III. ÚS 3353/13
III.ÚS 3353/13 ze dne 6. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Gürtlera, zastoupeného JUDr. Ivou Kunz Duchoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Bělohorská 35, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. února 2012 č. j. 6 C 234/2010-166, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2012 č. j. 35 Co 239/2012-192 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013 č. j. 28 Cdo 769/2013-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 5. listopadu 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdější předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť v jejich vydání spatřoval neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení, zákonného soudce a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále je "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva), čl. 47 Listiny základních práv Evropské Unie (dále jen "Listina EU") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, práva na legitimní očekávání správnosti rozhodovacích aktů státní moci a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, dle čl. 17 odst. 1 Listiny EU a dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplývá, že stěžovatel, jenž byl sám osobou oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), nabyl v období mezi únorem a dubnem roku 2005 postoupením restituční nároky třetích osob. Následně stěžovatel podal žalobu na Pozemkový fond České republiky (dále jen "Pozemkový fond") pro vydání náhradních pozemků za zmíněné restituční nároky. V průběhu soudního řízení došlo k mimosoudnímu vyrovnání a dne 24. června 2005 byla uzavřena smlouva o vydání náhradních pozemků mezi stěžovatelem a Pozemkovým fondem. Stěžovatel následně vzal svou žalobu zpět. Dne 17. prosince 2005 podal Pozemkový fond žalobu na vyslovení neplatnosti shora uvedené smlouvy a na určení toho, že je vlastníkem převedených pozemků. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. března 2007 sp. zn. 13 C 127/2006 bylo žalobě Pozemkového fondu vyhověno. Stěžovatel podal odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 14. února 2008 č. j. 20 Co 459/2007-145 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a to tak, že smlouva je platná a Pozemkový fond není vlastníkem předmětných pozemků. Rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009 č. j. 28 Cdo 2161/2008-166 a věc byla postoupena odvolacímu soudu k dalšímu projednání. Odvolací soud rozsudkem ze dne 15. dubna 2010 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.

3. Dne 12. května 2010 se stěžovatel žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") domáhal rozhodnutí, kterým by soud nahradil projev vůle Pozemkového fondu a uložil mu tak uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu v žalobě vymezených pozemků ve vlastnictví České republiky, a to z důvodu jeho doposud neuspokojeného restitučního nároku. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, a to s ohledem na tzv. restituční tečku dle zákona č. 253/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 253/2001 Sb., a některé další zákony. Dle obvodního soudu je třeba na stěžovatelův případ tzv. restituční tečku aplikovat, neboť stěžovatel nespadá do skupiny osob, na něž se tato nevztahuje (původní vlastníci a jejich dědicové), přičemž navíc převedl sporné nemovitosti do vlastnictví několika podnikatelských subjektů a v jeho snaze tak nelze spatřovat ani naplnění druhého účelu zákona o půdě, který spočívá v dosažení zlepšené péče o zemědělskou půdu obnovením původních vztahů k půdě. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání k městskému soudu. Ten se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a napadeným rozsudkem jeho rozhodnutí potvrdil. Následně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud svým usnesení ze dne 29. srpna 2013 č. j. 28 Cdo 769/2013-215 odmítl pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit za rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2012.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel je toho názoru, že přijetím argumentace obecných soudů dojde k aprobování zjevné nespravedlnosti, spočívající v tom, že stát těží ze svého vlastního pochybení, neboť se dovolává neplatnosti vlastního návrhu smlouvy o převedení nemovitostí, v důsledku čehož je stěžovatel bez vlastní viny postižen tzv. restituční tečkou, ačkoliv jeho nárok byl již smluvně uspokojen. Taková argumentace zcela bezpochyby podporuje jednání proti dobrým mravům, kdy "škůdce" těží z jím vyvolané protiprávnosti, a tím popře hodnotový základ restitučních nároků, kterým je naturální restituce důsledků spáchaných křivd. K tomu dochází toliko na základě domněnek obecných soudů, dle nichž je stěžovatel označen za spekulanta, a to pouze z toho důvodu, že předmětné pozemky převedl do vlastnictví obchodních společností, jejichž akcionářem se stěžovatel stal. Takové závěry je třeba označit za nepodložené, z čehož vyplývá, že soudy rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Prvek svévole, obsažený v napadených rozhodnutích, je rovněž patrný z toho, že klíčový závěr o aplikaci tzv. restituční tečky je v rozporu s dřívější rozhodovací činností Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 30. listopadu 2007 sp. zn. 28 Cdo 436/2007, který na projednávaný případ dopadá). V závěrech obecných soudů dochází v tomto směru rovněž k dezinterpretaci závěrů judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Dovolacímu soudu pak stěžovatel vytýká zejména nedostatek vlastního odůvodnění a pouhé odkazování se na zjištění a argumentaci odvolacího soudu. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Jádro námitek stěžovatele tvoří jeho nesouhlas s výkladem a aplikací zákonných ustanovení na uspokojení jeho restitučních nároků, popř. nesouhlas s hodnocením skutkových okolností případu. Ústavní soud proto musí připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů, a jeho úkolem proto není přezkoumávat "běžnou" zákonnost či dokonce věcnou správnost jejich rozhodnutí. Výjimku by představovala situace, kdyby obecné soudy neoprávněně, tedy mimo jejich ústavní kompetence, zasáhly do stěžovatelových ústavně zaručených práv. K tomu však v posuzované věci nedošlo.

