III. ÚS 3356/16
III.ÚS 3356/16 ze dne 14. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené Mgr. Ing. Romanem Chyťou, advokátem, sídlem Přívrat 1454/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2016 č. j. 4 Tdo 920/2016-24, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 2016 č. j. 7 To 96/2016-115 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2016 č. j. 9 T 171/2015-88, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavní zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 9 T 171/2015 se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem městského soudu byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu křivého obvinění podle ustanovení § 345 odst. 1 a odst. 3 písm. d) a e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že v průběhu hlavního líčení v jiné věci, konaného u Okresního soudu Brno-venkov, po řádném a zákonném poučení vědomě a úmyslně lživě uvedla, že komisař Policie České republiky, který ji vyslýchal v přípravném řízení, v protokolu o výslechu podezřelé vše vyplňoval místo ní, a že v uvedeném protokolu není jediná pravdivá část a k jejímu podepsání včetně doznání byla pod nátlakem donucena. Tato sdělení znamenala, že by se tím dopustil jednání, které by nutně muselo být kvalifikováno jako zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přičemž stěžovatelka se dle uvedeného rozsudku jednání dopustila proto, aby zpochybnila své předchozí doznání k trestnému činu z přípravného řízení a zakryla důkazy o své trestné činnosti. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl městský soud na základě výpovědi stěžovatelky, poškozeného a listinných důkazů.

3. Proti odsuzujícímu rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se přitom se skutkovými a právními závěry soudu městského. Ve věci dle krajského soudu nebylo nutno provádět z důvodu nadbytečnosti další dokazování, přičemž městský soud v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyložil, z jakých důkazů vycházel a jak je hodnotil.

4. Nejvyšší soud následně odmítl napadeným usnesením stěžovatelkou podané dovolání. Uplatněné námitky se dle něj týkaly pouze procesního postupu rozhodujících soudů, resp. úplnosti a hodnocení jimi provedeného dokazování. Tyto oblasti však Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává. V dané věci neshledal důvod se od této zásady odchýlit, když v provedeném hodnocení důkazů neshledal tzv. extrémní rozpor.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že v její věci nebylo provedeno řádné důkazní řízení. Poukazuje na nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu, z nějž dle ní jednoznačně vyplývají pochybnosti o jejím duševním stavu v době, kdy se uvedený trestný čin měl stát. Tuto otázku obecné soudy patřičně nezhodnotily. Dle stěžovatelky se soudy náležitě nezabývaly jejími důkazními návrhy a za nedostatečné považuje i odůvodnění zamítnutí jejich provedení. V tomto směru stěžovatelka poukazuje zejména na možnost znaleckého zkoumání jejího psychického stavu. Z její lékařské dokumentace dle ní vyplývá, že ve stresových situacích ztrácí schopnost racionálního úsudku a tedy její podpis na protokolu, který jí údajně usvědčuje, nebyl řádným projevem vůle. Stěžovatelka nadále trvá na tom, že podepsaná výpověď není její výpovědí. Hodnocení duševního stavu z předchozího řízení pak považuje stěžovatelka za nedostatečné, resp. nesouvisející s řízením aktuálním. V hodnocení soudu je dále přítomen tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry rozhodujících soudů, a to z důvodu nezohlednění zjevné nesprávnosti protokolu o výslechu stěžovatelky a v něm uvedených časových údajů, které evidentně nemohly odpovídat skutečnosti. Vzhledem k existenci těchto a dalších skutečností vyjevených v řízení, které zakládají pochybnosti o vině stěžovatelky, nemohlo být v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty potřebné ke stěžovatelčinu odsouzení. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III. Procesní předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu až na výjimky nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (zejména podle zásady ústnosti a přímosti), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení nahrazovat úvahami vlastními.

9. Těžiště stěžovatelčiných námitek spočívá v jejím nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], jak bude dále rozvedeno.

10. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména opomenutí důkazních návrhů městským soudem, který se dostatečně nezabýval jejím zdravotním stavem v době spáchání předmětného činu. Městský soud však těmto okolnostem věnoval pozornost a považoval je za dostatečně prokázané. Důvody, pro které městský soud provedení důkazu znaleckým posudkem zamítl, v odůvodnění rozsudku vyložil (srov. str. 6 rozsudku). S těmito závěry se pak ztotožnil i odvolací soud (srov. str. 3 usnesení). V dané věci postup obecných soudů plně obstojí, a to zejména proto, že žádné doposud shromážděné důkazy uvedené v hodnocení soudů jednoznačně nerozporují. I stěžovatelkou předložená zdravotní dokumentace je zcela obecná. Neuvádí se v ní nic o stěžovatelčiných paměťových schopnostech (a označuje stěžovatelku za zcela lucidní a orientovanou) či naopak neschopnosti podat opakovaně pravdivou výpověď v klidném prostředí soudní síně, což nevyžaduje "racionální úsudek", nýbrž pouze schopnost reprodukce prožitého, jež nakonec stěžovatelka ochotně opakovaně učinila v předchozím i aktuálním trestním řízení. O omezených rozpoznávacích schopnostech pak nehovoří žádný důkaz. V takové situaci lze závěr o nadbytečnosti navrženého důkazu považovat za ústavně konformní.

11. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné takové námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznesla.

12. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Co se týče namítaných vad v protokolu o výslechu stěžovatelky, s argumentací se již dostatečně a logicky vypořádaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů městský soud a krajský soud. Stěžovatelka v této otázce uplatňuje pouze svůj odlišný názor ohledně možné rychlosti vedení výslechu. Navíc tyto údaje nejsou pro celou věc nijak podstatné, neboť rozhodující u těchto listinných důkazů je stěžovatelčin podpis na nich, jež ani nyní nerozporuje. Kromě toho lze upozornit na to, že prokázání viny stěžovatelky bylo založeno, jak plyne z napadených rozhodnutí, též na dalších důkazech, mimo jiné svědecké výpovědi a logických rozporech ve výpovědi stěžovatelky.

13. Z hlediska dodržení ústavních práv je podstatné, že každý dílčí závěr soudu je podepřen konkrétním důkazem, a dále, že byly dodrženy ústavní zásady hodnocení důkazů, zejména zásada in dubio pro reo. Její uplatnění je namístě, když soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál [srov. nálezy ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím dostatečně zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění uvedené zásady, neboť soud pochybnosti nemá. To nastalo právě v nyní projednávaném případě stěžovatelky, neboť ta je usvědčována především přímým důkazem, a sice svědeckou výpovědí nařčeného policisty. Obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům, a rozvedly též svoji argumentaci týkající se hodnocení jednotlivých důkazních prostředků, které stěžovatelka zpochybňuje v ústavní stížnosti. Zde je namístě zcela odkázat na podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. zejména str. 6 a 7 rozsudku městského soudu a str. 3 a 4 usnesení krajského soudu). Ani v této oblasti tedy Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.

14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.