III. ÚS 3345/09
III.ÚS 3345/09 ze dne 27. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Alcredo s. r. o., se sídlem Vrané nad Vltavou, Nádražní 101, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou v Českých Budějovicích, Zátkovo nábř. 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 2009 č. j. 32 Cdo 2926/2008-72 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2007 č. j. 22 Co 328/2007-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností napadá stěžovatelka výše uvedená rozhodnutí obecných soudů. Podle stěžovatelky byly napadenými rozhodnutími porušeny čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva".

Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil, že Česká republika (žalobkyně) podala proti stěžovatelce (žalované) žalobu na určení vlastnického práva ke konkrétním nemovitostem, když tvrdila neplatnost kupní smlouvy ze dne 9. 11. 2004, kterou likvidátor Fondu dětí a mládeže (dále jen "FDM") sporné nemovitosti úplatně převedl po veřejné soutěži na stěžovatelku. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 3. 2007 č. j. 25 C 43/2006-32 žalobu zamítl. Žalobkyně podala odvolání, na základě kterého změnil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2007 č. j. 22 Co 328/2007-48 prvostupňové rozhodnutí tak, že určil, že vlastníkem sporných nemovitostí je žalobkyně. Stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. 9. 2009 č. j. 32 Cdo 2926/2008-72 zamítl (v rozsahu proti nákladovým výrokům odmítl). Odvolací i dovolací soud se shodly v názoru, že sporné nemovitosti byly ve správě FDM (navzdory chybnému zápisu v katastru) a shodně vyložily též článek I. bodu 5. písm. c) a f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže; poukázaly rovněž na svou předchozí judikaturu. Dle závěru těchto soudů je kupní smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, neboť likvidátor nebyl oprávněn do doby rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech nemovitostí se spornými nemovitostmi disponovat; likvidátor přitom učinil veškeré kroky, včetně vyhlášení výsledků veřejné soutěže, před rozhodnutím sněmovny.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že při převodu byly dodrženy všechny podmínky zákona č. 364/2000 Sb. a nabyla sporné nemovitosti platně a v dobré víře. Namítá, že odvolací a dovolací soud interpretovaly čl. I. bod 5. písm. c) a f) uvedeného zákona striktně doslovně (formalisticky) a opomenuly tak smysl a účel zákona i širší souvislosti. Stěžovatelka upozornila na to, že v případě dvou možných interpretací je nutno dát přednost té, která je v souladu s ústavním pořádkem a zajišťuje ochranu základních práv a svobod. Konkrétně stěžovatelka namítla, že k datu vyhlášení výběrového řízení (tj. do 31. 1. 2004) měla dle katastru nemovitostí ke sporným nemovitostem právo hospodaření Městská část Praha 4 (nikoliv FDM). Likvidátor FDM proto nebyl oprávněn se spornými nemovitostmi v rámci III. kola bezúplatných převodů nakládat a tyto nemovitosti tedy ani nemohly být navrženy vládou Poslanecké sněmovně ke schválení pro bezúplatné převody. Dle stěžovatelky pokud sporné nemovitosti nebyly navrženy vládou sněmovně mezi nemovitostmi určenými ke schválení pro bezúplatné převody, nemohla o sporných nemovitostech sněmovna ani rozhodovat (vázanost návrhem). Ze smyslu a účelu zákona č. 364/2000 Sb. pak stěžovatelka dovozuje, že zde nebyl tedy ani důvod, aby likvidátor FDM vyčkával s úkony předcházejícími úplatnému převodu sporných nemovitostí do dne rozhodnutí sněmovny o bezúplatných převodech; zákon nezakazuje likvidátorovi FDM činit úkony předcházející úplatnému převodu nemovitostí do doby rozhodnutí sněmovny o bezúplatných převodech. Stěžovatelka uvádí jednak to, že úkony (vyhlášení veřejné soutěže) předcházející úplatnému převodu zahájil likvidátor až po té, kdy vláda předložila sněmovně návrh k bezúplatným převodům, a dále to, že nebyl důvod vyčkávat s takovými úkony do dne rozhodnutí sněmovny o bezúplatných převodech, neboť toto rozhodnutí se netýkalo sporných nemovitostí. Stěžovatelka dodala, že samotná kupní smlouva ze dne 9. 11. 2004 (převod) byla v souladu se zákonem uzavřena až po datu rozhodnutí sněmovny o bezúplatných převodech (tj. po dni 2. 11. 2004). Dle stěžovatelky její argumentaci nasvědčuje i účel a smysl zákona, když likvidace FDM měla být ukončena do 31. 12. 2004; vyčkávání likvidátora s úkony přecházejícími úplatným převodům nebylo na místě.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se obdobnými případy již ve své činnosti zabýval a ani v tomto případě nemá důvod se od svých dřívějších závěrů odchýlit, neboť ani zde neshledává porušení ústavních kautel. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu i z předchozí činnosti Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1750/08, IV. ÚS 2864/08, III. ÚS 2734/08 nebo II. ÚS 1951/09, všechny dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz) je zřejmé, že Nejvyšší soud se uvedenou problematikou, s obdobnými převody majetku ze správy FDM v "likvidaci", nezabýval poprvé. Postup, jak interpretovat článek I. bod 5. písm. c) a f) zákona č. 364/2000 Sb., uvedl již v předchozích svých rozhodnutích (viz např. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3140/2006 uvedený v jeho napadeném rozhodnutí, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházející výše uvedeným usnesením Ústavního soudu).

