky. Jestliže byla žalovaná částka upravena pouze co do podílu mezi žalobkyněmi, o změnu žaloby podle stěžovatelky nešlo.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud oproti tomu není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Deficit spravedlivého procesu - a jen o to může při hodnocení dané ústavní stížnosti jít - se ve zde rozhodné rovině (procesně) právního posouzení nemůže projevit jinak než poměřením, zda výklad procesního práva, užitý obecnými soudy, je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, jak soud prvního stupně naložil s procesním úkonem, jímž žalobkyně, jak uvádí stěžovatelka, stanovily podíl, v jakém jim má žalovaný plnit z titulu bezdůvodného obohacení.

Ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. ukládá soudu posoudit každý procesní úkon podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen. Stanoví povinnost posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby "domýšlel" obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají. Stejně tak posouzení procesního úkonu podle jeho obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003).

Významné pak je, že vůle žalobkyň projevená v rozhodném procesním úkonu a směřující k tomu, aby soud zavázal žalovaného zaplatit stěžovatelce 3/4 z celkové původně žalované částky a žalobkyni b) zbývající 1/4, je jednoznačná a nezpochybnitelná, což je podpořeno i ústní dohodou mezi nimi ohledně způsobu vypořádání dědictví, již stěžovatelka zmiňuje i v ústavní stížnosti. Není pak důvod oponovat úsudku obecných soudů, že žalobkyně daly najevo, že nadále nezamýšlejí vystupovat jako solidární věřitelky, ale rozhodly se domáhat po žalovaném toliko dílčích plnění, a to ve výších, jež stanovily.

Soud prvního stupně tuto vůli v zásadním směru reflektoval; okolnost, že usnesení o připuštění změny žaloby spojil s částečným zpětvzetím žaloby, pak není - z pohledu způsobilosti k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky - relevantní; že žalobkyně opustily solidární princip zůstává nedotčeno.

Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo dospět i v posuzované věci.

Ústavní soud proto posoudil stěžovatelčinu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.