III. ÚS 3350/12
III.ÚS 3350/12 ze dne 21. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud ČR rozhodl dne 21. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, AK se sídlem v Ostravě 8 - Moravské Ostravě, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 7. 2012 č. j. 30 Cdo 806/2012-133, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným dne 29. 8. 2012 se Ing. Ladislav Militký (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zadostiučinění ve výši 400 000,- Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu").

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 10. 12. 2010 č. j. 17 C 90/2006-90 uložil žalované České republice-Ministerstvu financí (dále jen "žalovaná") povinnost zaplatit žalobci 30 000,- Kč (nad rámec nalézacím soudem rozsudkem ze dne 1. 12. 2009 č. j. 19 C 90/2006-50 již přiznaných 20 000,- Kč), zamítl žalobu na zaplacení částky 350 000,- Kč s příslušenstvím a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Dne 16. 5. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") změnil rozsudek nalézacího soudu ze dne 10. 12. 2010 v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 28 750,- Kč s příslušenstvím, jinak zamítavý výrok nalézacího soudu potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Dne 3. 7. 2012 Nejvyšší soud České republiky (dále též jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 5. 2011 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). V odůvodnění mimo jiné uvedl, že žalobce, ač formálně zastoupen v dovolacím řízení advokátkou, ve svém dovolání nepředložil žádnou otázku, pro kterou by dovolání bylo možno shledat přípustným. Žalobce namítal nesprávné právní posouzení jednotlivých kritérií § 31 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu odvolacím soudem, ve skutečnosti však brojil proti výši přiznaného zadostiučinění a nabízel vlastní náhled na výši základní částky včetně jejího procentuálního upravení s ohledem na kritéria § 31a odst. 3 citovaného zákona. Dovolací soud uvedl, že již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež byly podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění; výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci ustanovení § 31a odst. 3 citovaného zákona na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což nebyl žalobcův případ. Dále dovolací soud poukázal na svůj rozsudek ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 462/2009 a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že dovolací soud napadeným rozhodnutím porušil právo na spravedlivý proces, když "odmítl dovolání, přestože neshledal otázku zásadního právního významu i přesto, že rozhodnutí obecných soudů 1. a 2. stupně jsou evidentně v rozporu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu České republiky i Ústavního soudu ČR a Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku." Poukázal na judikaturu dovolacího soudu a polemizoval se způsobem její aplikace v jeho věci. Dovolacímu soudu dále vytkl, že v dovolání formulovanou otázku neposoudil jako zásadně právně významnou, ačkoliv dle jeho přesvědčení takto významná byla.

Nalézacímu a odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že nezjistily řádně a úplně skutkový stav věci, věc posoudily po právní stránce nesprávně a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily.

Stěžovatel uzavřel, že bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení stěžovatele, že dovolací soud porušil základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") z hlediska práva na přístup k dovolacímu soudu tím, že pro absenci otázky zásadního právního významu jeho dovolání odmítl jako nepřípustné a tudíž věcně je neprojednal. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s posouzením podmínek přípustnosti jeho dovolání dovolacím soudem stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012), zejména jeho závěrem, že stěžovatel ve svém dovolání nepředložil žádnou otázku, pro kterou by dovolání bylo možnost shledat přípustným.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což v projednávaném případě nezjistil.

Dovolací soud v hranicích daných ustanoveními § 237 o. s. ř. (v tehdy platném znění) posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu. Pokud v hranicích uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatele došlo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)].

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.