8. Z hlediska dodržení stěžovatelových procesních ústavních práv je třeba konstatovat, že soudy se jeho návrhem i jednotlivými uplatněnými argumenty věcně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně objasnily, jaké důvody je vedly k přijetí závěrů obsažených v odůvodnění napadených rozhodnutí. Jejich závěry pak nelze označit za nelogické či nepodepřené skutkovými zjištěními. Z toho důvodu je tedy třeba konstatovat, že k porušení ústavních procesních práv, obsažených zejména v hlavě páté Listiny, ve stěžovatelově případě nedošlo.

9. Ústavní soud tedy musel přistoupit k posouzení napadených rozhodnutí z hlediska ochrany hmotných ústavních práv, konkrétně práva na legitimní očekávání ochrany vlastnictví, přičemž ani v tomto směru neshledal ústavně relevantní pochybení obecných soudů. Za naprosto klíčový je pro daný případ třeba považovat závěr, kterým obecné soudy odůvodnily nutnost aplikace tzv. restituční tečky na stěžovatelův nárok. Ústavně konformní shledal Ústavní soud tzv. restituční tečku v určité skupině případů (resp. v případech určitých oprávněných osob), pro které je jí nastolené omezení vlastnického práva, či spíše časové omezení legitimního očekávání vzniku a ochrany vlastnického práva, souladné s ústavním pořádkem České republiky, a to zejména s ohledem na veřejné zájmy chráněné zákonem o půdě, jakož i obecný princip právní jistoty. Obecné soudy tak měly s ohledem na výše uvedená kritéria povinnost posoudit, zda na stěžovatelův případ tzv. restituční tečka dopadá. Jak je patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se touto otázkou zabývaly velmi zevrubně, přičemž racionálně a v souladu se zákonem o půdě a jeho smyslem hodnotily nejen způsob nabytí restitučního nároku postoupením od jiných oprávněných osob (což by samo o sobě nutnost aplikace restituční tečky založit vskutku nemuselo), ale vzaly rovněž v potaz časové souvislosti a následný způsob, jakým stěžovatel s předmětnými nemovitostmi naložil, a sice převodem do vlastnictví obchodních společností, podnikajících vesměs na poli zprostředkování komerčního využívání nemovitostí. V takové situaci nelze označit závěr obecných soudů za nelogický či formalistický a Ústavnímu soudu tak nezbývá, než jej jako ústavně konformní a legitimní závěr nezávislého soudního rozhodování potvrdit, a to i kdyby snad na danou věc pohlížel jinak. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případně potvrzený závěr o nemravnosti postupu Pozemkového fondu, neboť dle obecně uznávané zásady nemůže nikdo těžit z absolutní neplatnosti právního úkonu, spočívající v rozporu jeho podstatného obsahu s kogentní právní normou. K tomu je navíc třeba poznamenat, že závěr o absolutní neplatnosti uvedené smlouvy vynesl soud v rozsudku, který již vzhledem k časovým souvislostem ani nemůže být předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem. Nad rámec uvedeného sluší uvést, že Ústavní soud opakovaně potvrdil rozhodnutí obecných soudů o neplatnosti smluv o bezúplatném převodu náhradních pozemků uzavřených mezi Pozemkovým fondem a držiteli restitučních nároků, které byly uzavřeny mimo veřejnou nabídku (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2090/13 ze dne 12. 9. 2013 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3120/13 ze dne 23. 10. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Lze tedy uzavřít, že v rozhodnutích obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné pochybení, které by vyžadovalo jeho kasační zásah.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.