Vytváření závazné judikatury a kontrola jejího dodržování je zákonnou povinností Nejvyššího soudu. Skutečnost, že Nejvyšší soud k problému zaujal jednoznačné stanovisko, a způsob, jakým interpretoval výše uvedená ustanovení zákona, neshledává Ústavní soud jako způsobilé zkrátit stěžovatelku v jejích ústavně zaručených právech. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Pokud tedy stát stanovil prostřednictvím zákona způsob, jakým je možné provést odprodej jeho majetku a pravidla tohoto odprodeje nebyla dodržena, má, jako každý jiný řádný vlastník, právo na soudní ochranu. Skutečnost, že tím může být zasaženo do sféry zájmu jiného subjektu, je třeba hodnotit právě s ohledem na způsob, jakým mělo dojít ke změně vlastníka. Bylo tedy úkolem obecných soudů, aby s ohledem na uvedené okolnosti určily, zda převod byl či nebyl v pořádku, a v důsledku toho, kdo je skutečným vlastníkem dotčených nemovitostí. Tomuto poslání obecné soudy dostály. Takový postup je ostatně v souladu i s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy.

K namítanému porušení čl. 4 odst. 4 Listiny Ústavní soud konstatuje, že pokud bylo smyslem zákona č. 364/2000 Sb. převést majetek státu na jiné osoby, nebylo úmyslem zákonodárce provést převod za každou cenu, ale za dodržení stanovených pravidel. Pokud pak podmínky převodu nebyly dodrženy, bylo na místě, aby se stát, jako původní vlastník, domáhal navrácení nesprávně převedeného majetku.

Jestliže stěžovatelka namítá příliš striktní (jazykový) výklad výše uvedených zákonných ustanovení, Ústavní soud podobně jako ve svých předchozích usneseních dává za pravdu stěžovatelce v tom, že jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, jelikož je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu, nicméně v dalším však stěžovatelce přisvědčit nemůže. Obecné soudy, stejně jako v předchozích případech, poukázaly na kogentní normu obsaženou v předmětném zákonném ustanovení, která dle jejich mínění hovoří zcela jasně a nedovoluje přijmout jiný výklad než ten, který samy zastávají. Ústavní soud rozumí důvodům, pro které se likvidátor jal ještě před rozhodnutím sněmovny činit kroky přímo vedoucí k úplatnému převodu sporných nemovitostí, přesto hledisko praktičnosti nemůže převážit nad jasně jednoznačnou normou sledující konkrétní úmysl zákonodárce; je nerozhodné, že ten se stěžovatelce může jevit jako nadbytečně formalistický a proces uzavírání kupní smlouvy přespříliš prodlužující.

Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv dalším (instančně nadřazeným) soudem obecného soudnictví. Neposuzuje tedy celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Správností závěrů obecných soudů se zabývá pouze zjistí-li současně porušení některého ze základních práv nebo svobod či ústavních principů. V projednávané věci však odvolací soud a Nejvyšší soud nevyložily dotčená zákonná ustanovení způsobem, který by představoval porušení základních práv nebo svobod.

Ústavní soud má rovněž za to, že odvolací a Nejvyšší soud se dostatečně věnovaly také námitce stěžovatelky o tom, že sporné nemovitosti byly ve správě jiného subjektu než FDM. Ústavní soud shledává jejich závěry logické a vnitřně konzistentní (odpovídají provedenému dokazování a zjištěným skutečnostem a okolnostem věci); závěry jsou přitom jasně a srozumitelně vyloženy již v rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní soud má za to, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelčiných základních práv, proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.